Jít do konfliktu s nasazením vlastního života, kvůli ochraně životů druhých i kvůli zastavení agresora, může někdy být hluboce křesťanské rozhodnutí. Důvodem podřízení se silnějšímu totiž není nic jiného než strach z případného konfliktu.
Před nějakou dobou jsem napsal blog na téma křesťan a pacifismus s tím, že pacifismus není křesťanský postoj. Překvapilo mě, s jakou vehemencí se do mě pustili někteří zastánci pacifismu.
Uplynulo pár měsíců a diskuze se přesunula do kruté reality. Ukrajinský národ se stal obětí agrese a brání se. Na internetu jsem dokonce viděl fotky modlících se ukrajinských vojáků před tím, než jdou do bitvy. Zajímalo by mě, co by na to řekli zastánci pacifismu v křesťanském obalu.
Jakkoli je situace na Ukrajině nepřehledná, snad každý musí obdivovat odvahu a zarputilost, se kterou se Ukrajina brání. Náš národ byl v podobné situaci v roce 1938 a 1968. Rozhodnutí tehdy ppadlo takové, že je lepší se sklonit a zachovat životy než se bránit neboli stejně prohrát, ale za cenu mnoha obětí.
Jak je to tedy s pacifismem a násilím? Neměli bychom jako křesťané „nastavit druhou tvář“, „být činitelé pokoje“ atd.? Ano, ale co je křesťanského na tom, nechat si líbit příkoří od někoho násobně silnějšího? Od někoho, kdo si myslí, že si se mnou nebo druhými může dělat, co chce? Odpověď je jednoduchá. Nic!
Důvodem podřízení se totiž není nic jiného než zvážení situace a následný strach z důsledků případného konfliktu. Proto jít do konfliktu s nasazením života, kvůli ochraně životů druhých a kvůli zastavení agresora může někdy být hluboce křesťanské rozhodnutí a překročení komfortní zóny. Takto vnímám postoj Ukrajinců, byť mi u toho krvácí srdce a neustále se modlím, aby to skončilo.
Zdroj: Brána
Ten kdo napsal tenhle článek… asi nikdy neslyšel o pojmu jaderná válka…
Kdyby na tu došlo.. Ani bůh by nám nepomohl.
Nyní stojíme kompletně jiné situaci než naši předci v letech 39-68…
…je zajímavé jak někteří lidé dokáží ekvilibristicky žonglovat se lží tak dokonale, až z ní vytvoří neochvějnou pravdu
Leckdy může člověk z chybného pochopení situace ( problému) dojít k mylnému závěru, i když se mu na první pohled zdá zřejmý. O takovém člověku se dá říci, že pro oči nevidí.