Už před covidem jsme v Americe čelili epidemii osamělosti. Sociální izolace se stala funkční charakteristikou našeho života a osamělost se hluboce a tragicky dotkla našeho mentálního zdraví, fyzické pohody a komunitního života. To vše platilo už dávno předtím, než jsme zůstali všichni zamčení v našich domovech. Co s tím?
Primární tragédie, kterou způsobil covid, je naprosto zjevná. Ztratili jsme mnohé milované. Uprostřed těchto obrovských tragédií, je efekt, který toto období bude mít na naše vztahy, přátelství a komunity, nevypočitatelný. Jak bychom vůbec mohli zkusit porozumět, do jaké míry pandemie nadělala osobní, vztahovou a duchovní škodu? Již bez toho jsme měli velmi slabé vztahy "střední vzdálenosti", zejména pokud šlo o přátelství. Právě tyto vztahy nahradil zejména čas strávený u obrazovky. Pandemie spustila nárůst v chatování, telefonování, organizování video konferencí, streamování televize, používání počítačů a počítačových her.
Vztahy nejmenší vzdálenosti jsou ty nejintimnější - partner, děti, nejbližší rodina, případně několik blízkých přátel. Vztahy největší vzdálenosti zahrnují naše sousedy a kolegy, se kterými můžeme v pohodě vycházet i bez toho, aniž bbychom s nimi vedli jakoukoli hlubokou konverzaci. To znamená, že pokud se mnou někdo z této skupiny lidí nesouhlasí, nemá to na mě žádný dopad. Přátelství střední vzdálenosti jsou potom přátelé, se kterými se setkáváme pravidelně.
Jak ukázal David French, postupně ztráceíme skutečné přátele z masa a kostí a tuto mezeru zaplňujeme těmi, se kterými nás pojí stejný názor. Tato přátelství často začínají online. French je nazývá „přátelstvími v rámci frakce“, protože rozdělují společnost na „ty, co jsou s námi, a ty, co jsou proti nám.“ To představuje problém. Bez zdravé církevní komunity či několika dobrých přátel se lehce můžeme ztratit v síti takzvaných přátelství založených prakticky jen na společné politické afinitě. Pokud kolem sebe nemáme zdravé prostředí naplněné rodinou, přáteli a církví – tedy lidmi, se kterými se nesetkáváme jen proto, že mají stejné společenské a politické názory jako my – potom mohou být tato přátelství v rámci frakce velmi ničivá pro nás jako jednotlivce, ale i pro společnost jako takovou.
Ztratili jsme něco nádherného a svět-měnícího. Vztahy na střední vzdálenosti totiž mohou vytvářet mnoho dobrého. V roce 2012 výzkumník Robert Putnam z Harvardu, autor knih Bowling Alone (Sám na bowlingu) a American Grace (Americká milost), přišel s důležitým objevem. Lidé s nejsilnějšími vztahy v rámci své náboženské komunity jsou těmi nejlaskavějšími a nejméně sobeckými členy společnosti mimo svou náboženskou komunitu. Zdravé křesťanské komunity přinášejí výrazný nárůst naší laskavosti, mírnosti, dobrotě a sebeovládání. Potom s lidmi mimo naši skupinu zacházíme s láskou, respektem a štědrostí - ne se strachem, podezřívavě a vylučující.
Obnovení přátelství
Co s tím můžeme udělat? Jak můžeme my, věřící, církevní společenství a organizace zareagovat na epidemii osamělosti? Jak začít opravovat naše přátelství, obnovovat společenství a dotknout se našich měst v tomto období? Abychom tento trend potlačili, potřebujeme si vytvářet nové rytmy učednictví, které se budou podobat Ježíšovu životu.
Stáváme se tím, co konzumujeme, naše kažodenní rytmy řídí a určují naše nejhlubší pocity, myšlenky a motivy. Jsme neustále formováni přesvědčením, osobností a životním stylem někoho jiného či nějakého myšlenkového proudu. Pokud tedy způsob, jak se stát podobným Kristu, spočívá v následování jeho způsobu života, pak by nám jeho pozemská přátelství měla ukázat ideální vzor. Jaké typy vztahů tedy vidíme v Ježíšově životě?
