Jiří Kylar byl od svých 12 let sexuálně zneužíván katolickým knězem. Až v dospělosti nalezl sílu z tohoto vztahu odejít. Spolu s odborníky i dalšími oběťmi zneužívání založil spolek Někdo Ti uvěří. Ten se věnuje pomoci obětem zneužívání a jejich doprovázení a také prevenci a vzdělávání v této oblasti.
Můžete, prosím, na úvod popsat Váš případ?
Narodil jsem se do katolické rodiny a v době, kdy mi bylo 8 let, se rodiče rozhodli navštěvovat bohoslužby v jiné farnosti, než jsme bydleli, protože tamního kněze znali ještě z mládí z Prahy. Měli k němu důvěru, a tak jsme jej pak navštěvovali i osobně a občas u něj přespávali nejdřív s rodiči, později jsem u něj zůstával i sám, když jsem sloužil jako ministrant. Kněz si získal mou absolutní důvěru.
Když mi bylo 12 let, lehce mě opil a pak si ke mně lehl do postele, začal mě osahávat a dělat věci, které jsou určeny dospělým lidem. Bylo to příjemné i nepříjemné zároveň. Dostal jsem se do velmi složité situace a nevěděl jsem, jak se z ní dostat. Neuměl jsem říci ne. Věděl jsem sice, že je to za hranou běžného chování, ale bál jsem se ozvat. Rodičům jsem to chtěl říci, ale bál jsem se, že by se na mě zlobili, nebo mi možná ani nevěřili.
Pokračovalo to až do mé dospělosti. Zhruba v 16 letech jsem se dozvěděl, že v tom nejsem sám, že nás je víc, ale ani tehdy jsem o tom ještě nedokázal mluvit. Potlačil jsem to v sobě. Jako bych žil dvojí život. Po maturitě jsem se na čas dostal mimo jeho dosah, ale když jsem byl na vojně, shodou okolností jsem byl převelen do útvaru v obci, kde sloužil, a začalo to znovu. Naléhal na mě, že mám povolání ke kněžské službě. Pochyboval jsem o tom, ale byl velmi manipulativní a autoritativní. Neuměl jsem říci ne.
Ve dvaceti letech jsem nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích, kde byl skvělý rektor František Koutný. Dal nám, studentům, hodně osobního prostoru pro hledání vlastní cesty. Díky tomu, že jsem se s knězem rok nevídal, a také díky skvělému přístupu kněžích i profesorů jsem se dokázal rozhodnout, že nechci, aby to pokračovalo. O své zkušenosti jsem v té době ale ještě stále s nikým nemluvil, stále jsem to potlačoval. Teprve o prázdninách jsem se se svým knězem setkal a o svém rozhodnutí jsem mu řekl. Byl velmi naštvaný a choval se ke mně, jako bych byl jeho majetek.
Po prvním roce studia na teologické fakultě jsem se zamiloval do dívky a rozhodl se kněžskou přípravu ukončit úplně. Když jsem to knězi řekl, reagoval vulgárně, sprostě, doslova nechutně. Velmi mě to zranilo. Uvědomil jsem si totiž, že jsem byl pro něj pouze prostředkem jeho uspokojování, že vůči mně nechoval žádné opravdové city. Tím se otevřelo trauma, které jsem dva roky zpracovával. Po několika měsících jsem to řekl i své tehdejší dívce, mé současné ženě. Bylo to velmi těžké období, netušil jsem, že je to práce pro terapeuty. Obviňoval jsem se, že je to má chyba, že si za to můžu sám, nenáviděl jsem své tělo. Měl jsem zmatený vztah k Bohu, netušil jsem, jestli mě může po tom všem mít rád.
Co tedy nakonec pomohlo?
Opravdu mi pomohlo, když jsem si na časové ose sepsal, co se stalo, jak se to stalo, co mi ublížilo. Vzpomínky na tu zkušenost se mi stále vracely a nepříjemně vnucovaly. Když jsem se cítil silný, vyvolával jsem si je dokonce sám. Bylo to těžké, ale díky tomu pak byly ty vzpomínky čím dál slabší. Po dvou letech jsem našel sílu, abych si to s knězem vyříkal přímo. Vysmíval se mi, ale mě se to už nedotýkalo, zpracoval jsem to. Rozloučil jsem se s ním s tím, že mu odpouštím, i přesto, že se mi vysmívá. Nechci si nést svým životem nenávist. Od té doby všechny bolesti ustaly.
Co nejvíce přispělo k tomu, že jste se svou zkušenost rozhodl otevřít ke sdílení s veřejností?
Nejdříve jsem o tom mluvil s přáteli. Své mamince jsem to řekl večer před svatbou, což pro ni bylo velmi bolestivé. Ale na rodinu mělo zásadní dopad teprve to, že jsem to po dalších dvou letech řekl i tatínkovi. Veřejnosti jsem svůj příběh otevřel proto, že se u nás církevní představitelé vyjadřovali ve smyslu, že se fenomén zneužívání v Česku neděje, že je to problém zkaženého a dekadentního Západu. Popravdě, netušil jsem, co to všechno způsobí. Byl jsem v té době dost naivní, ale tím, jak se stále více ukazuje, že je domácí a sexuální násilí tak moc rozšířeným jevem, považuji za velmi důležité o tomto tématu mluvit. Velmi často se setkávám ve společnosti s bagatelizací sexuálního násilí. To je třeba změnit.
