Jsme si dnes blízcí, nebo vzdálení? Sociální sítě nás sbližují, a zároveň z nás vysávají esenci vůně, tepla i krásy lidského těla.
Odcizení symbolizuje hrozivá zelená tečka na Facebooku, kde mnoho lidí podléhá pocitu, že mohou cokoliv. Přesto většina z nás pociťuje oddělenost, jakousi vykořeněnost, vlažnost, která není horká, ani studená, polostín bez koření, zoufale scházející vjemy přijetí. Přestože jsem si vědom, že jsou to jen fragmenty, malé kousky velké skutečnosti, vyčlenil jsem tři aspekty blízkosti, které mi připadají podstatné. Jednak je to blízkost muže a ženy, poté blízkost s mrtvými a nakonec blízkost jako agapé.
Blízkost muže a ženy
„Bůh nestvořil ženu z mužovy hlavy, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z jeho boku, aby byla blízká jeho srdci.“ — Talmud
Není snad více poraněného místa v člověku než blízkost muže a ženy. V dějstvích světa se odehrály války a bitvy na polích, ale ty skutečné se vedly odjakživa mezi těmi, kteří si měli stát po boku, v opoře a laskavosti. Není snad více poraněného místa než toho blízko srdce, protože právě tam si neseme obvykle onen “dědičný” hřích. Hřích nedůvěry v život.
Muži a ženy používají stejný jazyk zcela odlišným způsbem. Co říká muž, připomíná přímku, co říká žena, je zahrnuto ve spirále. Proxemika je svého druhu také jazykem. Z teorie proxemiky vyplývá dělení na čtyři základní zóny: intimní zóna (vzdálenost je do 60 cm); osobní zóna (vzdálenost je od 60 cm do 1,2 m); společenská zóna (vzdálenost je od 1,2 m do 2 m); veřejná zóna (vzdálenost je od 3,6 m do 7,6 m).
Všiml jsem si, jak je ve velkých městech těžké docílit zdravé vzdálenosti vůči neznámým lidem. Udržet si intimitu je mimo možnosti velkoměst. Poslední opuštěná místa, která zbyla, jsou chrámy, náplavky, kavárny a parky, ale i ta kvůli developerům mizí. Jenom tam je ještě možné být v oné bezpečné vzdálenosti dvou metrů.
Sexualita je blízkostí těla i duše, a je tedy blízkostí nejbližší. Tato intimita se týká důvěry, která se neobejde bez průvodců. V rodinách však už dnes není instituce nebo mistr, který by partnery vedl k odpouštění a smíření, k vědomí milovanosti a bezpodmínečné lásky. Blízkost v rodině je téměř definitivně zničená.
Abychom zažívali blízkost, je zapotřebí velké otevřenosti, svobody a odvahy. Přesto dnes příliš mnoho lidí vnímá sexualitu jen jako soulož, pouhé uspokojení bez jakéhokoli duchovního/duševního spojení, případně vzájemné modlitby. Souložit lze samozřejmě i bez toho, avšak je k tomu zapotřebí zříci se lásky.
Sexualita sama je nejméně bezpečným druhem blízkosti. Jenže my lidé jsme k protějšku přitahováni a máme ve své DNA pud k prolomení oné intimní zóny. Je to tvůrčí energie a stejně jako umí být ničivá, může i tvořit. Podívejte se na Ježíše, kterak uzdravuje prostřednictvím dotyku, slin, objetí. On se nebojí ženské energie, kterou západní církev ohavně nazývá “konzumací”.
Tabuizace dotyku je vinou církve, která uvěřila tomu, že tělo je zlé, a že máme usilovat jen o tzv. duchovní dary. Jenže, parafrázováno, víra bez těla je mrtvá. Do velké míry musíme riskovat a snášet zranění v této oblasti. Jinak bychom náš život odepsali. Richard Rohr píše, že „ženy a muži jsou různá zvířata”. A má docela jistě pravdu. Je nutno hluboké kontemplace a modlitby nad setkání těchto druhů.
