Kniha rozhovorů novináře a spisovatele Aleše Palána s pěti faráři a dvěma farářkami, kteří působí v římskokatolické, českobratrské a husitské církvi, je pokusem přiblížit smysl a taje farářského řemesla současnému čtenáři. Titul nazvaný Ten farář je nějakej divnej, o farářkách nemluvě (Portál 2025) míří jak do křesťanského, ale mnohem víc do sekulárního prostředí, které má o tomto druhu služby a pro někoho i životního stylu stále dost pochybností a otázek.
Ve svém úvodu Palán popisuje, kdy pojal nápad takovou knihu vytvořit a jaká byla jeho vstupní kritéria. Nechtěl, „aby bylo rozhovorů deset“. Nechtěl si „vybírat respondenty podle proporčního zastoupení jednotlivých církví v Česku“. Hledal i v jiných církvích, ale „týpka vhodného k dialogu“ tam neobjevil. Důležitá pro něj byla „osobnost“. A co naopak chtěl? „Aby byly v knize zastoupeny i nějaké farářky.“ Chtěl osobnosti s liberálnějším i konzervativním pohledem na svět. Chtěl, „aby každý příběh byl úplně jiný než ty ostatní“. A smyslem knihy, dodává autor, „není naplnit kostely. Jejím účelem je povzbudit onu svobodu.“.
Chápu, že po roce 1989 vyrostla nová generace křesťanských kněží, zasvěcených osob, kazatelů, farářů a teologů, a že tedy bylo pro Palána klíčové orientovat se na ty, kteří pomáhají tvořit církevní budoucnost tady a teď. Z knihy by se mohlo zdát, že sedm dosti vyhraněných osobností působících v českých církvích je nějaké novum. Jenže není. Rozhlédneme-li se napříč církvemi od doby vzniku Československé republiky, vidíme, že těch, kteří nezapadali do obecných norem a škatulek, byla celá spousta.
Naprosto nové způsoby pastorace si vyžádal nástup nacistické a komunistické diktatury, i Druhý vatikánský koncil, jehož závěry u nás reflektovali zvláště disentní teologové a paradoxně také evangelíci. Těch lidí, kteří byli v církevním i společenském pohledu „jiní“, „divní“ a „nekompatibilní“, byly stovky – a jejich jména netřeba vyjmenovávat. Palánovy rozhovory tak jdou v duchu nejlepší křesťanské tradice, v níž velké osobnosti vždycky vyčnívají z řady a dělají věci jinak. Duchovně probuzení biskupové a jiní představení, kteří vzali v potaz teologii koncilu, takové lidi podporovali a nakolik to šlo jim ponechávali volné pole působnosti. Nebylo jich ale moc. A není ani dnes.
Aleš Palán se všech sedmi respondentů ptá tak, jak by se jich pravděpodobně ptal kdokoliv, kdo teprve včera zjistil, že existuje nějaké křesťanství, nějaké církve a nějací faráři a farářky. Ptá se na jejich motivaci po duchovní službě, na jejich rodinné a intelektuální zázemí, na jejich partnerský život, pokud ho žijí, na jejich radosti i trable ve společenství, jemuž slouží, na jejich koníčky a aktivity, na to, co je pro ně důležité a co oželitelné, na to, co si o nich myslí jejich spolubratři i lidi ze sekulárního prostředí, na to, jak vidí svoji budoucnost a budoucnost své církve. Každý z těch osudů je naprosto jiný – u evangelického faráře Filipa Boháče, u evangelické farářky Alexandry Jacobea, u římskokatolického faráře Pavla Jägera, u římskokatolického kněze Pavla Semely, u husitské farářky Sandry Silné, u husitského faráře Petra Wagnera a u římskokatolického faráře, farmáře a člověka mnoha dalších profesí Jana Wirtha.
Pestrost respondentů odpovídá pestrosti doby, v níž žijeme. Pokud si člověk nechce ze služebníků církve z nějakého zvláštního důvodu dělat magické mužíky, kteří vykonávají kultové úkony tak, jak chce on nebo nějaké sektářské společenství, budou mu tito lidé v lecčems sympatičtí, nebo dokonce blízcí. Ten, kdo žije nebo navštěvuje nějakou evropskou či mimoevropskou zemi a v ní působící církve a jejich duchovní, asi nebude překvapen vnějšími okolnostmi jejich života, ale bude se soustředit na to, co a jak myslí, čemu věří, s čím zápasí, do čeho investují svoji energii a čas, a bude – tak jako já – zvědavý také na jejich teologickou či filozofickou reflexi existenciálních otázek. O tom podle mého mínění kněžská a kazatelská služba také je – klást sám sobě, druhým a Bohu otázky, které by neměly zůstat nevyřčeny.
Autenticitu rozhovorů a to, že se Aleši Palánovi povedlo představit dvě farářky a pět farářů tak, aby to bylo stravitelné i pro běžného čtenáře, mohu potvrdit u jednoho respondenta, a to takříkajíc na vlastní kůži – u Jana Wirtha. Jenda je náš kamarád, farář působící na Klatovsku a Sušicku, ale s velkým cestovním záběrem i šíří toho, co pro lidi bez ohledu na to, jací jsou, jako římskokatolický kněz dělá. Budou-li si rozhovor číst ti, jimž vstoupil někdy do života, objeví se na jejich tváři úsměv a radost, věřte mi. Křtil je, křtil jejich děti, oddával je, zpovídal, pohřbíval jejich drahé, ale také jim materiálně a konkrétní pomocí pomáhal v jejich někdy zašmodrchaném životě. O tom přece kněžské povolání je, nebo ne?
Kdyby nic jiného, pak právě tohle spojuje všech sedm postav Palánovy knihy – pokusit se být rukama Boží milosti a Božích zázraků pro všechny, kteří k nim přijdou a které potkají. Jsou to lidé z masa a kostí se svými výšinami i pády, kteří dělají v jiných kulisách to samé, o co se pokoušeli jejich předchůdci. Nechtěl bych, aby zapadlo, že to jsou přece jen i dost odvážní lidé, kteří se pustili do dobrodružství s Pánem Bohem a dělají hodně proto, aby to dobře dopadlo. Pro ně, pro Boha i pro jejich farníky. Držme jim palce!
