Výhodou vyššího věku je, že toho člověk hodně zažil, hodně viděl, hodně pokazil a mohl se z toho poučit. Některé pokažené situace nebo vztahy spravit už po čase sice nelze, ale vím, že když se v nich někdo mně podobný ocitne, mohu mu vyprávět svůj příběh, sdílet svou zkušenost, a tak ho varovat.
Kolik hloupostí jsem nemusela udělat, kolik bolestivých ran jsem nemusela uštědřit sobě i jiným, kdybych našla nějakou starší, zkušenější duši, která by mne vyslechla. Řekla by mi: „Neblbni.“ „Nic ti neuteče.“ „Dýchej zhluboka, to přejde.“ „Netlač na pilu.“ Povzbudila by mne, abych si užívala to, co právě žiju, a nespěchala. Myslím, že jsem našla své naplnění a radost z aktuálního běhu svého života a jeho okolností, ale přece jen tam bylo pár let, kdy jsem bojovala s černými myšlenkami.
Bála jsem se, že mi ten opravdový život utíká, zatímco na kraji pískoviště pomáhám vyklepávat bábovky nebo sedím u klavíru, poslouchám začátečnická cvičení a opravuju špatné postavení ruky některé ze svých dcerušek. Než jsem dozrála k tomu, že mě to baví, a je to přesně to, co mám v tomto období svého života dělat, byla jsem neklidná. Správné by bylo nazvat tento druh neklidu nevděčností, protože právě ta se v kořenech nepokoje ukrývala. Byla jsem hloupá. Neviděla jsem své povolání a byla jsem nepřátelsky zaujatá proti tomu, co mi život přinášel. Chtěla jsem něco jiného. Když jsem neměla děti, toužila jsem po mateřství, ale když se mi narodily, závistivě jsem koukala po těch ženách, které děti neměly, protože se mi jejich život zdál pohodlnější, plnější a zábavnější. Jak já jsem byla hloupá! Neměla jsem žádný nadhled.
Možná jsem ani z odstupu svou životní dráhu vidět nemohla, nejspíš to nejde. Teď po tolika letech už samozřejmě vím, že to období svého života, které jsem považovala za ztrátové, se nakonec ukázalo jako parádní start k úplně novým metám. Nebyla bych si tehdy pomyslela, když jsem dobrovolničila pro misijní rozhlasovou stanici, že zakládám počátek své kariéry spisovatelky. Zvenku to tak totiž vůbec nevypadalo. Ráda se dívám z odstupu i na životy jiných lidí. Zajímá mě širší souvislost. Co bylo předtím, než se něco stalo? Zkouším skládat dílky životních příběhů do nějakých linek.
Nedávno jsem si povídala s mladým manželským párem, který prožil turbulentní životní období. Přestěhovali se, muž přišel o práci pár dní před stěhováním a v den stěhování žena zjistila, že je těhotná. Proč jste se přestěhovali právě na tuto ulici? Nemohli jste vědět, že manžel přijde o práci a novou dostane ve firmě hned za rohem a zároveň budete čekat dítě, takže se bude velmi hodit, že to bude mít manžel z práce domů jen kousek. Dohromady to ale dává dobrý smysl. Oba mladí lidé najednou neviděli svůj život jako sérii ne úplně šťastných událostí, ale jako logický proces, který se odvíjí v jejich prospěch. Zvenku to tak na první pohled nevypadalo. Z nadhledu je ale vidět širší obraz, z odstupu jsou pozorovatelné překvapivé souvislosti.
Já jsem přesvědčená, že se máme pokoušet hledat smysl a souvislosti v celém svém životě. Když je nevidíme, měli bychom se zeptat někoho jiného, kdo by nadhledu mohl být schopen. Ochrání nás to před nevděčností, nespokojeností, netrpělivostí a dalšími kořeny negativních pocitů ze života.