Mezi lidmi se zabydlela představa, vyrůstající ovšem zevnitř církve samé, že křesťané jsou výkvětem lidstva, jeho výkladní skříní. Že stojí, přinejmenším na mravní rovině, nad všemi ostatními. Bible sama to ovšem vidí jinak.
Ve svém předchozím článku jsem reagoval na rozhovor s doktorkou Jelenou Lenkou Příplatovou, která působí v oblasti evoluční biologie. Paní doktorka ale v rozhovoru kromě evoluce otevřela i další téma, které mne nutí vrátit se k témuž východisku ještě jednou. Mluvila totiž i jako členka spolku Ateisté České republiky.
Z této pozice komentovala názor čtyř nejvýznamnějších militantních ateistů světa, přesvědčených, že náboženství jako takové společnosti spíše škodí. V souvislosti s tímto názorem paní doktorka připomínala sociologické průzkumy ukazující, že vztah věřících a nevěřících lidí k mravním pravidlům většinově přijímaným příslušnou společností, je v zásadě stejný.
Věřící nejsou mravnější než jejich nevěřící spoluobčané; nejsou ani šťastnější, jen si to o sobě myslí. Jedinou oblastí mravních pravidel, kde měli věřící navrch, byla oblast společenství, komunity. Věřící dokázali lépe žít spolu, táhnout za jeden provaz. Paní doktorka k tomu ovšem připojila otázku, jestli individuální svobody nestojí v pořadí věcí, které bychom měli podporovat, přece jenom trošku výš.
Zaujalo mě to. Ne že bych chtěl paní doktorce jen oponovat! I moje zkušenost potvrzuje totéž. Věřící křesťané nejsou ve své většině mravnější než jejich okolí, ačkoliv si většinou myslí opak. A nebývají ani šťastnější. Formulace paní doktorky ovšem vyžaduje jednak upřesnění vstupních podmínek, jednak vysvětlení, proč by křesťané mravnější být měli. Není to vlastně mylný předpoklad?
Nejprve to upřesnění: O kom sociologické průzkumy mluví? Termínem „věřící“ jsou v těchto studiích myšleni lidé zapsaní v církvi. V evangelikálním prostředí jsme zvyklí mluvit o matrikových křesťanech. Z historických důvodů má u nás tato kategorie lidí se skutečně věřícími společného mnohdy jen málo. Formální víra mravnosti ani štěstí nepřidá.
Pokud jde o tu vyšší mravní úroveň církve: Mezi lidmi se zabydlela představa, vyrůstající ovšem zevnitř církve samé, že křesťané jsou výkvětem lidstva, jeho výkladní skříní. Že stojí, přinejmenším na mravní rovině, nad všemi ostatními. Bible sama to ovšem vidí jinak. Svou vlastní optikou vnímá církev ne jako výstavní galerii, ale jako nemocnici.
Křesťany vnímá jako výběr ubožáků, kteří si uvědomují svou nedostatečnost a potřebují pomoc. O lepší mravnost usilují, stejně jako se řádní pacienti snaží přispět ke svému uzdravení. Jejich současný stav ale ještě nedospěl k plnému zdraví, ještě všelijak zápasí, padají a prohrávají. Pokud je ale jejich víra zdravá, své prohry přiznávají a pouštějí se do nového zápasu s plným nasazením a s touhou po vítězství.
Když už ale uvažujeme o mravních pravidlech, stojí za zamyšlení, co je těmi pravidly většinově přijímanými danou společností. Některá z nich totiž křesťané neakceptují už z principu, protože rozpoznávají jejich zhoubný dopad na celou společnost. A tady nemyslím jen na konkrétní kauzy tlačené do médií některými lobbistickými skupinami, ale i na některé principy, na kterých, zdá se, chce stát současná společnost. Není k prospěchu celku, vidět základ soužití v právech a nárocích.
Daleko hodnotnější jsou vztahy vyrůstající ze vzájemného zájmu, vstřícnosti a milosrdenství, z ochoty k oběti. A není pravdou, že by individuální svobody stály v pořadí věcí, které bychom měli podporovat, až někde na vrcholu. Velmi snadno mohou vést do samoty, která už dnes tíží tolik lidí. Jedinec potřebuje být součástí celku. Hodnota přátelského společenství stojí za to, abych kvůli němu svoje individuální svobody omezil, a třeba se jich i vzdal.
