Třetí vydání Nových semen kontemplace reflektuje Mertonovy životní zkušenosti. Vznikla tedy kniha svým způsobem jiná, dospělejší, v níž autor zúročil nejen téměř dvanáct let svého studia, ale také dvanáct let mnišského života, který byl zvláště v jeho případě mimořádně pestrý a bohatý.
Jen máloco má v domácím katolickém prostředí tak špatné postavení jako starokřesťanský pojem kontemplace. Jedna z klíčových forem duchovního života je v každodenní praxi tabuizována takovým způsobem, že už není zřetelné, jestli k ní má místní církev vůbec nějaký vztah. Vyslovit slovo kontemplace má leckde podobný účinek, jako když se mluví o Druhém vatikánském koncilu, o postavení ženy v církvi, józe, laicích nebo sexualitě.
Málokterá osobnost západního křesťanství druhé poloviny 20. století toho udělala pro vzkříšení a revitalizaci pojmu kontemplace tolik jako trapistický mnich, filosof, spisovatel, novinář a básník Thomas Merton (1915–1968), řádovým jménem otec Louis. Konvertita a univerzitní student Merton, který prožil část života v Evropě, žil od roku 1941 v kentuckém trapistickém klášteře. Za svůj krátký život napsal více než 50 knih a bezpočet článků a esejů.

Mezi jeho nejdůležitější díla patří titul Nová semena kontemplace (New Seeds of Contemplation, 1962), jenž je přepracovanou verzí původní knihy Semena kontemplace, která vyšla poprvé v roce 1949. Třetí vydání Nových semen, které nyní vychází v nakladatelství Lukáš a syn v překladu Iva Lukáše, je skvělým počinem, neboť knihy takové hodnoty a křesťanské inspirace se obvykle velmi brzy rozeběhnou mezi čtenáře. Pokud jste si někdy položili otázku, mají-li různé křesťanské formy kontemplace něco společného s kontemplací a meditací tak, jak ji známe z řady karmanových náboženských systémů, je to právě Merton, kdo vám na vaši otázku odpoví.
Není bez zajímavosti, že současný dalajláma, s nímž se na svých cestách Merton potkal, oceňoval jeho znalosti buddhismu, které u jiných křesťanských myslitelů dosud nepoznal. Přepracované vydání Nových semen kontemplace reaguje na změněný Mertonův životní rytmus. Zatímco první díl psal v „určité izolaci“, musel se postupem času vyrovnávat také s životem a potřebami těch, kteří ho v klášteře navštěvovali nebo s nimiž vedl rozsáhlou korespondenci. Vznikla tedy kniha svým způsobem jiná, dospělejší, v níž autor zúročil nejen téměř dvanáct let svého studia, ale také dvanáct let mnišského života, který byl zvláště v jeho případě mimořádně pestrý a bohatý.
Kontemplace je život sám
Na otázku „Co je kontemplace?“ odpovídá: „Kontemplace je nejvyšším výrazem rozumového a duchovního života člověka. Je to ten život sám, plně probuzený, plně činný, plně si vědomý toho, že žije. Je to duchovní zázrak i spontánní bázeň před posvátností života bytí. Je to vděčnost za život, za vědomí a za bytí. Je to živoucí uvědomění si skutečnosti, že život a bytí v nás vycházejí z neviditelného, transcendentního a nekonečně překypujícího Zdroje. Kontemplace je především uvědomění si skutečnosti tohoto Zdroje.“
Zároveň si ale musel také položit otázku: „Co kontemplace není?“ Píše: „Jediný způsob, jak se zbavit mylného chápání kontemplace, je zažít ji. Toho, kdo ve svém vlastním životě opravdu nepozná povahu tohoto průlomu a probuzení na novou rovinu skutečnosti, bude většina věcí, jež se o kontemplaci říkají, jen mást. Neboť kontemplaci nejde naučit. Dokonce ji ani není možné jasně vysvětlit. Lze ji jen naznačit, upozornit na ni, poukázat na ni, symbolicky ji vyjádřit. Čím objektivněji a vědečtěji se ji člověk snaží zkoumat, tím více ji zbavuje jejího skutečného obsahu...“
Podle Mertona mohou člověku pomoci v kontemplaci Zdroje (tedy Boha) různé formy umění: poezie, výtvarné umění, hudba. Kontemplace je však vždy nad těmito oblastmi lidského života a dalece přesahuje spekulativní zkušenost běžné teologie či filosofického tázání. Někdy stojí nad nimi, někdy je doplňuje, někdy s nimi jde kus společné cesty. Jindy se ale zdá, že člověk kontemplující Boží tajemství se od těchto jinak hodnotných zkušeností vzdaluje, utíká jim, v mnoha případech se dokonce staví proti nim.
