Simone de Beauvior svou knihou Velice lehká smrt (Portál, 2022) přispívá jak do diskuse o velkých otázkách eutanazie a lékařské etiky, tak do zdánlivě drobnějších vnitřních soubojů každého z nás. Od dob jejího napsání sice pokročila lékařská věda a rozvinula se i paliativní léčba, ale podstata otázek zůstává stejná.
U slova smrt si jen stěží lze představit přívlastek „velice lehká“. A přesto právě tohle sousloví si Simone de Beauvior vybrala za název své prózy z roku 1964. Zpracovala v ní téma velice osobní, tedy postupný odchod své matky, která onemocněla rakovinou. Jakkoli subjektivně však autorka situaci zpracovává, motivy knihy se dotknou každého čtenáře. Protože se smrtí blízkého se v životě dříve či později setká každý z nás, ať se nám to líbí, nebo ne.
Protagonistku knihy zastihne zpráva o nemoci matky v době osobního rozpuku. Létá po celé Evropě, daří se jí a vlastně všechno je tak, jak má. A pak se to stane. Přichází rentgen se zdrcující zprávou. Beauvior však čtenáři nezprostředkovává žádný šok, naopak text plyne poklidně i přes kulisy, které jej vedou do bezbřehé nezvratnosti. Hrdinka neprožívá žádnou hysterii ani dramatické emoce a pláč. Proč taky? Život, jakkoli dramatický je, nás vždy nutí sklouznout do unylé ochoty přijmout jeho vrtochy a adaptovat se na ně. Odměnou je zdánlivý klid, jakkoli je situace kolem bezvýchodná.
Hlavním námětem knihy je skutečnost, že maminka, převezena na soukromou kliniku, aby o ni bylo dobře postaráno, aby dožila v poklidu a aby netrpěla, o fatalitě nádoru na svých vlastních plicích ani neví. Nemá po celou dobu tušení, jak smrtelná její nemoc je.
Její dcery totiž nenašly odvahu jí vyjevit pravdu. Lékaři také ne, snad v domnění, že by jí tím přitížili. Lze však přitížit člověku, u něhož není naděje na vyléčení? Jak velké je právo člověka vědět, že umírá? Do jakého momentu je milosrdná lež skutečně milosrdná? A lze vůbec docílit toho, aby byla?
Důležitým faktorem, který do hledání odpovědí zasahuje, je motivace protagonistky k mlčení. Její rodič se totiž překvapivě nebojí smrti, Boha nebo ďábla, ale bojí se jenom opustit zemi. Tento strach, interpretován jakýmkoli způsobem, často budí údiv okolí. Přispívá k tomu i fakt, že nemocná celý život silně věřila v Boha. Jedna z vlastností víry v ideály, náboženské hodnoty či cokoli, co buduje zdání smysluplných mantinelů našich životů, je však to, že se ve chvílích nedostatku života drolí pod tíhou okolností. Život totiž není postavený na smyslech, smysly jsou postavené na životu.
Dalším důležitým motivem knihy se stává oprávněnost použití lékařských prostředků k prodlužování života, který se chýlí ke konci. V jedné chvíli sestra z kliniky, kde matka hlavní hrdinky tráví sklonek života, úpěnlivě ustarané dceři radí, aby matku nenechala operovat. Dělá to v tichosti, jen aby to neslyšeli lékaři. Ti se snaží život zachránit. Tak, jako to slibují ve své přísaze. Hrdinka je tak postavena před dilema. Nechat matku operovat a s nejistým výsledkem se pokusit její život prodloužit, nebo věci nechat plynout – ale kam?
Matka život miluje a nechce, aby jí odplynul. Jak se ale ukazuje dále v textu, tíha rozhodnutí leží trochu jinde. Dejte mi revolver. Oddělejte mě, smilujte se nade mnou! Slova znesnadňující hledaní odpovědi. Strýc hlavní hrdinky trávil jejich křikem poslední týdny, když z něj prchal život nádorem žaludku. Nikdo nic neudělal, nikdo mu nepomohl. Zde se dere na povrch další dilema. Co je tedy tou pomocí? Prodloužení života, nebo ukrácení utrpení?
Zásady a smysly opět neobstojí a rozdrolí se, tentokrát v konfrontaci s životem, který se změnil v utrpení. Protože právě utrpení je to, co stírá nánosy norem, očekávání, myšlenek, ideálů a idejí. Dělá to velmi nepříjemnou cestou. Tu však nezpůsobuje ono samo, ale strach, že pod oněmi nánosy je jen prázdno.
Velice lehká smrt je kniha, která může promlouvat i do současnosti. Nic na tom nemění fakt, že lékařská věda od dob jejího napsání pokročila velmi dopředu a rozvinula se péče o umírající či paliativní léčba. Podstata otázek, na které její autorka hledá odpovědi, zůstává stejná.
Beauvior svým dílem přispívá jak do diskuse o velkých otázkách eutanazie a lékařské etiky, tak do zdánlivě drobnějších vnitřních soubojů každého z nás. Nepřichází s jednoznačnými odpověďmi. Může však poskytnout jistotu, že ztratit naději a víru v naučené myšlenky a ideály je v konfrontaci s bolestmi lidského žití normální, ba dokonce žádoucí.
Hitler řekl: “Umírat,to není lízat med !” Viděli jsme to v našich rodinách,čeká to i na nás.Takže na smrt se máme připravovat už tak od třicítky a umírání bychom se neměli snažit zkrátit,protože jedinou perspektivou umírajícího je nebeská naděje a to bychom si mohli sebevraždou pokazit.Víc se k tomu říct nedá,es kommt der Tag.
Souhlasím