Kolem kontroverzní mše v hospodě zaznělo mnoho názorů, většinou s jasným dělením na „dobro“ a „zlo“ . Jenže se ukazuje, že mít správný názor nestačí – důležitější je pravdu žít. Jak říká Solženicin, hranice mezi dobrem a zlem totiž nevede mezi skupinami, ale prochází srdcem každého člověka. Skutečný problém není v místě bohoslužby, ale v lidském srdci, které může být tvrdé i na té „správné“ straně.
Po pár měsících se křesťané opět dostali na titulní stránky různých periodik, tentokrát kvůli tzv. „mši v hospodě“. Komentářů na toto téma bylo napsáno mnoho a já nechci vršit další. Jen mě udivilo, kolik se mezi protestanty vyskytuje odborníků na katolickou mši. Protože já mezi ně nepatřím, bylo by nepatřičné, kdybych se k incidentu vyjadřoval.
Chci ale napsat něco jiného. Pokud jste kauzu alespoň trochu sledovali, pak víte, že drtivá většina měla jasno v tom, kde je dobro a kde je zlo. Kdo čte Bibli, ten přece ví, kde a hlavně v čí společnosti se Kristus pohyboval. Rozhodně se nejednalo o sterilní prostředí a posluchači, které přitahoval, by zřejmě nebyli pozváni na nějaký VIP meeting. Měřeno touto optikou jedině více podobných akcí! Kdo to myslí s vírou upřímně, nemůže než nesouhlasit.
Přesně zde si ale dovolím malé varování. Nemusí se jednat o mši nebo bohoslužbu v hospodě, ale i o jiné akce nebo události, při kterých máme pocit, že hájíme pravdu, a přesto můžeme být mimo.
O co jde? V okamžiku, kdy stojím na správné straně barikády, mohu (a pochopitelně nemusím) získat pocit určité morální nadřazenosti nad těmi druhými. Pocit, že díky svým názorům jsem prostě přece jen o něco lepší. Nejsem „tak zkostnatělý“, „tradiční“, „hloupý“, „nevzdělaný“ a nevím, jaký ještě.
Jenže problém je v tom, že i když stojíme na straně pravdy, naše srdce může být slovy Bible kamenné. I ti, kdo stojí na straně pravdy, mohou totiž být zlí lidé. Správný názor z nás totiž automaticky nedělá dobré lidi. Několikrát jsem se setkal s těmi, co veřejně vystupovali, psali, jejich slova by se dala tisknout, citovali dokonce Bibli, jen mě poněkud rušilo, že jsem věděl, jak se chovají doma, v práci, ale třeba i ke mně.
Při té příležitosti mě napadají slova Alexandra Solženicina, který napsal: „Čára, která rozděluje dobro a zlo, neleží mezi státy, třídami, mezi stranami – protíná každé lidské srdce a všechna lidská srdce.“ Se Solženicinem se nám zřejmě na první dobrou pojí slovo spisovatel, jenže Solženicin strávil několik let v gulagu, tedy jiné spojení s ním by mohlo být vězeň.
Píšu o tom proto, že bych očekával, že svůj citát napíše spíše takto: „Čára, která rozděluje dobro a zlo, leží mezi dozorci a vězni, mezi čekisty a obyčejnými lidmi, mezi komunisty a nestraníky.“ V kontextu vzpomínané mše bychom pak možná přidali „mezi tradicionalisty a liberály.“
Jenže pro Slženicina byla dělicí čára naše srdce. Nedovedu si představit, že by dozorce v lágru nebo čekista mohl mít dobré srdce, ale zlé srdce mohl mít i vězeň nebo nestraník. Určitě si ale dovedu představit, že dobré srdce může mít tradicionalista nebo liberál (jakkoliv tyto nálepky nemám rád a jsem si vědom toho, že jsou zavádějící).
Možná si někdy řekneme, že kdyby ten či onen nebyl v církvi, bylo by lépe. Možná ano, ale je někdy snazší se někoho zbavit, než si Bohem nechat změnit srdce. Je mnohem snazší ukázat na lež, než něco dělat sám se sebou.
Tím vůbec nechci tvrdit, že nemá smysl pravdu hledat a usilovat o ni. Důležité je ale v souvislosti s pravdou myslet ještě na jednu „maličkost“. Onou maličkostí je v pravdě žít a v pravdě chodit. A k tomu nestačí mít jen správný názor nebo mít pravdu.
V 1 Korintským 1,8 čteme, že „poznání vede k domýšlivosti, láska buduje“. Tím není řečeno, že poznání nemá smysl, jen to, že musí jít ruku v ruce s láskou. Bez ní vede k nemilosrdnému boji, který se pak odehrává verbálně, na sociálních sítích, někdy i na bojišti. Pyšný nebo domýšlivý člověk druhým nutně pohrdá, a to se musí projevit v chování, ale i na pocitu, že je přece jen o něco lepší než ten druhý.
Nechci končit laciným klišé, „ať se podíváme sami na sebe, a pak až kritizujeme“. Tak to není. Chci zdůraznit, že ani oprávněná kritika, ani hájení pravdy z nás automaticky nedělají lepšího člověka a že nejtěžší boj se vede o přebývání v pravdě.
