Jak to, že Bible počítá s náhodou? Cožpak Hospodin nemá všechno pevně ve svých rukou? Cožpak všechno neběží podle jeho přesného a předem daného plánu? Zdá se, že opravdu ne. Vypadá to, že Stvořitel ponechal stvořenému světu prostor mimo sebe.
Dvanáctého července se na blogu iDnes.cz objevil článek Jana Fikáčka s názvem „Důkaz, že náhoda je jen iluze“. Šlo o přepracovanou verzi článku ze srpna dva tisíce osmnáct, na webu je možné najít obě varianty. Obě jsou zajímavé, autor pracuje s řadou dobrých fyzikálních odkazů, zavede nás za oponu vědy, pustí do naší hlavy mnoho brouků, přesvědčivě ukáže na absolutní neexistenci náhody i na její nepominutelnost v našem reálném životě. Nedokážeme se jí vyhnout. Další z paradoxů, uprostřed kterých se pohybujeme.
Necítím žádnou potřebu s ním polemizovat, naopak! Ten článek bych podepsal, byť bych některé výroky dotahoval do poněkud jiné polohy, vyplývající z mého odlišného výchozího nastavení a jiných axiomat. Při čtení se mi ale vybavila řada lidí, kteří náhodu vehementně popírali nikoli z fyzikálních, ale z teologických důvodů. Náhoda neexistuje, tvrdili. Já v té době ještě pracoval jako entomolog, studoval jsem dynamiku společenstev ploštic, náhodně vznikajících na různých ladem ležících plochách v městském prostředí. S fenoménem náhody jsem pracoval dnes a denně.
V křesťanském prostředí to považovali za jakýsi nedostatek mé víry. Po jednom z takových rozhovorů jsem otevřel Písmo a hledal v evangeliu, jak že to s tou náhodou je. A ejhle! Čtu tam: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, když ho ale uviděl, vyhnul se mu.“ Jak že se to stalo, že kněz šel právě tudy? „Náhodou“, řekne Ježíš. Jak to mohl jen tak vyslovit? Cožpak nevěděl, že náhoda neexistuje?
Možná je to s tou náhodou jinak. Možná Ježíš jen dobře znal Tóru a věděl, že s ní počítá už i Mojžíšův zákon. Ten totiž, když řeší možné příčiny zabití, připustí také variantu: „Jestliže však někdo nešťastnou náhodou bez nepřátelství do někoho strčí…“ Jak to, že Bible počítá s náhodou? Cožpak Hospodin nemá všechno pevně ve svých rukou? Cožpak všechno neběží podle jeho přesného a předem daného plánu?
Zdá se, že opravdu ne. Vypadá to, že Stvořitel ponechal stvořenému světu prostor mimo sebe. Dal mu pravidla, pak ho už ale nechal fungovat. A svět fungoval dobře, však je psáno, že stvoření „bylo dobré“. Pak už do něj vstupoval pouze, když chtěl něco povědět, něco ukázat. Dát znamení. Proto může apoštol Pavel napsat o budoucnosti: „A tak bude Bůh všecko ve všem.“ Bude, protože zatím není.
Klíčový omyl ve věci náhody, zdá se mi, spočívá v jejím špatném pochopení. O tom, co je a co není náhodné, totiž rozhodnou příčiny daného jevu. Najít v našem světě vzájemně nezávislé příčiny ovšem není snadné, vlastně to ani nejde. Všechno nějak souvisí se vším, proto se říká, že „mávnutí motýlích křídel na Tchaj-wanu může způsobit hurikán v Americe“. Proto o náhodě mluvíme tam, kde nejsme schopni všechny příčiny zahlédnout. Existence náhody nesvědčí o omezenosti Boha, ale o limitech lidského poznání.
V těch sporech o náhodě, které zmiňuji, bylo ale cítit ještě i jiné pochopení tohoto pojmu. Náhoda nemůže existovat, protože všechny věci přece mají svůj smysl. Fenomén náhody tu byl připisován jevům nikoli podle jejich příčin, ale podle jejich účelu. O něm ale náhoda nemluví, to už je jiný problém.
Když už jsem to ale zmínil: Mají všechny věci svůj smysl? Zdá se, že ne. V přírodě potkáváme mnoho věcí či jevů, které škodí, které směřují jinam než všechno ostatní, které boří a ničí, ba i jevy inertní, bez důsledků a beze smyslu. A jde o věci vetkané do samé osnovy stvoření, nejedná se o důsledky lidských činů. Na nich si člověk uvědomí, že pojmy jako „dobro“ či „smysl“ nejsou nutnými a základními charakteristikami našeho prostředí. Nepatří k základní výbavě stvoření. Jsou důsledkem Boží milosti. Vyplývají z Božího rozhodnutí pro lásku a jsou vždycky nově tvořeny nad marností našeho světa.
Autor: Petr Raus