Poslední dny jsem procházela diskuse na sociálních sítích. Pod příspěvky o tom, že vláda schválila novelu mediálních zákonů a ruší koncesionářské poplatky, se to hemží emoji tleskajících rukou. Komentáře mluví o „vítězství nad zbytečnými darmožrouty“ a o tom, jak lidé konečně ušetří. Ministr kultury Oto Klempíř mezitím vzkazuje ředitelům České televize a Českého rozhlasu, aby „ukázali, že jsou dobří manažeři“, když jim vrací jejich rozpočty na úroveň roku 2008.
Stovky reakcí ukazují hluboké nepochopení toho, jak funguje stát, jak fungují média a co to vlastně znamená svoboda. Mnoho lidí žije v iluzi, že se zbavilo další otravné složenky. Ve skutečnosti ale na oltář populistických slibů pokládáme jednu z pojistek naší demokracie.
Stovky komentářů ukazují hluboké nepochopení toho, jak funguje stát, jak fungují média a co to vlastně znamená svoboda. Mnozí žijí v iluzi, že se zbavili další otravné složenky. Ve skutečnosti ale na oltář populistických slibů pokládáme jednu z pojistek naší demokracie.
Hlavním argumentem tleskajících diskusí je úleva pro peněženky, převod financování na státní rozpočet je však spíš marketingový trik. Televizi a rozhlas budeme platit dál, jen se ty peníze vytáhnou z našich daní, a to zcela bez ohledu na to, zda vlastníme přijímač.
Nezaplatí to za nás nikdo z politiků, zaplatíme to my všichni. Jediný rozdíl je v oklice, kterou peníze urazí. Zatímco dosud proudily přímo od občana k médiu, což zaručovalo jeho nezávislost na vládní garnituře, nově budou téct přes ministerské stoly.
Narychlo, bez odborné debaty, navzdory varování mezinárodních organizací
V diskusích se s oblibou tvrdí, že jde o běžný západní trend, protože na rozpočet přešla přece třeba i Francie nebo Dánsko. Zapomíná se však dodat, že tyto státy mají robustní institucionální pojistky. Když od poplatků pod tlakem veřejnosti ustoupilo Finsko, zavedlo speciální daň, jejíž transfer do médií řídí zcela nezávislá organizace, nikoli politici.
U nás se nic takového neplánuje. Změna se prosazuje narychlo, bez odborné debaty, navzdory varování mezinárodních organizací, jako jsou Reportéři bez hranic. Pokud chceme vidět, jak dopadá financování médií přímo ze státní kasy v našem regionu, stačí se podívat na to, co se stalo v Maďarsku nebo na Slovensku. Tam se veřejnoprávní média stala první obětí politických čistek.
Evropský Akt o svobodě médií jasně říká, že financování musí být stabilní a předvídatelné, aby novináři mohli kriticky pokrývat práci politiků bez obav, že se jim to v dalším roce vrátí v podobě nižšího rozpočtu. To, co schválila vláda, je pravým opakem, a proto je dost možné, že návrh u Evropské unie narazí.
Zasloužené škrty pro příživníky?
Podle některých si ČT a Rozhlas škrty zaslouží, protože prý nehospodaří transparentně, fakta ale mluví jinak. Obě instituce procházejí každoročně detailními audity velkých renomovaných firem bez jediné výhrady. Dokázaly přežít sedmnáct let se stagnujícím poplatkem, přestože ceny v zemi za tu dobu vzrostly o 82 %.
Vládou schválená suma 5,74 miliardy korun pro ČT a 2,065 miliardy pro ČRo znamená oproti schválenému rozpočtu propad příjmů u televize o více než miliardu a u rozhlasu o 400 milionů korun ročně, čísla však nejsou definitivní a propad může být i vyšší. Ve vztahu k plánovanému rozpočtu ČT na rok 2027 jde o snížení dokonce o 1,3 miliardy korun.
Generální ředitel Chudárek označil tato čísla za „téměř likvidační“. Takový výpadek nelze vyrovnat provozními úsporami. Povede to k okamžitému propouštění stovek zaměstnanců, zrušení plánovaných investic do nových studií v Ostravě a Brně a drastickému omezení výroby napříč programy – včetně sportu, dokumentů, podpory české kinematografie a zahraničního zpravodajství. Česká televize navíc nebude schopna plnit nedávno podepsané Memorandum o způsobu naplňování veřejné služby.
Nejtemnějším tónem diskusí je škodolibost a pocit, že „vláda konečně zatnula tipec té hrozné televizi, která nadržuje opozici“. Lidé, kteří dnes tleskají Klempířovu kroku, však nedomýšlejí důsledky do budoucna. Veřejnoprávní média informují o vládních i opozičních kauzách padni komu padni, a právě proto jsou pro každou moc nepohodlná.
Jenže současná vládní garniturní sestava nebude u moci navždy. Za pár let může být u moci úplně někdo jiný, třeba strany současné opozice. Chceme opravdu žít v zemi, kde bude mít jakákoliv budoucí vláda v ruce legální finanční bič na nepohodlné novináře? Stačí, aby reportéři natočili kritickou reportáž o premiérovi, a ten jim při schvalování rozpočtu škrtne další miliardu.
Jedná se o chladnokrevný pokus finančně podusit nezávislé instituce, omezit jejich kritickou sílu a postupně ovládnout jejich obsah. Tleskáme na pohřbu vlastní svobody a práva na objektivní informace.
