Monika a Ľubo Beňovi jsou farářský pár z Rankoviec. Už léta pracují s romskou komunitou, po vypuknutí války na Ukrajině nezaváhali ani na chvíli a od prvních dnů se aktivně zapojili do pomoci uprchlíkům. Přinášíme jejich pohled na první týdny pomoci.
"Nikdy nezapomeneme." Tak zní vyznání naší rodiny, která za poslední měsíce mohla semknout a ubytovat více než 50 lidí z Ukrajiny u nás na faře. Prostor byl nalezen v uprázdněném kaplanském bytě, tedy reálně v naší domácnosti. Velmi brzy po 24. únoru jsme pochopili, že náš život nemůže zůstat nezměněn, když ve světě, navíc rovnou ve vedlejší zemi, lidé jako my prožívají bolest války.
Naše víra nás vede k tomu, abychom otevřeli náš dům lidem, kteří museli své domy opustit. Ne, nejsme jediná rodina, která to udělala. Proč tedy píšu o tom, co se děje v naší domácnosti? Čím si vlastně zasluhujeme pozornost, když podobně pomáhají mnozí další? Píšeme o tom proto, abychom povzbudili. Abychom všem, kteří utíkají před hrůzami války, a také těm, kteří se snaží v této situaci pomáhat, dodali naději. Naděje, která říká: „Nejste v tom sami!“
První lidé z Ukrajiny k nám přišli v noci z 27. na 28. února, tedy necelé 4 dny po vypuknutí ruské agrese. Od té doby jsou součástí naší rodiny, našeho života, naší služby, našeho soukromí. Ne vždy je to jednoduché. Pokud si myslíte, jací jsme my borci, nejsme. Pán Bůh nás učí přes tuto situaci vzdát se některých, dosud tak důležitých věcí, za které jsme se uměli v rodině i poprat. Například „můj pokoj – moje soukromí“, „můj volný čas – moje volba“, „moje práce – moje výsada“ a další.
Tato nová situace pro nás představuje školu praktické víry, kde se učíme, co to znamená Bohu předat své soukromí, auto, práci i studium. Nemáme tolik soukromí, nemáme tolik volného času, naše auta neslouží jen nám. Ale můžeme vyznat, že pokud Pánu Bohu odevzdáme všechno, on to přemění v požehnání.
Nejprve přišli čtyři. Máma a tři děti. Tři dny nespali, tři dny byli na nohou, než se mohli trochu umýt, lehnout a spát. Ale i tak byla první noc plná strachu - co silnější zvuk, děti se skrývaly pod matrace. Potom přišli tři dobrovolníci, kteří vezli humanitární a materiální pomoc do Mukačeva. Pustili je pouze do hraničního pásma, kde chtěli jejich náklad převzít, naložit do kamionu a dovézt do centrálního skladu na Ukrajině. Jenže oni to vezli konkrétním lidem. A tak to tam nevyložili.
„Monika, Ľubo, můžete nám pomoci?“ ptali se nás. Po 24 hodinové směně se přišli alespoň vyspat, trochu opláchnout, něčeho najíst. Potom šli dál, do do sběrného tábora v Maďarsku. Později jsme dostali telefonát: „Mám 4 lidi, babička, máma, syn a jeho přítelkyně, potřebují si na chvíli odpočinout, než půjdou dál.“ Zůstali u nás jednu noc. „Što vam potribno, što by já zrobila dlja vas?“ ptala jsem se. Jejich odpověď byla okamžitá: „Budʹ laska, vyperitʹ naši reči. My ne vstyhly vzjaty bahato.“
„Já ne viryu v te, što vidbuvajetʹsja.“ Slyšíme od všech, kteří přicházejí. Ne, nevěří tomu, že něco takového se opravdu děje. Odtržení od svých rodin, manželů, synů, rodičů utíkají, aby chránili své děti. Matky, které nespí, modlí se za ty, které mají s sebou, i za ty, které museli nechat doma. Pomáháme jim zprostředkovat schůzky s lidmi, které chtějí kontaktovat.
Pro mámu se třemi dětmi, která přišla jako první, přichází známý ze Stockholmu. Má za sebou dlouhou cestu, ale nechtějí čekat. Po krátkém odpočinku se balí a odcházejí. Co když Švédsko zavře hranice? Co když existují kvóty, kolik uprchlíků může přijmout, a co když to nestihnou…? Mají strach, nepomáhá vysvětlování. A do toho telefonát: „Moni, potřebuji na 2 noci ubytovat 7 lidí z Kyjeva a Dněpru. Můžete?“
Jedni odcházejí, druzí přicházejí. Celý týden. Jediné, co chtějí, je na chvilku natáhnout nohy, sundat z rukou plačící, unavené dítě, spojit se se svými milovanými a získat naději, že to skončí. Jsme ale také konfrontováni s otázkou: „Čemu ty nam dopomahaješ!“ Přemýšlíme, jak na ni odpovědět. V duchu člověk tiše žasne nad tím, kam až situace došla, že příchozí potřebují slyšet odpověď. O co všechno je válka za tu krátkou dobu obrala. Vzala jim víru v lidské dobro.
