Všichni toužíme po intimitě a víme, že intimita vyžaduje závazek, ale zde nastává napětí: závazek přichází s cenovkou. Občas se s některým z našich dospělých dětí povídáme a probíhá to asi takto: „Nechceš přijít dnes večer na večeři?“ „Možná. Nevím. Uvidíme. “ Pod povrchem se skrývá nevyslovená neodbytná myšlenka: Mohl bych dostat i lepší nabídku, a pokud to již slíbím tobě, promeškám jinou příležitost.
Závazek může nahánět strach, protože znamená ztrátu možností. Závazek je přece slib o budoucnosti, ale věci se v budoucnu mohou změnit. Co když slíbím, že si tě vezmu, ale pak se změním? Co když slíbím, že si tě vezmu, a pak se ty změníš? Co když ti slíbím, že budu tvým přítelem, ale pak se pohádáme nebo již nebudeme cítit takovou vzájemnou blízkost? Co když slíbím, že budu následovat Boha, ale zítra se mi už nebude chtít jej následovat? Co když si ani nejsem jistý, že Bůh opravdu existuje?
Lewis Smedes identifikoval tři věci, kterých se vzdáváme, když se zavazujeme jinému člověku: naše svoboda, individualita a kontrola. Když máme vůči někomu závazek, nemáme už věci pod kontrolou jen my sami. Náš čas a srdce už nepatří jen nám. Závazek kolem nás staví neviditelný plot a my se svobodně rozhodujeme dodržovat toto omezení svobody. Když jsme se už jednou někomu zavázali, neexistuje více já, můj, sobě; stali jsme se součástí nás, my. Lidé, kteří se bojí závazků, mají strach, že jim něco ujde. Myslí si, dokud nemám závazky, mohu si vyhodit z kopýtka, mohu se setkávat s kým chci, můžu jíst, co jen chci, můžu dělat, co se mi chce, mohu si koupit, co se mi líbí, můžu říkat, co se mi zachce, a můžu zkusit všechno, po čem toužím.
Podle tohoto způsobu myšlení, vyhýbat se závazkům je cesta ke svobodě. Samozřejmě, ti, kteří vstupují do závazků a dodržují je, zažijí svobodu, jakou nikdy nepoznají ti, kteří se jim vyhýbají. G.K. Chesterton jednou napsal esej s nádherným názvem „Obrana unáhlených slibů“, v níž tvrdí, že když děláme a dodržujeme závazky, určitým způsobem překračujeme hranice času a vytváříme trvalou identitu: „Muž, který dává slib, si sám se sebou dohaduje setkání někde a někdy v budoucnu.“ Závazkem se spoutává s momentem v budoucnosti. Nemám svobodu milovat jinou ženu. Nemám svobodu následovat jiného Boha. Nějakým způsobem však tento „nesvobodný“ závazek vede k hlubší svobodě, než jakou nabízejí všechny ostatní možnosti a úniky ve světě strachu ze závazků.
Útěk od závazku Chesterton nazývá „vládou zbabělců“. Odvaha zavázat se a důvěra umožňují intimitu, jakou bychom jinak nemohli poznat. Funguje to takto: Uděláme závazek a ten je přijat s důvěrou. Když svůj slib dodržíme, utvrdí to důvěru a to prohloubí intimitu. Jak vím, že Nancy mi je věrná? Slíbila to. Já jí důvěřuji. Možná by se dala na Nancy nasadit kamera tak, abych mohl vizuálně sledovat její chování 24 hodin, 7 dní v týdnu jako bezpečnostní kamera v prodejně. Kdyby se však i nabídla, že to dovolí (a věřte mi, to by nedovolila), já bych to neudělal. Raději jí budu důvěřovat. Kombinace závazku a důvěry vytváří takový typ intimity, jaký by „vědomí“ nikdy nedokázalo.
Autor: John Ortberg
Zdroj: evs.sk
