Italský kněz Antonio Mancuso mě svým zápalem pro každodenní reflexi evangelia, které je určeno lidem z masa a kostí, jako jsme vy nebo já, přesvědčil, že evangelium je nadějí pro všední život každého z nás. Není určeno jen úzké skupině vyvolených a nevyčerpává se v tom, co o něm dosud řekly církevní autority napříč staletími a kulturami.
Aby sloužilo jako skutečné světlo na cestu, musí ho člověk aplikovat na všední okamžiky a nebát se, že mu někdy nebude mít co říct. Jeden z problémů, který pozoruji na sobě i na svých přátelích, je občasné zoufání nad tím, že Bůh mlčí, že je skrytý, že neplní své sliby, že je skoupý na dary a milosrdenství a že jsou chvíle, kdy „nefunguje“ nebo se „baví“ našimi těžkostmi.
Velcí teologové a mystikové právem psali o mlčenlivém Bohu. Zažívali jeho přítomnost v nejtemnějších okamžicích života a z této Boží nedostupnosti a mlčení nakonec vyzískali nečekané dary. I v mlčení byl Bůh přítomen. Když se však podíváme na to, co o Bohu skrze Písmo víme a co o něm ve svém životě poznali lidé, jejichž život stojí za pozornost nebo přímo za následování, vidíme, že je to naopak Bůh ve všech třech osobách, který nám dává sebe samého naprosto a bezvýhradně, jak toho není schopen nikdo z lidí.
Bůh se nikde nezabarikádoval. Je všemi možnými způsoby přístupný všem, kdo ho hledají. Nezáleží na tom, z jaké kultury pocházíme, jakým jazykem mluvíme, kde jsme vyrostli, jak jsme společensky nebo ekonomicky zdatní a kolikrát jsme ve svém životě zklamali. Právě pro takové lidi – pro nás – poslal Bůh na svět svého Syna. Na rozdíl od různých jiných náboženských i osobních představ Bůh není nějaké abstraktní či astrální božstvo tam nahoře. Abychom za ním mohli jít, nepotřebujeme žádné speciální vzdělání. Nemusíme přinášet chrámové oběti, nemusíme být dokonce ani řádnými členy církve, protože Bůh má všechny možnosti, jak přijít ke každému jednomu člověku, dotknout se ho a pozvat ho ke společnému životu.
Bůh se tak moc chce dávat člověku, že se stal člověkem a prosí nás, abychom ho v eucharistii přijímali, živili se jím. Existuje větší důkaz, že Bůh s námi chce být a dělá všechno proto, aby se to povedlo? Poslal Ducha Utěšitele, který vane, kudy chce, aby nás v jakékoliv fázi našeho života držel při životě a pomáhal nám připomínat si, kdo jsme a proč tu jsme. V mnoha náboženských kultech se bohům musely přinášet zvířecí, rostlinné, dokonce i lidské oběti, aby byli uspokojeni a smířeni. Náš Pán se jednou provždy stal eucharistií, abychom už nikdy nemuseli pociťovat duchovní hlad. Nepotřebuje usmiřovat. Představa některých křesťanů, že neusmířený Bůh člověka potrestá nebo přímo zničí, je lichá. Takový bůh je jen čirá perverze myšlení, případ pro psychiatry.
Ačkoliv jsou v Česku kostely mimo bohoslužby často zavřené, přesto má kdokoliv možnost přijít do kostela, do církve, do farnosti, do sboru, a sám nebo s druhými se otevřít Bohu v eucharistii a jeho Slovu. Není nic, co by nám ze sebe Bůh nedal. Chce, abychom se mu podobali. Chce, abychom byli jako jeho děti. Chce, abychom podle apoštola Pavla všechno zkoumali a toho, co je dobré, se přidržovali. Nevadí mu, když k němu voláme, křičíme, řveme. Když mu nadáváme, když ho obviňujeme z mlčení, když ho na čas ze svého života škrtáme. Neuráží se. Nikam neodchází. Nikam se neschovává. Není mstivý. Je pořád plný lásky a odpuštění. Je stále tentýž, bez proměny, stále čistý pramen, k němuž stačí přijít, sklonit se a pít. Jak víc by s námi měl Bůh být?
Mnoho lidí, kteří prošli naším životem, se stali rukama Božích zázraků. V Božím jménu se děly a dějí mnohé špatnosti, když si Boha vzali za rukojmí ti, kteří paradoxně už nevěřili ničemu a nikomu. V Božím jménu se ale děje všechno to krásné a hodnotné, čeho můžeme být součástí. Na vrcholu hor málokdo řekne: „Hele, to je ale krása!“ I lidé, kteří o církev nezakopnou a kolem Boha krouží jako satelity, obvykle v takové chvíli zašeptají: „Bože, to je ale krása!“ Jistě se máme snažit, aby nám přijímání Pána bylo k užitku, a ne k zatracení. Nemusíme však před něj předstupovat jako duchovně vymydlení andělíčkové, ale takoví, jací jsme, se všemi svými chybami a úspěchy. V křesťanském pravěku se tomu říkalo pokora ducha. Ne submisivita. Ne hloupé ponižování sebe sama, ale pokora a vědomí, že bez Boha nemůžeme dělat nic.
