Ve které chvíli dochází k oficiálnímu vzniku nového člověka? Je to ve chvíli, kdy začíná pulzovat primitivní srdce v zárodku, nebo v okamžiku, kdy se objevují první známky elektrické činnosti mozku? Nebo je to až při narození dítěte?
Současné poznatky moderní biologie a medicíny ukazují, že začátek nového života je nutno hledat hned v momentě oplodnění při splynutí dvou pohlavních buněk – vajíčka a spermie. Oplodněné vajíčko, které se odborně jmenuje zygota, obsahuje jedinečnou a neopakovatelnou kombinaci mateřské a otcovské genetické informace a je začátkem vzniku neopakovatelného lidského jedince. Od tohoto momentu každý další krok vývoje směřuje k formování nového lidského organismu.
Celý vývoj zárodku je v dalším období spojitý. Jedna fáze navazuje na druhou podle přesného harmonogramu s cílem postupného utváření a dozrávání všech orgánů a částí lidského těla. Kolem šestého dne dochází k uhnízdění vyvíjejícího se vajíčka do výstelky dělohy. Po dvou týdnech již hovoříme o zárodku neboli embryu. Zhruba 17. den vývoje se začínají objevovat krevní buňky a o den později se vytvářejí základy primitivního srdce, které kolem 24. dne začíná pulzovat.
Od poloviny třetího týdne lze pozorovat také velmi intenzivní vývoj centrální nervové soustavy. Rozvíjející se nervová soustava koordinuje již v těchto časných stadiích rozvoj zbytku zárodku a dochází k postupnému propojování nervové tkáně s ostatními částmi těla. V šesti týdnech se tak objevují pohyby svalů, později lze zaznamenat elektrickou činnost.
V jedenáctém týdnu se objevuje velmi typický znak pro lidský plod, totiž sání prstu. V následujícím týdnu jsou přítomny kompletní základy struktury mozku, objevují se polykací pohyby a z plodu se stává „vnímající a pohybující se bytost“, jak uvádí Arnold Gesell. Úvahy o eventuálních psychických procesech v mozku nenarozeného dítěte však jsou a zřejmě i dlouhodobě zůstanou v oblasti neověřených hypotéz a domněnek.
Kolem 16. týdne matka začíná vnímat pohyby plodu a při přiložení sluchátka k bříšku matky můžeme uslyšet tlukot srdce plodu. Z hlediska předčasného porodu je 28. týden těhotenství v současné době považován za hranici pro přežití plodu.
Jedinečnost lidského plodu
V roce 1866 formuloval Ernst Haeckel tzv. biogenetické pravidlo, ve kterém tvrdil, že plod prochází některými stupni vývoje podobnými vývoji nižších živočichů. Údajně má mít lidské embryo v určité fázi vývoje např. žábra, ocas a jiné části, které postupně zanikají. Celá tato myšlenka vznikla na základě snahy najít podpůrné argumenty pro evoluční teorii, vytvořenou v první polovině 19. století Darwinem. Haeckel tak tvrdil, že při vývoji jednotlivce dochází k rychlému zopakování některých stadií, kterými prošel ve svém vývoji celý druh.
Tento pohled má samozřejmě i dopad do etické oblasti. Když takový vyvíjející se zárodek není ještě plně lidským tvorem, pak ukončení jeho vývoje nepředstavuje zásadní problém. Dnešní poznatky o vývoji lidského zárodku však ukazují na neudržitelnost takových názorů. Profesor lidské embryologie E. Blechschmidt na univerzitě v německém Göttingenu formuloval na základě poznatků moderní embryologie tzv. zákon zachování individuality. Na podkladech pečlivého studia zárodku člověka v různých stadiích tvrdí, že lidský plod je a zůstává od úplného začátku přes všechny etapy svého vývoje člověkem.
To, co na první pohled vypadá jako žábra a ocas, jsou projevy enormního růstu mozku a míchy v časných stadiích vývoje plodu. V důsledku toho dochází k ohnutí plodu v oblasti hlavy a šije směrem dopředu, což vytváří charakteristické záhyby, které vzdáleně mohou připomínat žábra. Rychle rostoucí mícha opouští základy pro páteř a vytváří zdání přítomnosti ocasu. V obou případech však nejde o nějaké zvířecí vývojové pozůstalosti, ale o typicky lidské struktury.
Lidský plod tedy není jen nějakým shlukem buněk, ale od začátku vysoce organizovaná struktura, při jejímž vývoji se uplatňuje rychle se rozvíjející nervová tkáň. Vývoj celého zárodku směřuje od samého začátku ke vzniku neopakovatelné lidské bytosti.
Kdy na životě záleží?
Zatímco odpověď na otázku, kdy začíná lidský život, dává biologie a medicína, při hledání odpovědi na druhou otázku –kdy má život hodnotu – se musíme obrátit do jiné sféry. Bude záležet především na tom, jaký pohled na člověka v této oblasti uplatníme. Bible ukazuje, že člověk je stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26-27). Hodnota člověka tedy není dána člověkem samotným, nýbrž je odvozena od Stvořitele, k jehož obrazu byl stvořen. Nemáme hodnotu proto, že jsme ji určili v nějaké pomyslné aukční síni, ale proto, že jsme byli stvořeni samotným Bohem.