Blízkost s mrtvými
Americký spisovatel John Irving říká, že „když vám nečekaně zemře osoba blízká a drahá, neztratíte ji najednou; ztrácíte ji postupně a dlouho – jak plyne čas, přestanou jí docházet dopisy, z polštářů vyvane její vůně a nakonec se vytratí i její šaty ve skříni a prádelníku. Stále přibývá částí, které z ní postrádáte. A jednou přijde den, kdy zvlášť silně pocítíte, že vám nějaká určitá část chybí, a tehdy si uvědomíte, že je pryč, navždycky – a pak zas přijde další den a další určitá chybějící část.“
Smrt je nečekaná, i když s ní počítáte. Každý, kdo to někdy zažil, vám to potvrdí. Smrtí blízkého ztrácíme kus sama sebe. A díky vědomí, že se tato “smrt” opakuje každý den, je zapotřebí rozdělit svět živých (město) a mrtvých (hřbitov). Jedině tak se lze osvobodit od závislého jednání, které by nás jen a jen sráželo.
“Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného”
— Jan Skácel
V básni Jana Skácela je řeč o blízkosti nezrušitelné. Vždyť ti, kteří prošli naším životem, nezůstávají v jakémsi bardu, ale nějak tu zkrátka pořád jsou. A tak i my nezůstáváme v jakémsi životě, kde se odepisují přátelé a rodinní příslušníci jenom tak. Proto je zapotřebí blízkost s nimi povýšit na úroveň rituálů, byť třeba jen rozsvícením svíčky, modlitbou, návštěvou hřbitova nebo zádušní mše.
Na některých hřbitovech najdete nápis: “Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy”. Tento druh blízkosti nás vede k osudu živého. Nebudeme tu navždy. Zdánlivě se jedná o špatnou zprávu. Ale opak je pravdou. Nyní jde o to, jak naložíme s časem nám daným. Více se jedná o to, zda přijmeme-li řád všech věcí, nebo budeme sebelítostně úpět v krupobití neskutečna.
Agapé - přijetí sama sebe
Blízkost sama k sobě, blízkost nejbližší, kterou však můžeme ztvárnit skrze blízkost s přáteli, znamená pochopit sebe sama v nitru společenství. Největšími nepřáteli jsme si obvykle sami sobě. Nenávidíme se, nechápeme se, nepřijímáme. Právě společenství nám dává náhled jiný. Náhled celistvosti, že nežijeme sami sobě a sami sobě neumíráme, jak by to vyjádřil apoštol Pavel.
Jakýsi lékař kdysi napsal bratru Rogerovi dopis, ve kterém mu objasňuje své “vykoupení”. Roger Schutz si jej zapsal ve své knize Pustiny v srdci vydávají květ následovně: “Dlouho jsem trpěl tím, že nemohu překročit mé ohraničení. Ale pak přišla doba, kdy jsem poznal, že přijetí pocitu nedostatečnosti a ohraničenosti může přinést ovoce. Nemám se ohlížet po druhých, čeho oni jsou schopni, ale raději rozpoznávat a beze zbytku přijímat své hranice. To je zdroj osvobození. Pak se již nepotřebuji srovnávat s druhými nebo vzhlížet k jejich schopnostem. Pocit méněcennosti a dojem, že jsem vržen do ústraní velmi přispěly mému vnitřnímu růstu. Umožnily mi rozumět sám sobě…”.
Takové přijetí sebe sama umožňuje agapé, tedy lásku společenství, lásku, která dává růst i druhým lidem, věřím, že poté i velkým společenstvím. Apoštol Pavel to kdysi formuloval následovně: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá“ (Římanům 14:7). Nejbližší blízkost bývá ta nejtěžší.
Rád bych uzavřel tuto úvahu ještě jedním podstatným způsobem blízkosti. A to je blízkost k sobě samému. Protože právě tam jsme si mnohokrát nejvzdálenější. Nedovedeme přijmout sami sebe v celistvosti. Většina mladých lidí sebe sama spíš nenávidí, než aby přijali zdravý způsob lásky k sobě. A není to jen doména mladých, v této souvislosti jsme neustále vláčeni v mysli minulostí a zoufale nám schází sebepřijetí. Jak napsal C. G. Jung: „nemáme se usilovat o to stát se dobrými lidmi, ale lidmi celými“. A k tomu patří náš život, který nám byl darován.
Subham astu sarvadžagatam (Kéž jsou všechny bytosti šťastny).