Každý z nás se jednou zbaví tíhy pozemského života a bude pozván k rozhodnutí, zda se chce proměnit, poznat to, kým byl, a litovat toho, co v životě pokazil. Pokud bude chtít a najde k tomu odvahu a sílu, bude žít s Bohem věčně. Bude ho věčně poznávat, věčně se radovat, bude konečně sám sebou a s těmi, kteří tohle rozhodnutí už udělali a ještě udělají. Bůh „mimo věčnost“ není poloviční nebo jenom paprsek sebe samého. Eucharistie, Slovo, odpuštění, milosrdenství, Boží pomoc, ochrana, naše modlitba – to všechno jsou skutečnosti, skrze které můžeme poznávat a zažívat Boha takového, jaký je. Nedejme se přesvědčit, že naše víra je jenom dočasnou náhražkou toho, co přijde. Odmítat Boha v jeho Slovu a eucharistii není jen škoda. Je to fatální odmítnutí Boha, který je tady a teď celý a takový, jaký je od věčnosti. Stačí udělat první krok a život se promění.
Bůh je dokonale milosrdný a dokonale spravedlivý zároveň. Bůh je Láska a lstivý Ďábel přitom podsouvá lež, že láska je milosrdenstvím bez spravedlnosti. S cílem dostat co nejvíce duší do pekla neboli do věčných a nevýslovných muk Ďábel podsouvá lákavou představu, že Bůh předem odpustil všechny hříchy.
Až bůh bude trestat bestie tohoto světa za to, že dělají války a zlo pak uvěřím v boží lásku on trestá akorát ty co se rouhají,že???.To je jako když bude někdo smrtelně ubližovat vašemu dítěti a vy budete jen přihlížet a nehnete prstem, abyste mu pomohl..To se pak stane, že je pozdě a dítě zahyne.Náboženský fanatik to nepříjme a tomu přeji takové zklamání a bolest.Těm se to nedá vysvětlit oni mají za prvé vždycky pravdu a za druhé když ji nemají tak platí vždy bod číslo jedna.
Je to takové dilema, jako Milgramův experiment.
Buď budeš ctít Nejvyššího i když vidíš trpět nevinné,
nebo u nejvyššího soudu řekneš, že tohle nelze, že to On musí napravit.
Když odporuješ Nejvyšší Autoritě, nebe tě nečeká.
Ale když se nezastaneš trpících, není to ještě horší hřích?
“Buď dobrá v svém žití a šťastna v svém snění
A zapomeň na všechno, dítě mé.
Viď, nebe není a peklo není;
A na zemi stěží se sejdeme.”
Rozumím Vám. To, co bolí Vás, bolí i mne. Nemám odpovědi. Jen ten, kdo projde bolestí a kdo není lhostejný vůči trpícím neodbývá bolest a zlo frázemi.
Souhlasím s tímto postojem:
“Nevadí mu, když k němu voláme, křičíme, řveme. Když mu nadáváme, když ho obviňujeme z mlčení, když ho na čas ze svého života škrtáme. Neuráží se.”
Myslím si, že je nutné být upřímný. Za fráze, za definice, které mají za cíl jedny uklidnit a druhé vyloučit se neschováme. Antisemitismus, fašismus, nacionalismus, homofobie apod. toto bezcitně dělají. Církev se nesmí řadit k těm, kteří třídí lidi, nebo bagatelizují násilí a bolest druhých. Nerozumím tomu, proč Bůh nezastaví války a bouřím se. Laciné odpovědi bez soucitu mne urážejí a bolí.
Bůh vyhnal člověka z ráje v důsledku prvotního hříchu.
Bůh vyhnal člověka z ráje v důsledku prvotního hříchu. Bůh se však také v těle Ježíše Krista stal smírnou obětí za hříchy těch, kdo v něj věří.
už aby byl druhý příchod ježíše a oddělil dobro od zla a bylo boží království
Možná už přišel.
Možná je ženou , možná lesbickou, nebo je trans člověkem. Možná má černou kůži, možná i nějaké postižení a nevypadá dobře.
Dokážeš jej i pak ctít a respektovat, nebo budeš chtít jenom zázraky?
Tvrzení, že Ježíš je ženou, je zjevně šílené. Důsledkem nevypořádaných hříchů je mimo jiné jev latinsky zvaný “ignorantia” neboli obtíže s poznáváním pravdy.
Je mužem, ženou, dítětem, mentálně retardovaným, bezdomovcem, kýmkoli. Zvláště jej vidíme v těchto “maličkých” a trpících s čistou duší. V nich je pro naše oči i pro naše srdce nejviditelnější. A pokud je tam někdo nevidí, měl by si umýt brýle svého rozumu, skrze které se dívá.
“Boží království je mezi vámi” (Lk 17,21), potvrzuje Ježíš. Apoštol Pavel říká, že „Kristus přebývá v našem srdci vírou” (Ef 3,17) a že “naše tělo je chrámem Ducha svatého” (1 Kor 6,19). „Ty jsi chrámem, nehledej jiného místa!“ říká jeden středověký řecký mnich. Bůh je v nás přítomen jako náš Stvořitel v tom smyslu, že v něm „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28), ale jeho přítomnost je také v milosti a lásce tím intenzivnější, čím více roste láska v našem srdci. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). Ve křtu do nás vstoupila Nejsvětější Trojice a její přítomnost se v nás probouzí a zintenzivňuje s růstem naší víry a lásky.”
Na zemi Ježíš Kristus byl nadčlověk ,který z nás udělal boží děti.On byl na půl Bůh a na půl člověk a ještě k tomu nebeský beránek.
Zcela Bůh a zcela člověk ☺️