Autor: Petr Raus - redakčně upraveno
Pokud máme jako křesťané usilovat více o mravnost, musíme aktivně pomáhat všem týraným, zneužívaným, ponižovaným pro svou odlišnost, vražděným na Ukrajině a to se neděje. Konkrétně – podporovat vzdělávání a informovanost, podpořit istanbulskou úmluvu, nedělit lidi podle víry, orientace, přispívat penězi Ukrajině na zbraně, aby agresor odtáhl a mohla nastat mír.
Nebo se můžeme zabývat sami sebou, řešit mravnost a nemravně žít ve své spokojené , lhostejné bublině.
Co to je za nemocnici, která si ze zdravých lidí vytváří vlastní nemocné pacienty? Bylo by proti etice lékařů i psychologů nejprve lidi (duševně) zmrzačit, aby následně cítili potřebu se zrovna u nich do konce života “léčit”, přičemž se nikdy “nevyléčí”. U reálně pomocných profesí a organizací je oproti církvím citové vydírání nepřípustné. V evropském prostředí je to obzvláště ŘK církev (+/- až do příchodu papeže Františka), jejíž učení vede člověka k tomu, aby čím více je ortodoxním a horlivým katolíkem, aby se tím více dostával do bludného kruhu sado-masochismu, výčitek svědomí kvůli své přirozenosti, sebemrskačství a perzekucí a negativní diskriminace osob s imaginární nálepkami “hříšníků” (v každém století se nějaký obětní beránek najde, Židé, jinocírkevníci, ženy, homosexuálové atp.).
Sekulární individuální svobody je určitě potřeba vyzdvihnout nad (společensky i církevně) vynucované pokrytecké kolektivní sdružování, které je dominantně motivováno (tak jako ostatní náboženské činnosti) strachem z trestu a vidinou zalíbení se a zisku, tedy v tomto případě metodou cukr vs. bič hnanou do extrému (strach z pekla, touha po spáse, blaženosti skrze cestu zalíbení se imaginárnímu kamarádovi).
Dále, je faktem, že čím horlivější věřící je, tím více si svou církev a souvěrce idealizuje a romantizuje, ač realita je taková, že věřící nebývají nijak etičtější a kultivovanější než analogičtí nevěřící.
Upřímně úplně nevím, co mělo být pointou tohoto článku, ale zdá se, že by se to dalo shrnout:
“Ano, křesťané nejsou mravnější, než zbytek společnosti, ale za to je v jejich hodnotách komunita výše nad individualismem, a za to stojí přinášet oběti”…
Upřímně, to bylo v jádru komunismu také, a nepotřebovali k tomu náboženství. Celé tohle “individualismus vs. kolektivismus” není otázkou náboženství/hodnot, jde o to, že jsme bohatí a máme více možností a svobodu volby. Jinými slovy druhé lidi dnes k životu tolik nepotřebujeme, a proto máme tendenci být více individualisté. Rodiny a kolektivy nedrží pohromadě vzájemné uspokojování životních potřeb, a máme více možností cestovat za prací a vzděláním, tak se kolektivy rozpadají. Proto najdete kolektivistické společnosti v chudších zemích, a v bohatších je více individualistů. S hodnotami to má málo společného. A jak už jednou někdo řekl: “náboženství je opiem chudých” – křesťanství dříve nabízelo pevnou komunitu bratří a sester, mimo kterou nešlo existovat. Dnes už to neplatí a horko těžko se hledá něco, co by křesťanství nabídlo v oproti třeba buddhismu, který nabízí stejně efektivní nástroje duchovního rozvoje (ne-li více), ale bez svazující dogmatiky, která zamrzla někde v novověku, a neumožňuje dnešnímu člověku zdravě prožívat svou spiritualitu. Zkrátka jediné co, tak křesťanství po generace nabízí lidem na pokraji společnosti východisko, že je Bůh učiní významnými ve svém království navěky. A to je ono “opium chudých”
Ono komunismus je taky jistá forma náboženství, stejně tak byl nacismus.
Stejně tak extremně zelené už je náboženství – viz nedávné tařka uctívání Grety.
Podobně BLM už je na úrovni náboženství.
Jakmile člověk přestane věřit v Boha, najde si něco jiného.
Koneckonců se podívejte na vysokou popoularitu horoskopů, různých guru, …