Jak vznikl nápad založit projekt Někdo Ti uvěří?
Projekt Někdo Ti uvěří vznikl na základě zkušeností ze zahraničí, kde se jednotlivé oběti zneužívání spojily do organizovaných spolků, díky nimž byly jejich hlasy slyšet více. Tímto krokem jsme dali hlas obětem, které často žijí v tom, že jsou samy a nemohou ovlivnit proměnu institucí, ve kterých ke zneužívání dochází. Náš spolek je ve světovém měřítku unikátní tím, že nesdružuje pouze oběti, ale i odborníky, kteří se tématem zneužívání zabývají.
Co je jeho úkolem?
Měnit vnímání celé problematiky a učinit veřejnost ve vztahu k tomuto tématu citlivější. Dále se zabýváme prevencí sexuálního zneužívání a pomocí jednotlivým obětem, které až díky důvěrnému prostředí dokáží často poprvé mluvit o traumatických zkušenostech. A v neposlední řadě chceme měnit i nastavení církve, otevírat dialog s církví jako institucí, aby v ní docházelo ke zneužívání co možná nejméně.
Jakými případy se zabýváte? Omezujete se jen na případy zneužívání v katolické církvi?
Obrací se na nás oběti ze všech prostředí, kde dochází ke zneužívání: v rodinách, školství, mládežnických organizacích, v církvi. Náš spolek sice vznikl primárně pro oběti zneužívání v náboženském prostředí, ale snažíme se pomoci všem a nabídnout jim adekvátní řešení jejich problému.
Jaký druh pomoci můžete nabídnout?
Nabízíme v první řadě přijetí a pochopení, oběti vyslechneme a nabízíme jim doprovázení. Pokud oběť potřebuje terapeutickou pomoc, zprostředkujeme kontakt na profesionální organizace, které jsou ale v současné době přetížené. Máme ve svých řadách i odborníky, kteří se zabývají jak církevním, tak světským právem.
V souvislosti se zneužíváním v katolické církvi je nejvíce slyšet o zneužívání chlapců. Jaké druhy zneužívání ve skutečnosti nejvíce řešíte?
Nedá se přesně říci, že se jedná v nejvyšší míře o zneužívání chlapců, obrací se na nás jak muži, tak ženy. Velmi často jde o případy, které jsou staršího data. Vedle sexuálního zneužívání jde také o duchovní a spirituální zneužívání, které má trochu jiný charakter, ale ve všech případech jde vždy o zneužití moci nad svěřenou osobou.
I duchovní jsou pořád jen lidé s emocemi; mohou se zamilovat a následně svou situaci řešit různě. Kde je podle Vás hranice mezi tím, kdy mezi dvěma lidmi, z nichž jeden je v duchovní službě, spontánně vznikne milostný vztah a kdy se již jedná o zneužití?
Ta hranice může být často velmi tenká. Je třeba si odpovědět na otázku: Pokud by byl pachatel obyčejný člověk, měl by pro oběť takové charisma, aby ji dokázal ovlivnit? Lékaři, učitelé, vychovatelé, otcové, strýcové, kněží i otčímové a další, kteří toto páchají, mají svým způsobem moc nad osobami jim svěřenými. Určující tedy je, že ti lidé jsou vůči sobě v nerovném vztahu a postavení.
Je možné předcházet vzniku nežádoucí intimity? Jak v tom směru preventivně působit z pozice duchovního a jak z pozice věřících?
Ano, lze to. Je potřeba především nastavení etického kodexu duchovních, aby věděli, jak se chovat transparentně a bezpečně v momentě, kdy se v jejich blízkosti objeví člověk obzvláště zranitelný. Například žena, která prochází těžkým obdobím ve svém vztahu a cítí k duchovnímu důvěru. Právě to bývá také jeden z momentů, kdy duchovní svou roli nezvládne, protože je příliš osobně zainteresován v bolesti té ženy.
V každé profesionální pomáhající organizaci je běžnou součástí práce supervize. To vidím jako druhý důležitý prostředek ochrany obou stran. V katolickém prostředí tento důležitý nástroj sebereflexe chybí, takže duchovní velmi často nevědí, jak si správně nastavit hranice. To je velmi důležitá věc, kterou je potřeba změnit. Je také potřeba, aby si věřící přestali duchovní idealizovat. Svěcením (či jinou formou pověření k duchovní službě) se člověk přece nestává dokonalým. Jejich stavění na piedestal pak přispívá ke klerikalismu a umožňuje nezdravé zacházení se svěřenou mocí.
Co lze dělat, když už se něco stalo? Jak by se měla zachovat oběť? A jak ten, komu se oběť svěřila?
