Již od svého dětství si pamatuji, že jsem zde v Izraeli vyrůstal v koexistenci Židů, muslimských Arabů, Drůzů, Beduínů a Čerkesů. Tato spolupráce probíhala v různých oblastech, jako je zemědělství, průmyslu, stavebnictví, zajišťování bezpečnosti vesnic a dalších míst. To vše se odehrávalo ve stínu okolní reality, kdy sousední arabsko-muslimské země byly proti existenci Státu Izrael a vůbec proti přítomnosti Židů v zemi.
Pokud bych rozdělil svůj život na konkrétní období, vzpomínám na své dětství a dospívání, když jsem pracoval v kibucu v severní části Izraele, poblíž Galilejského moře. Měli jsme velmi dobré vztahy a spolupráci s Araby ze sousedních vesnic, kteří pracovali v datlových a olivových hájích. Naše vztahy nebyly jen pracovního charakteru, ale také v rovině osobního a rodinného života. Zejména s mým spolupracovníkem, starším muslimem, který mi byl jako strýc. Mnohokrát jsem byl pozván, abych navštívil jeho rodinu ve vesnici, a naopak jeho rodina navštívila náš dům v kibucu. Často jsme spolu grilovali, oslavovali, dávali si navzájem dárky a mnoho dalších věcí.
Později jsem nastoupil na vojenskou službu v IDF, kde jsem sloužil s mnoha kvalitními lidmi, jak židy, arabskými křesťany nebo muslimy, tak i lidmi z dalších izraelských menšin, například Drúzy, Beduíny a Čerkésy. Sloužili jsme bok po boku a byli jsme spolubratry v naší lásce k Izraeli a touze společně chránit naši vlast, ve vzájemném odhodlání a vizi, že Izrael je pro nás tou nejlepší zemí pro společný život.
Po mých třech letech vojenské služby jsem v letech 1997-2002 pracoval na stavbě s kamarády z kibucu a také s Araby z Gazy. Stavební firma nám poskytovala ubytování na různých místech po celém Izraeli, kam jsme dojížděli za prací. Takto jsem několik let žil spolu s muslimským Arabem z Gazy, byli jsme spolu od rána do večera. Během chvil volna, zejména večer, jsme hovořili o otázkách víry, které se odrážely na našich životech. Četli jsme z Koránu, z Bible, diskutovali a vyjadřovali své chápání víry. Samozřejmě jsme občas nesouhlasili, ale to vyžadovalo hodně respektu, cti a vzájemného naslouchání. Byl to požehnaný čas.
Když skočím do posledního desetiletí svého života, tak mám velmi blízké vztahy s arabskými křesťany hlavně díky tomu, že jsem mesiánským Židem, což znamená, že věřím v Ježíše. Můžeme tak dělat věci společně pro království Boží. Mám konkrétně na mysli věřící Araby z Gazy, Jeruzaléma, Betléma a Nazareta, s nimiž nás pojí zdravé rodinné vztahy. Jedná se o rodinu, ve které můžeme vzájemně přímo a otevřeně hovořit o našich rozdílech, prosazovat naše názory, vzájemně se respektovat, milovat Ježíše mezi námi a společně řešit naše problémy.
Ve vztazích a komunikaci mezi Araby a Židy zde v Izraeli i ve světě je stále velká kulturní, historická, emocionální a náboženská propast. Obě strany si nesou zátěž odmítnutí, které se táhne až k biblické Abrahámově rodině, což byl Izmael a Izák, Ezau a Jákob. Stále přetrvává dilema, kdo je více milován, kdo je ten starší, kdo je hoden zaslíbení, kdo koho odmítl. Je třeba dojít k uzdravení, vhodnému vzájemnému postoji a času, abychom tyto problémy otevřeli.
V moderních dějinách od založení státu Izrael byla tato starodávná kulturní a emocionální rána z doby Abrahama znovuotevřena, takže nás znovu bolí. Podle mého názoru a z osobní zkušenosti přichází jediné uzdravení od Ješuy Mesiáše, protože je jediný, kdo může pomoci definovat identitu a osobní hodnotu, ať už individuálně nebo etnicky. Na závěr chci citovat biblický verš z Efezanům 2:14: „On sám je náš pokoj; on spojil oba tábory v jedno a zbořil hradbu, která je rozdělovala.“ V Mesiáši je možné žít znovu společně jako rodina.
Autor: Tal Robin
Foto: Timon Studler/unsplash
