Tomáš Garrigue Masaryk napsal ve své knize Moderní člověk a náboženství řadu myšlenek, které jsou platné i pro naši dobu. Ve společnosti, ve které dost záleží na sebeprezentaci a vzhledu, by jejich připomenutí mohlo nejednomu z nás pomoci.
„Vy sebe příliš studujete, toho byste se měl vyvarovat. Tím jsme si najednou tak zajímaví a nechutní zároveň, a vůle mizí a sebeláska se rozmůže, že se velmi snadno můžeme stát kořistí blázince. Raději se zabývejte něčím jiným, něčím vnějším; vždyť je na světě dost věcí, nad kterými si můžeme lámat hlavu.“
Všímám si, kolik lidí kolem mě se zabývá tím, jak působí na druhé a co si myslí, že si o nich druzí myslí. To sebepozorování, o němž Masaryk mluví, je sice nedílnou součástí velkých náboženství, ale má jiný smysl. Nesměřuje totiž k posílení vlastního ega, ale k jeho překonání.
To, co křesťanští učitelé, mystikové a svatí nazývají „sestoupením do hlubiny vlastního srdce“, není srovnáváním toho, jak si stojím vedle ostatních, jak dobře nebo hrozně vypadám a co bych měl udělat, abych zapadl. Tenhle ponor do hloubky vlastního „já“ je vždycky hledáním pravdy o sobě samém, ne hledáním návodu, co dělat, abych vypadal jako druzí.
Když se totiž člověk skrze modlitbu, meditaci, službu nebo práci zkoumá, chce najít pravdivější obraz sebe samého. Nedělá to proto, aby se trápil tím, že najde své další nedostatky. Těch bude vždycky dost. Dělá to proto, že stát před Bohem v nějaké póze a se zapnutým instagramovým filtrem nedává vůbec žádný smysl.
Bůh nás nebude soudit za to, jak vypadáme
Naše přijetí Bohem v modlitbě, ve svátostech a v prožitcích Božího odpuštění nás postupně učí, že milovat a dát se milovat lze opravdu jen bez nasazené masky. Spoustu věcí v našem životě dokážeme změnit, zlepšit, uvést do rovnovážného stavu. Asi každý z nás chce, aby se líbil sám sobě, byl spokojený ve svém vlastním těle, zažil přijetí od druhých, aby se mu podařilo sebrat sílu k proměně a zvyknout si v různých oblastech života na disciplínu a řád.
Jenže právě k Bohu lze vystupovat jedině se srdcem v dlaních a s důvěrou, že nás nebude soudit za to, jak vypadáme. Jednou z klíčových věcí pro něj totiž je, jak ušlechtilé jsou naše úmysly něco udělat, a vložená energie a čas pro jejich realizaci. Jak u toho vypadáme, je zcela podružné.
Často se dnes poukazuje na negativní vlivy manosféry, z níž se stalo tak trochu náboženství. Tlačit někoho do toho, aby se stal tím, kým chci já, a vypadal tak, jak chci já, oblékal se a zdobil tak, jak si přeju já – to všechno je anti-náboženství a v rozporu s tím, o čem k nám mluví evangelia.
V prostředí definovaném postojem „chci, abys byl takový, jakého bych tě chtěl“, nelze rozvíjet své dary, schopnosti, svoji přirozenost, a už vůbec ne bezpodmínečně milovat a být šťastný. Ten, kdo nás opravdu miluje, ctí a má rád, udělá všechno pro to, abychom mohli svobodně být tím, kým máme být a jací chceme být. Není jiné cesty.
Masaryk, který zažil ve svém okolí několik tragédií těch, kteří se nadmíru pozorovali, určité řešení nabídl. A je to řešení, které je dnes široce uplatňováno také tam, kde církev a farnost nejsou nedobytný hrad, ale místo bezpečí čili domov.
Pokud se totiž člověk pohybuje mezi těmi, kteří ho nesoudí podle vnějších znaků, je ochotnější nasadit se pro společné dílo. A ten, kdo pracuje a slouží, kdo se něčím zabývá, má své hobby, kdo spřádá různé plány, kdo cestuje, kdo něco vytváří, kdo se pustí do dobrovolnické práce, ten má mnohem méně času, energie a chuti na to, aby se pozoroval a přemýšlel nad tím, proč je jiný než instagramovými filtry k dokonalosti vylepšení lidé.
Asi každý z nás chce, aby se líbil sám sobě, byl spokojený ve svém vlastním těle, zažil přijetí od druhých, aby se mu podařilo sebrat sílu k proměně a zvyknout si v různých oblastech života na disciplínu a řád.
Do hloubky vlastního srdce se totiž nesestupuje nějakými magickými rituály, ale hlavně tím, když podáte pomocnou ruku někomu, kdo je na tom ještě hůř než vy, a když se nasadíte ve prospěch něčeho, nad čím společnost kráčející po povrchu dávno zlomila hůl. Nedejte si vzít naději, že byste byli méně krásní a atraktivní jenom proto, že jdete vlastní cestou a třeba i proti proudu.
