V životě občas musíme čelit velkým výzvám. Já jsem se s jednou takovou setkala – a nutno dodat, že by to možná byl sen mnohých. Ale já nevím co dělat. První reakcí byl šok. Modlila jsem se a ptala Boha, proč zrovna teď? Vždyť z lidského pohledu to není vůbec vhodná chvíle…
Naučila jsem se ale díky životním zkušenostem Bohu důvěřovat i v momentu, kdy se opravdu cítím bezradně a ničemu nerozumím. Často dostávám od Boha odpověď. Většinou tehdy, když se ztiším a zaměřím výhradně jen na něj. Odpověď jsem dostala i nyní. Bylo jich více a v několika dnech. On ví, co prožívám a že to zrovna pro mě nemusí být komfortní.
Zná mě. A já jeho. Jednou z odpovědí bylo: “Neboj se, dcero má.” Úplně mě zamrazilo. Pokaždé to vnímám jako jisté vytrhnutí. A vím, že tato slova by mě samotnou určitě nenapadla. Po čase jsem s Bohem opět všechno napřímo řešila a řekl mi: “Spolehni se na mě.” Upřímně bych měla být úplně v klidu, vždyť to je velké ujištění, že… A Boha znám už dlouho… Více než 17 let. Ale mám své lidské emoce. A není jich málo. Není to špatně. Nejsme stroje.
Třetí odpovědí, když jsem se opět trochu ztrácela v pochybnostech a modlila se v Ježíšově jménu, bylo: “Věříš v moje jméno?” A to bylo pro mě to nejsilnější. Na to jsem nemohla reagovat jinak než kladně. A vděčností. Něco se ve mně změnilo. Neznamená to, že už nemám strach, ale je to daleko lepší. Jiné.
Odevzdala jsem Bohu své starosti a některé musím znovu. Protože jako člověk mám potřebu mít vše pod kontrolou. Jsem ráda, že mám Boha ve svém životě. Pamatuji si na dobu, kdy tomu tak nebylo. A nechtěla bych to vrátit zpátky. Rozhodně ne. O všem jsem se sdílela s manželem, který je také praktikující křesťan. Povzbudilo ho to. Měl radost. Pokud se i vy někdy ocitnete v situaci, kdy si opravdu nebudete vědět rady, vězte, že máte za kým jít.
