Mohli bychom být přirozeně laskaví a vstřícní. Určitě bychom to dokázali. Vlastně na tom nic není. Stačí jen koukat kolem sebe a vidět i jiné lidi a jejich potřeby než se jen zaměřovat ty své.
Proplétala jsem se mezi auty na parkovišti u velké samoobsluhy a pokoušela se najít průchod. Ošklivá samoobsluha, vlastně jen velká plechová bouda dosluhovala na staveništi nějakého budoucího krásného objektu. Prostor kolem ní si kdosi podnikavý pronajal jako parkoviště. Postavil budku se závorou a žlutou barvou vyznačil chodcům cestu od vstupu z ulice ke vchodu do prodejny. Moc vlídné k chodcům to tedy nebylo.
K obchodu bylo možné přijít ještě z druhé strany, oploceným úzkým průchodem vedoucím přes staveniště. Tudy jsem chtěla projít. Parkoviště bylo dnes ráno úplně plné. Zoufalí řidiči objížděli řady stojících vozidel v marné snaze vystihnout volné místo, až bude někdo odjíždět. Bylo plné tak, že jeden řidič zaparkoval dokonce i před průchodem, k němuž jsem směřovala. Zaváhala jsem. Nechtěla bych si umazat kabát. Mezi vozy bylo opravdu jen málo místa. Řidič zrovna vystupoval, tak jsem se odvážila poznamenat: „Možná byste tu parkovat neměl, lidi nemají kudy projít.“
„To není můj problém,“ odsekl a zle se po mně podíval. „Že ne?“ nechápala jsem. „A čí tedy?“ „To je problém správy parkoviště. Není tu žádná značka.“ Bez milosti zabouchl dveře svého auta a odešel. Prodrala jsem se tou úzkou mezerou mezi dvěma zaparkovanými auty a hořce si přehrávala v hlavě dialog s řidičem. Co jsem měla ještě říct? Bylo by to co platné? Co když tudy půjde někdo s kočárkem? Bude se muset vrátit a obejít celý blok k druhému vchodu. Kdyby byl na zemi namalovaný žlutý kříž, tak by tam nezaparkoval? Značka na zemi by mu zamezila v bezohledném chování? Trápilo mě to a vztekalo zároveň.
Chtěla jsem toho muže nějak omluvit. Byla bych mu ráda odpustila, a tak jsem se snažila představovat si důvody, pro něž ten zlostný řidič nutně musel zaparkovat právě tam na jediném posledním místečku, i když bylo zjevně nevhodné. Spěchal k lékaři, napadlo mě jako první. Nebo třeba musel rychle nakoupit nemocné babičce. Možná měl důležité pracovní jednání, na které nesměl přijít pozdě, a v okolních ulicích nenašel jiné místo k zaparkování.
Vymýšlela jsem všelijaké ušlechtilé důvody, ale ať jsem se snažila, jak chtěla, nijak nedokázaly zmírnit mé rozhořčení nad takovým sobectvím. Nijak jsem je nedokázala ospravedlnit. Pořád ve mně doutnala zlost. Rázovala jsem po chodníku, a jak zlost vyprchávala, nastupovala místo ní lítost. Vždyť to byl strašný chudák. Nepozná sám od sebe, co je správné a co špatné. Potřebuje to mít vysloveně nalinkované žlutou barvou na asfaltu. V údivu jsem pořád prozkoumávala tu situaci.
Copak lidi potřebují mít nařízeno chovat se lidsky? Anebo musí mít zakázáno chovat se sobecky? Jinak by to nezvládli? Nevidí to sami? A tak mi došlo, že jsem tam na parkovišti v těsné mezeře mezi dvěma zaparkovanými auty uviděla přesný názorný příklad zákona, který svými nařízeními formuje správnost nebo špatnost lidského chování. Bez milosti, kterou dáváme i přijímáme, to asi jinak nejde.
Korektura: Sára Kolomazníková