Vzpomínáte si na všechny ty velké osobnosti křesťanského života, které měly problém se svou církví, se svými představenými, a nakonec i se svými blízkými, kteří jaksi z povahy věci nedokázali pochopit, co ony už určitým způsobem vědí, k čemu jsou blízko a co se jim naopak jeví zcela opačně, než jak o tom smýšlí běžný jazyk teologického poznání? Tak právě tohle má Merton na mysli a právě tohle ve svém životě zažil. Nepochopení i pochopení, přijetí i rozčarování, klid i obrovské duchovní zápasy se sebou samým a s Bohem.
Nahlédnout za oponu vlastních pochyb
Snad proto má kontemplace v části církve tak špatné jméno. Málokomu se totiž chce odejít na poušť, do exilu, vydat se na pospas vlastním pochybám a nahlédnout „za oponu“, kam obvykle nahlížejí jen lidé, kteří už mají, jak by řekl básník Josef Palivec, „tmu v panenkách“ a jsou blízko svému cíli. Merton ve svém studiu východních náboženství a dějin duchovního života Západu a Východu poznal, jak se všechny ty velké náboženské tradice někdy rozcházejí, popírají, perou. Viděl, jak mistři duchovního života odvrhují v určité fázi všechno, co doposud učinili, mysleli a říkali, protože jim bylo dáno postoupit o další schůdky výš, kde člověk nemusí být při popisu toho, co zažil, tak mnohomluvný, tak „vědecký“, tak úzkoprsý. Merton usiloval o to, aby si i křesťané znovu uvědomili skutečnou hloubku ducha a Zdroje, z něhož ve svém běžném životě nabírají. Usiloval o revoluci mystiky, která by nebyla jen kapitolou křesťanských dějin a velkých mystických osobností, ale skutečností všedního života, která není upřena nikomu.
Velká hodnota Mertonových Semen kontemplace je, že jimi oslovuje každého člověka, jemuž se jeho kniha dostane do ruky. Není to profesionální učebnice nebo brožura pro nějaké vyvolené společenství. Je to pozvání k činnosti, která je v tradici církve tím nejlepším, čemu se člověk víry a člověk hledající víru může věnovat. Kniha, ostatně jako všechny autorovy tituly, je výjimečná i svým literárním zpracováním. Merton sice odmítá, že by šlo o „umělecké dílo“, ale nedejte se jím zmást. Mluví k vám totiž jazykem, který přetrval skoro tři čtvrtě století a nic v něm nezevšednělo a nezešedlo.
Nemusíte být katolický křesťan nebo křesťan jiné denominace, který má už už namířeno do kláštera a který – jak se to někdy děje – pohrdá světem do hloubky kostí. Merton by si přál pravý opak. Přál by si, aby vám jeho kniha pomohla s orientací v tématu, které je tabuizované a o němž se soudí, že nemá člověku 21. století co říct. Po přečtení a promeditování této knihy budete, jak věřím, nacházet křesťanského Boha tam, kde jste o něm dosud netušili. Zjeví se vám v obrazech, podobách a barvách, které vám připomenou, že Bůh se stal v Ježíši Kristu Bohem lidské tváře, jehož nejdůležitějším posláním na této zemi bylo, aby nám přinesl svědectví o nekonečné Boží lásce.
…..před mnoha lety – v letech šedesátých mne oslovila kniha THOMASE MERTONA <HORA SEDMI STUPŇŮ>