Když se mě cizinci ptají, co je pro Čechy typické, s hrdostí odpovídám, že svérázný smysl pro humor. My, Češi, si dokážeme udělat legraci úplně ze všeho a to především v době, která je spíš k pláči. Jakožto nejateističtějšímu národu v Evropě nám dokonce ani v tomto ohledu není nic svaté. Břitký humor je kromě božské hudby naše tajná zbraň, kterou nepodceňoval ani skvělý ,,houslista“ Reinhard Heydrich, označující nás za ,,smějící se bestie“. Dnes si připomínáme 200 let od narození jednoho z největších humoristů a satiriků, liberálního kritika politických, náboženských i společenských poměrů Karla Havlíčka Borovského.
Karel Havlíček se narodil 31. 10 1821 v Borové u Přibyslavi. Tak to stojí skoro ve všech jeho životopisech, jako by každý věděl, kde je Přibyslav. Budete-li chtít navštívit Havlíčkův rodný dům, jeďte směr Žďár nad Sázavou, kde kousek za Chotěboří narazíte na táhlý kopec. Kdysi jsem ho jela na kole. Bylo to v době, kdy byl po celé své délce pokryt dlažebními kostkami. ,,To je snad vtip…“ říkala jsem si.
Mrholilo, pneumatiky i podrážky se po kostkách smýkaly, a já se těšila, na rovinku za zatáčkou. Výš už to přece nemůže vést! Vedlo. Ale na konci té cesty, skoro až v nebi, se přede mnou objevil překrásný výhled na okolní krajinu s kostelíčkem. Stálo to za to. Myslím, že přídomkem Borovský si Havlíček nevědomky určil i svou životní cestu plnou dřiny, přijímání výzev, zdolávání překážek a přehodnocování názorů.
Karel Havlíček ovšem v Borové (dnes Havlíčkově Borové) dlouho nepobyl. V roce 1830 se celá rodina přestěhovala do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Student byl Karel Havlíček dost svérázný, učil se především to, co ho zajímalo. Prospíval nevalně, byl spíše mlčenlivý ale hodně četl a měl široký rozhled nad rámec školních osnov.
V devatenácti letech (1840) vstoupil v Praze do kněžského semináře. Jenže už tehdy byl mladý Karel zvyklý mít vlastní názor, což se neslučovalo s konzervativním přístupem římskokatolických kněží. Když se k tomu přidalo humorné zesměšňování pobožnůstkářství, kritika zneužívání písma či církevních pravomocí, bylo jasné, že z Karla kněz nebude. Římskokatolickou církev pak kritizoval po zbytek života.
Jeho nejucelenějším dílem v tomto ohledu jsou Epištoly kutnohorské: „…budu v těchto svých epištolách vysvětlovat staré křesťanství, tak staré, že již naň mnozí docela zapomněli, ačkoli jsou velikými důstojníky v církvi, připomínati budu mnohá učení pána Ježíše, která přišla již tak v zapomenutí, že je leckterý biskup za kacířství považuje… Umínil jsem si v těchto epištolách to odhalili a zahanbiti ty nábožné muže, kteří nadějí na nebe osladiti chtějí to peklo, které oni sami již zde na zemi způsobili“
Nejznámější jsou však jeho Epigramy, krátké, satirické básně, ve kterých věnoval kritice církve určitý prostor: „Bůh, náš Otec, pro chování deset nám dal přikázání; ale církev, jeho Máť, zkrátila je v jedno: Plať!“ S církví se tedy Karel rozešel, poté, co byl přímo konfrontován s realitou všední praxe. Stejně tak se později postavil k rusofilství, které bylo v polovině 19. stol. velmi propagovanou myšlenkou. Z původní adorace ruského zřízení nezbylo po jeho ročním pobytu v Rusku téměř nic.
Například o vztazích mezi poddanými a jejich pány píše: ,,…Také tento kníže…počítal své bohatství na ,,duše“. Ty se prodávaly a kupovaly prostřednictvím inzerátů v novinách společně se psy, koňmi a býky…tito mužici byli vydaní mu na milost a nemilost neboť Bůh je vysoko, car daleko a právo před mocným se klaní, políčkujíc slabého“
Ke kritice církve a rusofilství přidal ještě kritiku patetického vlastenčení, kterou si v Čechách získal mnoho nepřátel, především z okruhu kolem J. K. Tyla. Jeho hru Poslední Čech odsoudil Havlíček na stránkách Pražských novin v příloze Včela, do kterého přispíval: „Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují.“
Jako redaktor a později vlastník Národních novin se zaměřil z liberální pozice na kritiku politických poměrů v Habsburské monarchii, obhajobu českých národních zájmů, snažil se prostým lidem vysvětlit stravitelnou formou fungování politického systému a tím přispět k vzdělávání obyvatelstva v státoprávních záležitostech.
„Nemůže tedy monarchie obstát vedle zákonů, nemůže být monarchie obmezená zákony, opravdu konstituční, musí být jen vždy libovolná a despotická? Absolutní monarchie v Evropě jest již nyní na dlouhý čas nemožná, kdo tedy nechce poctivou konstituční monarchii, pomáhá jen republice na nohy.“
Kvůli svým kritickým článkům se dostal dvakrát před soud, ale v obou případech byl díky své výřečnosti, zproštěn obžaloby. Epigramy typu: „Odkud vzalo – zkouším žáky – jméno Rakous počátek? – Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek!“ se ještě daly zkousnout, ale kritické články proti vládě vysloužily Karlu Havlíčkovi 4 roky internace v Brixenu.
Hmotně se mu nevedlo špatně, v mnoha ohledech snad i lépe než v Čechách, dokonce za ním mohly přijet manželka s dcerou, ale pro člověka zvyklého na svobodný pohyb a intelektuálně podnětné prostředí byl pobyt v Brixenu vězením. Čas trávil prací, v letech 1851-1855 napsal Tyrolské elegie, Krále Lávru a své zřejmě nejpopulárnější dílo Křest sv. Vladimíra, kritiku absolutismu a církve, plnou expresivních výrazů.
Návrat do Čech nebyl pro Havlíčka radostný. Manželka mezitím zemřela na tuberkulózu, on sám byl bez prostředků, o dceru se musela starat jeho příbuzní v Praze, kam neměl povolení přijet. Kromě pár přátel se k němu všichni otočili zády. Když rok po svém příjezdu umíral ve svých 34 letech na tuberkulózu, odcházel jako zamlklý, zlomený člověk, který by měl za jiných podmínek co říct ještě dalších 200 let. Až tam dokáže člověka dohnat státní aparát.
Autor: Pavla Hájíčková
Korektura: Sára Kolomazníková
Dobře Ty, sestro