Každé zranění má několik fází. Většinou v době, kdy si oběť uvědomí, co se stalo, je již tak silná, že je schopná se svěřit. Takže se může obrátit na organizace, které jsou v tomto oboru již etablované a mají zkušenosti s pomocí obětem. Oběť se může obrátit i na náš spolek, kde s ní budou komunikovat lidé, kteří si podobnou zkušeností prošli a pochopí, co cítí. Pomohou ji nasměrovat k odborné pomoci. Pokud se oběť svěří někomu, kdo nemá žádné zkušenosti s fenoménem zneužívání, je dobré, aby ten, komu se oběť svěřuje, naslouchal, nezpochybňoval příběh, který je mu svěřen, a byl nablízku. Je to totiž většinou první člověk, ke kterému má oběť důvěru, a jakékoliv zpochybnění jejího příběhu na dlouhou dobu uzavře odvahu o tom otevřeně promluvit. Naruší se důvěra, která je pro řešení těchto bolestí tak důležitá.
Co se musí v člověku udát, aby byl ochoten o svém zážitku promluvit? Co v takové chvíli prožívá? Co podle Vás v takových případech nejvíce uzdravuje?
Trvá velmi dlouho, než se člověk odhodlá promluvit. Brzdí ho změť studu, hanby a strachu, že mu nikdo neuvěří, protože člověk, který mu ublížil, je velmi úspěšný, lidé si jej váží. Trauma vás vede k tomu, že chcete pouze přežít, proto to upozadíte a snažíte se zapomenout. Ono se to ale občas vrací, máte chuť to někomu říci, ale vždycky vás to hodí zpátky. Myslím, že okamžik, kdy najdete sílu to někomu říci, je znamení, že jste vnitřně připraven svůj příběh posunout dál. Už to v sobě nechcete dále skrývat. Často jde o třeba lehce zmatenou výpověď, která ale nezpochybňuje utrpení člověka. Ten, kdo začne o traumatických věcech mluvit, to měl v sobě dlouho uzavřené a až vyprávěním se začne rozpomínat. Postupně si dokáže srovnat příběh i v časovém sledu. Tím, že o tom mluví, dostává příběh další a další souvislosti, které pak zapadají do logického rámce.
Prvním promluvením se ale otevře také citlivá součást zranění, oběti často pláčou, bolí je to. Proto je dobré nechat je mluvit jen o tom, o čem samy chtějí, netahat z nich podrobnosti. Pokládat jen citlivé a jemné otázky, nabídnout vyslechnutí a ujištění, že jim věříte a jste s nimi. To je důležitější než velké fráze a litování. Oběti, které se rozhodnou mluvit, nechtějí lítost, ale často mají v sobě odhodlání to uzavřít. Někdy si přejí zastavit agresora, aby se nikomu dalšímu nestalo to, co jim. Oběti často trpí velmi nízkým sebevědomím, neláskou k vlastnímu tělu, nedůvěrou ke svému okolí. Jejich trauma se může projevovat opakovanými záblesky vzpomínek a disociativními stavy, a ty pak vedou ke zvýšené citlivosti, které pak jejich okolí nálepkuje slovy „divný“, „přecitlivělý“.
Ve své praxi doprovázení obětí domácího i sexuálního násilí se setkávám s tím, že nejvíc uzdravuje přímo touha oběti se uzdravit, práce na sobě pod dohledem dobrého terapeuta, který dokáže pomoci oběti, aby přestala nastalou situaci vnímat jako svou chybu. Potřebuje si naopak uvědomit, že se nemohla bránit a vina je na straně agresora. Vemi potřebná je také citlivost okolí a možnost o těch věcech mluvit svobodně. Mně osobně pomohlo (poté, co jsem se sám v sobě vyznal a vyrovnal se s tím), že jsem to dokázal říci i svému pachateli. To pro mě bylo velmi důležité a vlastně zlomové.
Myslíte si, že sexuální zneužívání přestává být v naší společnosti tabu? Jsou vidět i nějaké praktické dopady této změny?
Do nedávna to tabu bylo. Myslím, že díky úžasným lidem, kteří pomáhají v různých organizacích a zasazují se o bourání předsudků, se mentalita společnosti sice pomalu, ale přeci jen mění. I kauzy veřejně známých osobností, jakými jsou doktor Cimický nebo Dominik Feri, pomáhají společnosti vnímat problematiku sexuálního násilí nebo zneužívání v jiném kontextu, než tomu bylo doposud. Praktické dopady se pomalu objevují v tom, že lidé na toto téma začínají být citlivější a všímají si, kolik lidí v jejich okolí prožilo něco podobného. Sexuální násilí asi nevymýtíme úplně, ale můžeme je eliminovat vzděláváním a osvětou. V tomto ohledu média, která se tomuto tématu věnují s citem a respektem vůči obětem, sehrávají obrovskou roli a patří jim za to můj velký dík.
Redakčně upraveno
Jiří Kylar (*1975), profesí polygraf a ředitel tiskárny, je praktikujícím římským katolíkem.
Ptala se: Jitka Schlichtsová
Zdroj: Dingir - 2/22