Ne, netvrdím, že my lidé jsme dobří. Tyto růžové brýle jsem postupně ztratila. Ale je tu někdo, v jehož síle se dobro dokáže projevit a dotýká se lidí. A tak odpovídám: „Pomáháme proto, že je to způsob, jak bojovat se zlem. Je to způsob, jak stát bok po boku těm, kteří zůstali na Ukrajině a bojují za ni. Je to způsob, jak pomoci otcům, manželům, synům, aby se nemuseli tak strachovat o své ženy a dcery či sestry. Je to způsob, jak uctívat v tom zle, které se děje, živého Boha.“
Sedíme spolu u večeře. Za jedním stolem. Lidé z Kyjeva, Křivého Rohu, Dněpru, Ternopilu. Ukrajinci, ukrajinští Rusové, Slováci. Mluvíme, posloucháme, modlíme se, pláčeme. Když od nás odcházejí, ptáme se jich, jestli jim můžeme požehnat. Řečtí katolíci i pravoslavní, později dokonce i muslim z Charkova, přijímají se slzami v očích požehnání evangelického faráře. „Spasibo, balšoje spasibo. Sejčas my znajem, što vsjo budet chorošoje.“
Toto jsou naše první svědectví o Božích dotecích uprostřed bolesti, strachu, zoufalství. Postupně přibývají mnohé další. Na hranicích potkáváme lidi, kteří pláčou tichou vděčností za podanou kávu či teplý hrnek čaje, za milé slovo, sebrání tašky z rukou. Přicházejí lidé z Charkova, Mariupolu, doněcké oblasti, Chersonu, Dnipru. Mnozí jsou na cestách několik dní a nocí, protože koridory jsou ostřelovány ruskými vojáky. Pláč a zoufalství. Přišli, nemají žádné plány, kam jít dál. Prostě někam, kde nebudou sirény ani rakety.
Starší muž s manželkou a dcerou měli dva byty a tři auta. Auta jim vzali, jeden byt už neexistuje, ani bytovka, ve které byl. Ve druhém se usadili Rusové a před budovou mají své tanky. Přišli pouze se třemi zavazadly. Nic jiného už nemají. Dafni, příliš ustrašená, se stále dívala na všechny strany, co se bude dít. Ptala jsem se, co viděla, že se tak třese. Řekli mi, že všechno. Dafni je mladý, krásný dobrman. Sotva ji při kontrole pasů majitelka, nebo i voják či policista udrželi na vodítku. Kramatorsk.
Máma s dcerou, již dospělou, i s pejskem. Z Charkova. Ukazovaly mi fotografie v mobilu. Bylo jich mnoho. Skrývali se v malém sklepě ve svém domě, když ho zasáhla raketa. Z domu zůstalo torzo kuchyně a ohořelá část vstupní chodby. A ten sklep. Boží zázrak. „Kam jedete? Co s vámi bude?“„Nevíme. Musíme si najít nějakou práci, abychom měli z čeho žít. Ale určitě se chceme vrátit, až to všechno skončí.“„Ale kde budete potom?“
„Nevíme, postavíme si stan, je to naše domovina.“
Další příběh, který se odehrává přímo před námi. 18letý chlape měl nějaký menší problém s pasem, který se sice později vyřešil, ale než k tomu došlo, volal domů rodičům. Můj manžel byl s ním. Ptal se ho, co se stalo, že pláče. Když nabral dech, řekl mu, že během hovoru s mámou slyšel, jak tam právě vletěla raketa. To bylo strašné. Později mu volala zpátky, že přežili. I s tátou. Raketa dopadla těsně u domu. Také Charkov. A ještě Kyjev mnohokrát, Volnovacha, Rivne, Záporoží, Doněck, Oděsa, Vilnohirsk, Horlivka, Slavjansk. Pak Dnipro, Kamenskoje…
Když už si myslíte, že té bolesti je tak mnoho, že vás převálcuje, potkáte na hranici ženu ve středních letech s mírným úsměvem na tváři, jak si unaveně sedne k vám do červeného stanu. Na vaši otázku, na koho čeká, odpovídá: „Právě jdu z dobrovolnické služby, mám zde vyzvednout děti z Charkova. Jsou to spolužáci těch dvou, které už mám u sebe doma.“ Ptám se: „Vy se staráte o ukrajinské děti?“ Odpovídá: „Ano, jako první na Slovensku mi bylo umožněno vzít si k sobě ukrajinské děti, které sem v prvních dnech přišly sami. Teď čekám jejich spolužáky.“ A najednou vás naplní naděje, kolik lidí pomáhá.
Když jsme byli na hranici v pondělí 2. května, měli jsme 12 hodinovku přes den. Roznášela jsem kávu do aut, která čekala na vybavení na celnici. Přicházím k jednomu staršímu vozidlu a vidím, jak se stahuje okénko. Za volantem sedí starší muž a se slzami v očích, ještě dříve, než mu cokoli nabídnu, říká: „Děkujeme!“. Zvedám obočí a ptám se: „Za što vy mine ďakujete?“ A on mi říká: „Jsem také dobrovolník, jak vy. Pomáháme našim lidem na Ukrajině. Ale jen naděje, že jste tady a že pomáháte, nám ještě dává sílu nepřestat a neutéct.“
„My nikoly ne budemo zabuvaty“ – nikdy nezapomeneme na všechny ty úžasné lidi, které jsme mohli potkat za tak krátký čas. Nikdy nezapomeneme na vystrašené oči dětí, uplakané oči matek. Nikdy nezapomeneme na slova díků za objetí, nabídnutí kávy či čaje, nezapomeneme na všechny ty, kteří bok po boku pomáhají na hranicích, tedy celníci, vojáci, požárníci, policisté, dobrovolníci. Nezapomeneme na lidi s velkým srdcem, kteří se vzdali svého pohodlí a rozhodli se alespoň malou pomocí přispět k tomu, aby se ti, kdo prchají před válkou, cítili trochu lépe.
Bože, požehnej jejich cesty a těm, kteří utíkají před válkou, vrať jejich zemi.
Autor: Monika Beňová
Zdroj: Idea-List - redakčně upraveno