Kniha Kazatel je mou oblíbenou knihou hebrejské Bible. “Marnost nad marnost! Řekl kazatel, všechno je marnost.” Je úžasné, jak lze snadno něčeho dosáhnout a pak ztratit. Zde mi přichází na mysl Kiplingova báseň „pokud“. Může se člověk skutečně vyrovnat s prázdnotou?
Zoufalství marného života
Thoreau tvrdí: „Všichni (lidé) žijí životy tichého zoufalství.“ Každá generace věří, že tuto myšlenku znovu objevuje. Avšak Kazatel to vyjádřil již před 2600 lety. “A pod sluncem není nic nového.” Lidé si často myslí, že existenciální zoufalství pochází z poznání, že život nemá smysl. Nesouhlasím. Existenciální zoufalství vyplývající z obavy ze života nemá smysl.
Lidé si často myslí, že existenciální zoufalství pochází z poznání, že život nemá smysl. Nesouhlasím. Existenciální zoufalství vyplývající z obavy ze života nemá smysl.
Existují tři základní přístupy k žití marného života. Prvním je život, jako by činy člověka neměly žádný vliv na nikoho jiného. Ti lidé, kteří to zkusí, se často uklidí do beznaděje. “Na tom, co dělám, nezáleží a je to k ničemu.”
Druhým přístupem ke marnému životu je pokusit se, aby měl život člověka nějakou hodnotu. Je to jako otřepaný vtip pro lidi středního věku o přání, aby měli svůj veškerý potenciál zpět. Některým lidem bylo v jejich mladších letech řečeno: „Můžeš dělat, co chceš,“ nebo „máš takový potenciál.“ Tito lidé pak bloudí svým zjevným selháním naplnit předpokládaný potenciál. Je to zoufalá touha toho dosáhnout. Takový člověk zapomíná, že kupříkladu Mahátma Gándhí nikdy nedostal Nobelovu cenu za mír.
Třetí přístup
Třetí přístup k marnosti života nekončí zoufalstvím. Věřím, že to je bodem Kazatele. “Čehokoli se chopí tvá ruka, tomu se věnuj ze všech sil – vždyť míříš do hrobu, kde není co dělat, kde chybí smysl, moudrost i vědění!“ (9:10) “To by mohl být slogan na trička,” řekl mi jeden profesor.
Lidé, kteří se orientují na cíl, nepovažují tato slova za povzbudivá. Takoví lidé by mohli říci: „Nemá smysl to zkoušet.“ A o to přesně jde. Vyžaduje to pocit duchovní dospělosti. Jedná se o to, jak o sobě přemýšlíme.
Marek vypráví, jak se Ježíšovi učedníci dostali do sporu o to, kdo bude největší v Nebeském království. Za předpokladu, že Ježíš je největší, který z nás je další? Proč tě to zajímá? Pokud člověk nemůže být největší, proč bys měl usilovat o hierarchii? Učedníci chtěli za své úsilí odměnu.
Jidáš nebyl marný
Jidáš je ten, kdo našel svou odměnu. Nedosáhl jí u Dvanácti a hledal tedy své uznání někde jinde. Rozhodl se zoufat.”Zradil jsem nevinného muže,” prohlásil, že si přeje vzít zpět, co udělal. Cítil, jak se mu hnusí zoufalství, a rozhodnul se jednat podle něj.
Kniha Kazatel tvrdí, že za naši úsilí a snahu po smrti není žádná odměna. Ale zatímco jsme naživu, v našem úsilí zažíváme štěstí. Mimoto křesťanští učitelé tvrdí, že člověk v posmrtném životě nedojde uznání za své světské úspěchy. Pokud jsme však orientováni na odměnu v závislosti na úspěchu, nebo potěšení, tuto pravdu nepochopíme.
Šťastná marnost
Být spokojený je smyslem života. Nespokojenost je v životě motivujícím faktorem. A tak pracujeme na uspokojování těchto potřeb. Pak si jejich naplňování užíváme. Uvědomujeme si, že náš úspěch není náš vlastní a tak pomáháme dalším lidem v každodenní práci dojít naplnění. To je ta marnost podle jiných měřítek, která může být aktuálním štěstím. Jak říká sv. Pavel: „Prosíme vás, abyste v tom stále rostli. Snažte se žít pokojně, starejte se o své věci a pracujte vlastníma rukama, jak jsme vám uložili.“ (1. Tesaloničanům 4:10b-11)
Autor je pastor a aktivista.
Autor: Don Jones
Zdroj: Patheos.com