- Absolutní oddanost svým nejbližším přátelům (dvanáct učedníků)
- Cílevědomé vyhledávání neoblíbených členů komunity (Zacheus)
- Rozhovory s lidmi z jiných kultur (Samaritánka)
- Společné stolování s přáteli, členy rodiny a outsidery
- Účast na svatbách, pohřbech a kulturních akcích
- Vztahy s chudými a potřebnými (stolování s „hříšníky”)
Práce na obnovení našich přátelství a obnovování našich komunit není komplikovaná, neboť cesta a cíl jsou vlastně jedno a totéž: cesta k obnoveným přátelstvím je obnovovat přátelství. Ale stojí to i úsilí, protože to od nás vyžaduje změnu v uspořádání priorit. Naše životní systémy jsou dokonale nadesignovány tak, aby přinášely přesně ty výsledky, které nyní přinášejí. Takže abychom změnili výsledky, budeme muset změnit něco v základech toho, jak děláme věci. Musíme naše životy změnit tak, aby byly vztahy v jejich centru. Nemůžeme nadále v církvi hlásat vztahového Boha a současně nedávat přednost dlouhodobému budování vztahů.
1. Buďte přítomni a konzistentní. K přátelstvím a komunitě se žádnou zkratkou nedostaneme. Podobně jako v případě jakékoli jiné hodnotné věci na světě, se k nim nedostaneme bez cílené snahy a vytrvalosti. Musíme si pamatovat, že jsme byli stvořeni pro život v komunitě, že jeden druhého potřebujeme a že bez různorodých přátelství budeme trpět. Přátelství a vztahy střední vzdálenosti vyžadují náš čas.
2. Buďte iniciativní a vytvářejte prostor pro vztahy. Pohostinnost je důležitá křesťanská praxe, ve které se snažíme vytvářet prostor pro druhé. Podobně jako Kristus, otevíráme naše životy a domovy lidem bez ohledu na to, zda jsou to naši přátelé, se kterými jsme v kontaktu pravidelně, nebo lidé, kteří se jimi teprve stanou.
3. Vytvářejte vztahy mimo svou krevní skupinu. Přijetí má i svou temnou stránku – když si vytváříme malé skupinky přátel, kteří přesně sdílejí naše přesvědčení a s opovržením se společně díváme na ty ostatní. Abychom tomu zabránili, potřebujeme vytvářet vztahy mimo naši přirozenou skupinu. Pokud všichni moji přátelé vypadají stejně jako já, jsou ze stejné společenské třídy, mají stejné vzdělání, pak jsem neudělal velký posun v tom, aby můj život vypadal víc než Ježíšův život. Podobat se Kristu znamená zajímat se o ty, se kterými bych si přirozeně nerozuměl.
4. Buďte trpěliví. Možná je pro nás výjimečně náročné snášet se s lidmi v našem sboru, skupince či v širší skupině přátel. Možná nás frustruje všechno, co dělají. Ale pokud jsme k sobě upřímní, víme, že i my sami jsme lidmi, které je těžké milovat.
Pandemie byla náročná pro nás všechny, ačkoli pro různé lidi různým způsobem. Naše kultura nás přetvářela ničivým způsobem a nyní potřebujeme jeden druhému prokazovat milost. Za poslední dva roky jsme toho ztratili mnoho, včetně některých věcí, které jsou už pryč navždy. Investujme proto čas, energii a přítomnost, zajímejme se o věřící i nevěřící a mějme touhu po dobrých věcech pro naše bližní. Takto vypadá Ježíšova cesta. Takto Bůh navrhl naše životy.
Redakčně upraveno
Jeremy Linneman je hlavním pastorem církevního sboru Trinity Community Church, který založil ve městě Columbia ve státě Missouri, USA. Před založením Trinity Church působil sedm let jako pastor v církvi Sojourn Community Church v Louisville v Kentucky. Je autorem knihy Life-Giving Groups: „(Sojourn Network, 2017). Jeremy a jeho manželka Jessie mají tři syny a většinu volného času tráví v přírodě.
Autor: Jeremy Linneman
Zdroj: Spoločenstvo evanjelia
