Téma sociálních sítí je nesmírně složité a komplexní. První věcí, kterou je třeba vzít vážně, je, že sociální sítě se staly již trvalou součástí našeho života. Snaha je přehlížet nebo bagatelizovat nám určitě nepomůže se s nimi naučit dobře pracovat. Platí o nich určitě totéž, co o jakémkoli lidském vynálezu – že je to dobrý sluha, ale špatný pán.
Sociální sítě jsou součástí takzvaného virtuálního prostoru, tedy prostoru, který není tak úplně reálný – pohybují se v něm sice reální lidé (i když v poslední době se setkáváme čím dál více s tím, že osoba, se kterou komunikujeme, nemusí ve skutečnosti vůbec existovat), na druhou stranu je to prostor, který si můžeme utvářet a dotvářet po svém. Můžeme se ukazovat tak, jak nám to vyhovuje, dokonce se můžeme vydávat za někoho úplně jiného, a tak klamat a manipulovat svým okolím.
Svými neomezenými možnostmi jsou sociální sítě přitažlivé zejména pro mladého člověka, pro něhož je ale zároveň typická určitá nejistota spojená s hledáním vlastní identity a místa ve společnosti. A pokud jsme si nejistí sami sebou a svým místem mezi druhými, máme tendenci obraz o sobě upravovat a ukazovat to, o čem si myslíme, že to druhé zaujme.
Na sociálních sítích tak mohou vznikat poněkud zvláštní závody v sebeprezentaci, kdy jednotliví účastnící soutěží mezi sebou, kdo bude mít více cool zážitků, videí, obrázků. Nikdo se nechce nechat zahanbit tím, že druzí toho mají a zažívají více. Zde je na místě znovu říci, že prezentované obrázky a zážitky zpravidla skutečnou realitu až tak úplně neodrážejí a často jsou různými způsoby „vylepšené“ (např. úpravou fotografií).
Tlak na sebeprezentaci je tedy jedno riziko spojené s užíváním sociálních sítí. Další se týká způsobu komunikace. Sociální sítě bezesporu komunikaci v určitém slova smyslu velmi usnadňují. Není problém téměř kdykoli navázat kontakt s kýmkoli, ať je kdekoli. To samé, co vnímáme jako určitou přednost, ale zároveň může být i rizikem. Taková komunikace totiž není nijak ohraničená a strukturovaná. Jsme zvyklí na to, že vzájemná komunikace má určitou dynamiku a určité hranice – začíná, probíhá a pak končí, případně v nás ještě doznívá.
Komunikace na sociálních sítích ale tuto přirozenou dynamiku nemá. Zpráva z chatu může přijít kdykoli, takže nás nutí být stále ve střehu a kdykoli připravení reagovat. Tato pozice je ale velmi náročná a stojí nás hodně energie a prakticky nám to neumožňuje se od sociální sítě odpojit. Zároveň nám to brání věnovat svoji pozornost něčemu jinému.
Zajímavé jsou reflexe mých dětí, které vidí své spolužáky, jak jsou trvale upoutáni k mobilu, a kdykoli pípne, okamžitě reagují. Samy mluví o tom, že tito jejich spolužáci vlastně v životě pak nestíhají pořádně dělat nic jiného, protože mají svoji pozornost trvale zaměřenou na sledování zpráv ze sociálních sítí.
Neexistuje žádné jednoduché řešení ani žádná jednoduchá rada, jak se sociálními sítěmi zacházet a jak se vyhnout jejich rizikům. Je ale dobré reflektovat, že větší potřebu sebeprezentace před druhými bude mít člověk, který si je málo jistý sám sebou. Když to otočíme – dobrou prevencí před tímto rizikem je podpora mladých lidí a budování jejich vnitřní sebedůvěry. Čím více si budou přirozeně jistí sami sebou, tím méně budou potřebovat soupeřit s druhými.
Zároveň vědomí, že virtuální prostor nám zprostředkuje virtuální prožitky, ale nemůže nás skutečně emočně nasytit, nás vede k podpoře přirozených aktivit a přirozené komunikace u mladého člověka. Opět platí – čím kvalitnější bude jeho emoční sycení ze skutečné reality, tím menší bude jeho potřeba utíkat do reality virtuální.
Autor: Jakub Hučín
Zdroj: Brána
