Dávno předtím, než je na řadě odpuštění, se stane něco. Událost. Může to být slovo, rozhovor, čin, akt, něco, co někdo udělal, nebo neudělal. A mně to něco udělalo. Bolí mě to nebo mě to zlobí. Zlobím se, pištím nebo se jinak prožívám a dávám se najevo.
Tohle je první dobré místo: Ta chvíle mezi „je mi mizerně, nevím proč“ až ke stavu „je mi mizerně, protože mě něco bolí nebo zlobí“. Pištění stejně jako jakýkoliv jiný projev toho, že se něco děje, je zpráva o mně. Dávám najevo, že se mi něco děje. Jsem vlastníkem svých emocí.
Nemusí to být nutně pištění. Může to být zvýšený hlas, rozrušení, pláč nebo docela obyčejná věta „to, co se teď mezi námi stalo, mně bolí/zlobí/zraňuje“. Většinou stačí nestát svým emocím v cestě, slova se utvoří sama. (Tip: vyjadřování emocí v 1. osobě snižuje napětí v rozhovoru.)
Dobrá, teď jsme na tom tak, že já vnímám svoji bolest a druhý má o ní zprávu. Další cenné místo je pozorovat, co to se mnou dělá, když druhému o svojí bolesti nebo hněvunebo jiné emoci řeknu. Stalo se s ní něco? Změnila se její intenzita? Její směr? Nebo barva, nálada?
Ode mě k tobě …
Můžu dostat omluvu. Promiň, nechtěl jsem. Když mi někdo v tramvaji šlápne na nohu, obvykle to stačí. Když mi někdo napíše, že v našem vztahu končí, obvykle to nestačí. Odpuštění v nedohlednu.
Tu to máme! Je tolik příběhů odpouštění, kolik je událostí. Které je třeba odpustit. Každý příběh je jiný a každá cesta k odpuštění je jiná. Ale nepředbíhejme událostem. Vraťme se na křižovatku, kde nás to zabolelo (naštvalo, rozlítostnilo atd.), a do okamžiku, kdy jsme o tom druhému dali zprávu. Do plné tramvaje ke své zašlápnuté noze.
Zapištím „au!“, vedle stojící se mi omluví a já … necítím úlevu. Pořád to ve mně vře. Řve. Bolí. Je to nespravedlivé. Proč já. Nechce se mi věřit, že to bylo upřímné. Moje racionální já možná dokonce tuší, že lidi nešlapou na cizí nárty záměrně, ale stejně… uvnitř mě hoří požár. Co se děje?
Zdá se, že moje noha se stala svědkyní, snad i mluvčí mnoha mých předchozích frustrací, bolestí, nevyjádřených zlostí. Zdá se, že v kotli je přetopíno a tohle byla poslední kapka, vlastně poslední stéblo, od kterého to blaflo. Ve mně. Dobrá zpráva je, že jsem člověk a člověku se emoce dějí. Nejsou dobře ani špatně, jsou zprávou o tom, jaké počasí je dlouhodobě uvnitř. Pokud se mi podaří prohlédnout si krajinu svých emocí, uvědomit si, které mě teď naplňují, můžu jít o krok dál. A zkusit prozkoumat, jakou zprávu mi moje emoce zkoušejí předat.
Ta věc s emocemi
Emoce nás mají k tomu, abychom si uvědomili a naplnili svoje potřeby (povšimněte si slovesa pohybu, hnutí v české variantě – česky jsou emoce „pohnutky“). Abychom se hnuli tím směrem, kterým potřebujeme. Pokud nejsme malé děti, pak je to právě naše odpovědnost.
Emoce nám ukazují, kterých potřeb a v jaké míře je třeba si právě všimnout a kam se pohnout, abychom je naplnili. V praxi to může vypadat tak, že na omluvu v tramvaji vážně a autenticky odpovím „nic se nestalo“, zatímco v hlavě (nebo prostě tam, kam se dívám, když se dívám dovnitř) si prohlédnu, kde se bere moje napětí, zlost, frustrace, bolest. Konec školního roku? Horko k zalknutí? Těžkosti v práci? Jsem vlastně hodně unavená? Nebo mám prostě jenom hlad?
Ano, ano, já vím, že to má být článek o odpuštění. Ale ruku na srdce – když se tak projdu svojí vnitřní krajinou a podívám se na všechny dynamické děje, které tam probíhají, vážně se ještě musím zlobit na toho, kdo vedle mě v tramvaji ztratil rovnováhu? Nejsem najednou na míle daleko tomu myslet si, že to byl záměr? Nestalo se odpuštění nějak přirozeně, skoro bezděčně, v okamžiku, kdy jsem si uvědomila sama sebe?
Stojím v tramvaji. Noha přebolela. Ale v ruce pořád držím telefon s tou rozchodovou zprávou. Tohle jen tak nepřebolí. Možná se strašně zlobím. Nebo je mi smutno. Taky jsem najednou bezradná. Lítostivá. Poraženecká, nebo vidím rudě. Nebo všechno najednou, střídavě, ve vlnách. Pořád platí, že moje emoce jsou moje, že nejsou dobře nebo špatně a že mi mají přinést zprávu o tom, co momentálně potřebuju.
