Jak se vůbec pozná, co je a co není Boží království? Může to být něco šokujícího, že nemůžete mluvit, něco tak hluboce hezkého, že se vám chce brečet, nebo něco tak skvěle vtipného, že se nemůžete přestat smát.
A já bych i řekla, že Boží království je jako šťavnatý trs pampelišek, bujně kvetoucí zářivou žlutou barvou těsně u kraje špinavého chodníku šedé smutné ulice, mezi poletujícími mikrotenovými sáčky, povalujícími se prázdnými plechovkami od piva, špačky cigaret a jiným smetím.
Ten trs působí tak neuvěřitelně překvapivě na místě, kde nic neroste a kde se asi s ničím živým ani nepočítalo. I v naprosto bezútěšném prostředí bez hlíny a péče dokázalo jediné semínko využít škvíru pod obrubníkem k tomu, aby zapustilo kořeny a vydalo bohatý zelený trs.
Plevele si mezi okolní špínou nikdo nevšímal, dokud nedošlo k rozkvětu. Ta žlutožlutá zář se nedala přehlédnout. Bylo to tak oslňující, radostné a provokativní. Trochu jako zjevení z úplně jiného vesmíru. Zároveň ten trs pampelišek ale také vypadal, jako by k chodníku vždycky patřil. Mezi prachem, špínou, odpadky, betonem a dlažbou, nedaleko tramvajových kolejí a vysokých domů s oprýskanou podezdívkou počmáranou zmatenými grafitti vyrostlo něco tak vesele živého, že se to nedalo jen tak přejít bez povšimnutí.
Drobné žluté květiny mi vysílaly vzkaz
Při čekání na červenou na křižovatce se mi naskytl pohled na bezstarostně rozkvetlý trs pampelišek, jehož hýřivá barva v bezútěšně šedé ulici mě natolik fascinovala, že jsem od něj nemohla odtrhnout zrak. Původně jsem přemýšlela o něčem jiném, o něčem praktickém, o něčem, co mám zařídit, udělat, dokončit. Ale drobné žluté květiny zaujaly mou pozornost a velmi silně mi dávaly najevo, že mi vysílají nějaký vzkaz. Možná nebyl jen pro mě. Možná pampelišky chytily moje oči, protože bylo jasné, že si to nenechám pro sebe.
Nebyla jsem si tak úplně jistá, co má být obsahem toho sdělení. Někdy je těžké překládat řeč květin do řeči lidí. Často mě napadá, proč to vůbec zkoušet, vždyť kdyby to vyjádření mělo mít podobu slov, někdo by je vyslovil. Jenže co když ten někdo, kdo má zprostředkovat právě tento typ vzkazů, mám být právě já? Často se stává, že druzí lidé vidí totéž, co já, ale to poselství, které se mně zdá být naprosto jasné, oni nečtou. Nejspíš vnímají zase něco jiného.
A tak překládám vzkaz Božího království: poselství bujně kvetoucího trsu pampelišek u špinavého chodníku. Zachytila jsem ho jako důležitou zprávu o vítězství života nad smrtí, o převaze radosti nad smutkem, o důležitosti jásání nad reptáním a o totální výhře vděčnosti za samozřejmosti.
