Jedna z teorií diskutovaných mezi filozofy spočívá v tom, že ten démon, kterého se bojíme, že nás posedne a bude si s námi dělat, co chce, ten vetřelec, který bydlí uvnitř nás, ten nepřirozený cizí element, že to jsme my. Že se to jednou nějak stalo, že duch posedl tělo zvířete a výsledkem jsme my, lidé.
Podobně by se musel cítit takový kámen, kdyby ovšem měl duši: když ho popadla lidská ruka – a z kamene se stal nástroj. Kámen měl jistě v ten moment pocit jisté posedlosti. Najednou se hýbe nahoru dolů, tu seká do dřeva (to nikdy nedělal) nebo opakovaně do masa, tu se klimbá u pasu. Jako by ho nesla nějaká řeka – která s ním ovšem něco kloudného zamýšlela a on vůbec nemohl tušit co. Kámen se stál součástí naší vůle, našeho ducha. Mezi kameny vznikly mnohé konspirační teorie, proč se mu děje, co se mu děje. Náš duch se nejen oblékl do těla, ale to tělo začalo obsazovat další, tělu externí, objekty. Náš duch se oblékl i do kamene. A začal s ním jednat, pohybovat, animovat ho. Kdyby kámen znal Keynesův termín anima spirits (nikoli zvířecí, ale animující duch), skloňovaný všemi ekonomy světa, za animal spirits by označil nás lidi.
Věk Ducha
Velicí myslitelé rozdělovali věk na tři časy. Jáchym z Fiore již ve dvanáctém století dělil dobu na tři etapy: období Otce, Syna a Ducha. Otec symbolizoval přísná a často krutá pravidla Starého zákona, období Syna představovalo přátelské odpuštění v Kristu a období Ducha mělo přijít brzy a vyznačovat se obecným vylitím Božího ducha mezi všechen lid, lásku a politicko-ekonomický ráj na zemi a vládu Ducha skrze srdce lidí. Mnohem starší Babylonský talmud zase rozděluje čas na dobu před zákonem, dobu zákona a poslední finální stadium Mesiáše a jeho kralování zde na této zemi.
Nietzsche zase viděl v čase minulé období Velblouda, symbolizované prací pro cizí pány, kde nejlepším velbloudem je ten, který dokáže unést největší břemeno, s minimem vody přes dlouhou a složitou cestu nehostinnou pouští. Po období zotročeného Velblouda nastává věk Lva. Lev si dělá, co chce, nelze jej zkrotit, bojuje se vším kolem a je neosedlatelný. Po období revolucí a osvobození nastane pro Nietzscheho věk Dítěte. Dítě si hraje, učí se, poznává, raduje se z bytí a tančí životem oproštěno od starostí světa, protože veškeré starosti za něj nezištně řeší legie otroků jménem rodiče nebo dospělí obecně.
Podobně to kdysi viděl i Hegel, který věřil v jakéhosi Zeitgeista, ducha doby, který si vane a tlačí nás směrem kupředu. Tak jako se z kamene stane hlína a z hlíny rostlina a z rostliny zvíře, vše postupuje k větší a větší komplexitě a ke komplexnějšímu prožitku a vnímání, tak podobně se mi zdá, že si Hegel představoval, že s námi lidmi dál hýbe onen duch. Ten, který s námi má nějaký záměr, jejž tušíme zhruba tolik, co tuší kámen o záměrech, kterým jej vystavujeme my.
Duch nás táhne: ven z těla
Podobně to vnímají náboženství: duch Boží nás neustále někam tlačí. Nikde nám není úplně dobře – stále po něčem toužíme a těkáme za tím. A zde je ona konspirační teorie, že nás (náš?) Duch neustále animuje, motivuje, nenechává nás klidným a táhne nás: z těla pryč, do duchovna. I naše ekonomika a bohatství jsou již převážně duševní, nikoli hmotné. V tomto pojetí jsme součástí procesů a soukolí, které se skrývají pod rouškou blány hmotného světa, jsme taženi vůlí kamsi k vyšší komplexitě, ať už tónů, barev, prožitků, dobra či duchovnosti. Duch nás konspirativně vytahuje z hmoty našeho těla a fyzického okolí do abstraktních duchovních světů. Toto se zdá být i smyslem meditace východních směrů.
To uvedené slovo konspirativně neznamená, že to nutně není pravda, znamená to, že je nám tento proces skrytý, že (nás) někdo kuje, aniž bychom věděli přesně kdo a proč. Náboženství se tak stává největší konspirační teorií, záhadou, kterou se snažíme pochopit: co s námi a k jakému cíli hýbe. Jako jedinci i jako lidstvem. Doba covidová nás tak v karanténě může utišit tím, že tentokrát je směr zřejmý: od materiálního světa našeho vezdejšího do světa digitálně abstraktního. Naše duše se na Zoomu potkávat mohou, naše těla nikoli.
Psáno pro Hospodářské noviny
Autor: Tomáš Sedláček
Zdroj: Czechmate