Kapitola „odpuštění“ je ještě na míle daleko. Nejdřív je potřeba tím vším projít, proplout, mezi vlnami se nadechnout, nespěchat na sebe, dát emocím čas, aby mě provedly úzkým místem mého příběhu. Starat se o sebe, poprosit druhé, aby mi s tím pomohli.
Vnitřní krajina
Jeden z mých obrazů odpuštění je krajina, kterou se přehnala bouřka, kdeco polámala, některé stromy vyvrátila a rozvodnila řeky a zpustošila studánky. Postarám se o ně. Něco napravím, něco nechám na přírodě. A časem se zase shledám s mírnou krajinou, rozkvetlým mechem a zralými malinami.
A pak se jednou probudím do dne, ve kterém si uvědomím, která část příběhu byla moje, co bylo hezké, za co jsem vděčná, a co naopak už nechci opakovat. Potom už dokážu oddělit svoji bolest, vztek nebo prázdnotu od druhého člověka. Pak už se mi může podařit zahlédnout i kousek jeho příběhu a vzít na vědomí, že i on měl svoje potřeby, svoje emoce, svoje pohnutky. A těmi se řídil.
Zdá se mi, že cesta k odpuštění je především cestou práce s vlastním prožíváním, s vlastní reflexí. Že jde mnohem víc o to, jak rozumíme sami sobě, než o to, abychom rozuměli chování druhého.
Že se odpouštěním nemyslí „každý ti může udělat cokoliv, a ty musíš odpustit, protože potom budeš dobrý člověk “. Vůbec. Potom budu leda tak oběť. A žít s pocitem oběti je cesta do hořkosti, pasivity, naučené bezmoci.
Cesta sebereflexe mi může přinést nečekané bonusy v nečekaných momentech:
- když potřebuju odpustit někomu, koho neznám (ale svým chováním ovlivnil to, jak se teď mám nebo v jaké jsem situaci)
- když potřebuju odpustit někomu, kdo není dostupný pro rozhovor nebo setkání ve vztahu (protože nechce nebo protože nemůže … třeba už nežije a já se stále zlobím)
- když se ve mně dějí bouřlivé věci a já potřebuji svoji vnitřní krajinu opečovat
- když potřebuju odpustit sám sobě
A někdy prostě odpustit nejde. Hlava nám to nebere a emoce se bouří. A tak je to taky v pořádku a časem to může být jiné.
Sedmdesátkrát sedmkrát!
Ještě je tady ta potíž s čísly. Sedmdesátkrát sedmkrát denně. Zní mi to jako šílený nárok. Jako bych neměla dělat nic jiného než odpouštět. Pokud to proložím zpracováním emocí, doporučeným v předchozím textu, abych si rovnou hledala poustevnu/klášter (dosaď dle založení). Na běžný život můžu rovnou zapomenout.
Napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby se to opakované odpouštění vztahovalo k jedné jediné události. Co když to budu brát jako výzvu „Když už se dostatečně vyznáš v sobě a odpustíš druhému, co uděláš, když se bouřlivé emoce zase vrátí?“
Děje se to a je to přirozené. Vzpomínám na přišlápnutou nohu v tramvaji. Když je toho na nás/v nás moc a pára nemá kudy unikat, mohou přijít emoce neadekvátní situaci.
Když je nám ve vztahu těsno, úzko nebo nás něco dloube pod žebry, může se vrátit pocit ponížení, ublížení nebo zloby, i když už jsme si to vzájemně všechno řekli a odpustili.
A současně – už nejsme na stejném místě. Už máme za sebou cestu k sobě, do sebe, už jsme se postarali o svoji vnitřní krajinu a už máme za sebou i zážitek odpuštění – tedy úlevy, že nám ve vztahu teď nic nepřekáží. Tak proč je to tu zpátky? Prostě je. Takhle fungujeme. Emoce se neřídí našimi racionálními pochody, ale dobrá zpráva je, že my sami rozhodujeme, nakolik se jimi necháme ovlivnit. Jsme vlastníky svých emocí, pamatujete?
Pro dlouhodobé blízké vztahy (rodiče, děti, partneři, sourozenci, přátelé …) má doporučení k opakovanému odpouštění cenu zlata. Protože když ten druhý jednou ujede, propracujeme se fází omluvy a odpuštění, najdeme každý sám sebe a nastolíme rovnováhu, je škoda o ni přijít pokaždé, když jednoho z nás něco vyvede z míry.
Vytahovat staré křivdy znamená upřít druhému milost, odpuštění, zapomnění. A to naše vztahy hodně oslabuje. Hodně to oslabuje nás samotné. A tohle si prosím připomeňte, až se potisící budete zlobit … sami na sebe. Opatrujte se a mějte se rádi.
Upozornění: tento návod nenahrazuje řádné ošetření. Při přetrvávajících potížích vyhledejte odbornou pomoc a nebojte, nebudete první, je to normální a jste skvělí, že se o sebe staráte.
Autorka: Petra Michalová, psychoterapeutka
Zdroj: Český Bratr, redakčně upraveno
