Tak schválně. Co všechno ještě děláte, když čtete v počítači / tabletu / mobilu tento text? Obědváte, posloucháte rádio, rozepsali jste email levou rukou a pravou odpovídáte na smsku a drbete nohou psa? Dokážete ještě sečíst položky na účtence pěkně z hlavy nebo to vyťukáte na mobilu?
Jenže to, co vypadá jako chvályhodná píle či efektivita, je roztříštěné a narušené soustředění, kterému jsme se naučili až v dospělosti, ale naše děti se do digitálního světa v němž je multitasking normou, už narodily.
V roce 2014 jsem zoufale dopisovala svou závěrečnou práci při svém druhém studiu (na katedře psychologie). Téma se týkalo „kognitivní počítačové stimulace pomocí programu xy“. Věru, žádná velká mystika. Hledala jsem oporu pro své argumenty a objevila mnohem víc – knížku Digitální demence, jejímž autorem je Manfred Spitzer, badatel v oblasti neurověd.
Píše o tom, co člověk, který se ve škole naučil psát rukou a počítat bez kalkulačky, tak nějak tuší, ale bojí se to vyslovit. Doba smartphonů z nás postupně vytvořila skupinu závisláků, kteří bez google maps netrefí do sámošky o pár bloků dále. Nervové spoje, které jsme si kdysi pracně vytvořili pod nátlakem učitelů a rodičů (básničky zpaměti, jména hlavních měst, telefonní čísla, seznam papežů a podobné více či méně užitečné laskominy) odumírají a ty nové nemají šanci na přežití, protože je nepotřebujeme. Prostě si to vygooglíme.
Knížka, která se věnuje tématu digitální „hlouposti“, roztříštěné poznostnosti a neschopnosti vydržet dělat souvisle jednu činnost, vzbudila rozporuplné ohlasy ze strany pedagogů, IT expertů i profesně nezaujatého lidu. Nejde o to, že „všechny vynálezy naší doby jsou drápem pekla v nás zaťatým“, jde o to, že člověk prostě blbne a co hůř, děti, které se rodí do této doby, nemají šanci vybudovat si nejen vědomostní základnu – ale ani reálné mezilidské kontakty a vztahy.
Odbočka. Tradiční bohoslužba Církve československé husitské trvá zhruba hodinu (hodinu a čtvrt u těch upovídanějších farářů). Během této doby účastník sedí v nepříliš pohodlné lavici, je nucen soustředit se na čtený text, který před očima nevidí, musí dávat přiměřený pozor během kázání, aby z toho vůbec něco měl a koncentrovat se na další soustředění vyžadující aktivity. Naštěstí už zakladatelé církve věděli, že je to úkol někdy nadlidský, proto do liturgie vložili zpívaní (zvýšený příjem kyslíku, pokud zpíváte důkladně / pozornost zaměřena jiným způsobem) a taky v omezené míře pohyb (dojít si pro přijímání Večeře Páně).
Postoupila jsem tedy dále. Texty, které z Bible čtu, tiskneme, aby je všichni mohli sledovat očima (více smyslů, více pochopení). Volím raději kratší varianty čtení s omezeným počtem myšlenek (aby nebylo příliš krásného – a těžkého – naráz). Kázání si promýšlím dopředu, abych pak neměla problém myšlenku uchopit a poté ji zase opustit. A stejně mám někdy pocit, že je to na člověka prostě moc.
Odvykli jsme číst dlouhé texty, porozumět jim, psát rukou, vykonávat mentální operace, dumat, kriticky přemýšlet, argumentovat. Necháváme se (přinejmenším v autech) navigovat a vezeme se. Pomocí ctrl c a ctrl v jsme schopni vyprodukovat školní referát na téma „kočka divoká“ ve dvou vteřinách, aniž by cokoliv o kočce utkvělo v naší hlavě. Jdeme snadnějšími cestami, což je častokrát fajn, ale ve chvíli, kdy jsme bez mobilu, tabletu a počítače, jsme bezradní (bez vědomostí i bez zábavy!)
Člověk přestává být zoon politikon – bytostí společenskou. Možná proto jsou tolik na vzestupu tzv. hospodské kvízy. Několikrát jsem se takového vědomostního večírku bez mobilů a kalkulaček zúčastnila. Mé nadšení z toho, že si ze školy pamatuji biologický jev „gutace“ střídal děs, když jsem nebyla schopna v hlavě vydolovat zásadní data světové historie. Naštěstí, soutěží se v týmech. Jak osvěžující je setkání s lidmi, kteří (chvilku) nežijí jen pro svůj mobil.
Nejenom naše těla potřebují výživu a potravu. Stejně tak naše nehmotná součást potřebuje dostatek informací k tomu, aby byla vitální. A na kvalitě rozhodně záleží. Pravidelný příjem nevhodného jídla nás pomalu ale jistě vyčerpává a hubí, stejně devastující vliv může být přemíra bezcenných informací, které získáváme z věčně zapnuté televize a podobně. (Mimochodem, více než 80 procent dvou až tříletých dětí si už dokáže samostatně zapnout televizi. Kde to asi viděly?)
Digitální média jsou a budou součástí naší kultury, mohou zvýšit naši produktivitu a pobavit nás – ale všeho moc škodí. Spitzer se ve své knize věnuje mnoha tématům, poznatky dokládá konkrétními vědeckými výzkumy i svého druhu „selským rozumem“. Hodně se věnuje oblasti použití digitálních technologií v procesu školního vzdělávání. Řešení nastalé situace je paradoxně poměrně jednoduché. Krom toho, že budeme zdravě jíst a víc se hýbat, můžeme se učit žít více „tady a teď“, poslouchat víc hudbu, číst skutečné knihy, překonávat překážky – fyzické i mentální, setkávat se s lidmi, učit se novým věcem a v rozumné míře se i vědomě vyhýbat digitálním médiím. Takže koukejte zavřít ten počítač a jděte do kostela!
SPITZER, Manfred. Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. 1. vyd. Brno: Host, 2014. 341 s. ISBN 978-80-7294-872-7.
Slyšeli jste už pojem „digitální demence“? Znáte Spitzerovu knížku? Co si o tom myslíte? Na stole mi leží jeho další kniha přeložená do češtiny „Kybernemoc!“, četli jste ji?
Autor: Martina Viktorie Kopecká
Zdroj: denikfararky.cz
Foto: unsplash.com
