Už jste si někdy položili tu základní existenciální otázku: Proč vlastně člověk a celý tento vesmír vznikli? Proč měl Bůh potřebu stvořit svět? Když projdete různé křesťanské tradice, dostanete velmi odlišné odpovědi. V našem prostoru často dominantně a hlasitě zaznívá názor pocházející z kalvinistické teologické tradice: „Člověk byl stvořen k tomu, aby Boha uctíval a oslavoval ho.“
Na první pohled to zní zbožně. Ale když se nad tím zamyslíte do důsledků… Vyvolává to představu egocentrického Boha, jakéhosi vesmírného diktátora, který se jednoho dne cítil osamělý, nudil se v prázdnotě, a tak si stvořil loutky, které mu budou povinně tleskat.
Myslím si, že opravdový, biblický důvod stvoření je diametrálně odlišný. Autor Skye Jethani to skvěle vyjadřuje ve své knize S Ním: „Kdybychom sloupli fyzickou a metafyzickou vrstvu času a prostoru a nahlédli do samotného jádra vesmíru, nenašli bychom tam božskou vůli, přírodní zákon, osobní touhu ani globální poslání. Místo toho bychom uviděli Boha existujícího ve věčném vztahu se sebou samým. To mění náš pohled na svět i na to, proč ho Bůh stvořil… Podle toho, jak Trojici rozumíme na základě Bible, můžeme říci, že Bůh netvořil proto, aby byl milován, ale spíš z přebytku dokonalé lásky, která vždy existovala mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, žijících v dokonalém a vzájemném vztahu a potěšení.“
Láska jako pohádkový hrneček
Bůh tedy netvořil z nedostatku ani z toho, že by mu něco chybělo. Stvořil svět z čistého, absolutního přebytku. Láska má totiž jednu základní vlastnost – ze své podstaty vždy hledá nové způsoby, jak se projevit, jak se darovat, jak expandovat. S Boží láskou je to jako v té pohádce o kouzelném hrnečku: neustále vaří a přetéká přes okraj. Nejenže je Bůh vztahový, On sám je vztah. Když apoštol Jan ve svém listu píše slavný výrok, že Bůh je láska (1J 4,8), gramaticky i teologicky to znamená, že láska se nemůže dít v izolaci. Láska vyžaduje Milujícího, Milovaného a Společný proud lásky mezi nimi.
Můj oblíbený teolog Clark Pinnock v knize Flame of Love tento princip vyjádřil fascinujícími slovy: „Bůh je čistá extáze – každá Osoba existuje v láskyplném vztahu s ostatními Osobami a radostné společenství se přelévá do dávání života stvoření.“ Vesmír je tedy vedlejším produktem božské extáze, explozí radosti, která se už nemohla vejít do samotného Boha, a tak se přelila do času a prostoru.
Tento teologický princip raná církev nazývala slovem perichoresis – vzájemné pronikání a prostupování osob, kde hranice jednoho splývají s druhým v dokonalé harmonii. A zde se teologie potkává s moderní psychologií. Jak tvrdí například psycholog Marek Macák v rozhlasovém pořadu Uši k duši, naše lidská osobnost je kromě genetiky a biologických faktorů hluboce proniknutá a formovaná osobnostmi jiných lidí.
Dnes v neuropsychologii a vztahové psychologii mluvíme o tom, že si vlastně nemůžeme být stoprocentně jistí, kde přesně končí naše vlastní individualita a kde začíná osobnost těch, které milujeme a s nimiž žijeme. Jsme průsečíkem našich vztahů. Naše identita je propustná. A přesně tento fenomén můžeme v dokonalé, neporušené formě vidět v nitru Trojice.
Past absolutní nezávislosti
Současná západní kultura trpí chorobnou obsesí nezávislostí. Oslavujeme lidi, kteří „nikoho nepotřebují“, kteří se vypracovali sami, jsou autonomní a soběstační. Jenže z pohledu teologie Trojice je tato absolutní nezávislost nebezpečnou iluzí a duchovní slepou uličkou. Teolog Richard Rohr trefně poznamenává: „Lidská síla obdivuje nezávislost; Boží tajemství spočívá ve vzájemnosti.“
Všechno, co Bůh dělá, dělá v týmu. Trojice spolupracuje u stvoření světa („Učiňme člověka…“), celou Trojici vidíme v dramatickém momentu Ježíšova křtu v řece Jordán, kde Syn stojí ve vodě, Duch sestupuje jako holubice a Otec mluví z nebe. Bůh sám nám ukazuje, že vrchol existence není v izolované moci, ale ve sdílené vzájemnosti.
Tento princip společenství se propisuje i do těch nejběžnějších věcí, jako je naše modlitba. Všimli jste si někdy, jak začíná nejznámější modlitba křesťanů, kterou nás naučil sám Ježíš? Neříká se tam: „Otče můj.“ Říká se tam: „Otče náš!“ Toto jediné slovo totálně nabourává náš západní individualismus.
Dvě možnosti svobodného tvora
Údělem lidstva je být plně zahrnuto do tohoto trojjediného života. Teprve tehdy, když se z izolovaných jednotlivců, zahleděných do sebe, stane skutečné společenství, mohou lidé společně zpřítomňovat to, čemu říkáme „nebe na zemi“. Tak je v nás utvářen Kristus a stáváme se, jak píše apoštol Petr, účastníky božské přirozenosti. Celé toto drama, tento vzor trojosobního života má probíhat v každém z nás. Každý z nás má najít své specifické místo v tomto kosmickém tanci.
Pavel Hošek v knize Ve víru Velkého tance, kde analyzuje duchovní zkušenost spisovatele C. S. Lewise, píše: „Lewisovo pojetí Velkého tance dává každému tvoru, nadanému svobodnou vůlí, dvě základní možnosti. Vzdát se sebestřednosti a odevzdat se Velkému tanci, což znamená zaměřit celé své bytí k pravému Středu skutečnosti, jímž je ‚Láska, která vládne všemu‘. Nebo tuto cestu ven ze sebe odmítnout, zůstat mimo taneční figuru Velkého tance a setrvat v zakletí do vlastního já, které takto pro dotyčného tvora zůstává ‚středem vesmíru‘.“
Základní volba každého z nás tedy spočívá v jednoduché otázce: Kdo nebo co je středem mého soukromého vesmíru? Jsem to já sám, moje ego, moje nezávislost a mé bezpečí? C. S. Lewis k tomu dodává mrazivou i osvobozující pravdu: „Tančit a netančit jsou v jistém smyslu dva zcela odlišné způsoby lidské existence.“ Jeden vede k izolaci a postupnému duchovnímu umírání v zakletí vlastního já. Ten druhý, do kterého nás zve Trojice, je plný rizika, zranitelnosti a vztahů, ale je to jediný způsob, jak skutečně žít.