Je to Bůh, který drží tajemství stvoření člověka, tedy záhadné a nenapodobitelné spojení hmoty s Božím dechem života ve svých rukou. Z tohoto důvodu má také jen On právo disponovat naším životem podle své vůle. Hodnota člověka z tohoto pohledu není závislá na okolnostech či situaci, ve které se zrovna nachází. Je stejná před narozením i po celou dobu života až do stáří a to nezávisle na aktuálních schopnostech či kvalitě života.
Od tohoto pohledu se odlišuje pohled z perspektivy tzv. situační etiky, podle které se hodnota člověka mění podle životní situace. Hodnota je relativně bezvýznamná v době nitroděložního života, po narození stoupá a dosahuje maxima v období produktivního věku, načež s nastupujícím stářím opět klesá. Je dobré si uvědomit tento základní rozdíl v pohledu na hodnotu člověka, protože i v křesťanských kruzích se občas setkáváme s názory, které jsou ovlivněné situační etikou. Naši hodnotu si však neurčujeme my sami, ale Bůh, který nás stvořil.
Osobnost nenarozeného dítěte
Boží slovo vnímá osobu člověka spojitě od početí až do smrti a poskytuje nám mnohá svědectví o tom, že Bůh jedná s člověkem jako s osobou již od početí. Jób při svém utrpení říká: Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: „Je počat muž.“ (Jób 3,3). Den početí a narození jsou v Božích očích spojité události.
Žalmista David mluví o identitě člověka před jeho narozením: Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země (Žalmy 139:13,15). Tkáně našeho těla byly „utkány“ samotným Hospodinem a On nás zná od prvního okamžiku naší existence.
Bůh jedná s člověkem již od početí. Dokonce podle Božího slova mnoho Božích služebníků bylo povoláno před svým narozením. Prorok Izajáš píše: Hospodin mě povolal z života mateřského; od nitra mé matky připomínal moje jméno (Izajáš 49,1). Také o Samsonovi čteme, že byl „od mateřského života až do dne své smrti Boží zasvěcenec“ (Sd 13,7). O proroku Jeremiášovi je napsáno: dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka (Jr 1,5). Zachariáš, otec Jana Křtitele, obdržel od anděla zaslíbení, že jeho syn „už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým“ (Lukáš 1,15).
Morální postavení člověka vůči Bohu začíná od početí. Žalmista David vyznává: Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka“ (Žalmy 51,7). Bůh vnímá hříšnou podstatu člověka od početí. Také akt Božího vyvolení se odehrává ještě před narozením. Apoštol Pavel vyznává: [Bůh] mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí (Galatským 1,15). Je potřeba si uvědomit, že kritéria Božího vyvolení jsou diametrálně odlišná od těch lidských. To, co by člověk zatratil nebo odstranil, to si Bůh vyvoluje. Pavel popisuje Boží kritéria vyvolení křesťanům v Korintu takto: co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné (1K 1,27).
Umělé ukončení těhotenství
Co vyplývá z výše uvedených skutečností pro praktické jednání člověka? Lidský život je hoden ochrany již od početí. Nikdo nemá morální právo ukončit život a svévolně nakládat s lidským zárodkem a plodem za žádných okolností. Týká se to především oblasti umělého ukončení těhotenství. Přesto, že počet potratů v poslední době významně poklesl, je celková bilance od roku 1960 značně pochmurná. Za toto období bylo potraceno celkem kolem třech milionů nenarozených dětí.
Nejčastějším důvodem ukončení života je ten, že narození dalšího dítěte je pro rodiče nežádoucí. Zatímco většina lidí by souhlasila s názorem, že není dobré ukončit život dítěte před narozením jen z důvodu tíživých ekonomických podmínek, už poněkud jiné názory panují v souvislosti se zvláštními situacemi. Například když je očekáváno narození dítěte s vrozenou vadou nebo jiným postižením nebo když k těhotenství došlo následkem znásilnění. Lidé, kteří se řídí situační etikou, často připouštějí možnost potratů za takových okolností.
Máme ale právo sáhnout na život jen proto, že dítě bude nechtěné nebo nemocné? Jaký je rozdíl mezi usmrcením nemocného před narozením a po něm? Od takového způsobu uvažování je již jenom krůček k eutanázii, tj. k ukončení života dospělého člověka v případě tíživé a nevyléčitelné nemoci. Interrupce a eutanázie jsou jako spojité nádoby. Nejdříve začneme být lhostejni k odstranění nepohodlných a nechtěných jedinců před narozením a pak už nám přestává vadit, když jsou dospělí lidé odstraňování v okamžicích těžké a nevyléčitelné nemoci.
Dále je třeba připomenout některá rizika plynoucí z umělého přerušení těhotenství. K nejčastějším komplikacím po potratu patří narušení svalově-vazivového uzávěru děložního hrdla při jeho násilném rozevírání, a to i během miniinterrupce. Následkem může být porucha uzavírací schopnosti děložního hrdla, což se při dalším těhotenství může projevit jako neschopnost donosit plod – což může způsobit samovolný potrat nebo častěji předčasný porod.
Kromě tělesných potíží však může umělé přerušení těhotenství přinést také menší nebo větší komplikace psychické, které bývají označovány jako postabortivní syndrom. K jeho projevům patří pocity lítosti, viny, deprese, dále pocity ukřivdění a dokonce i změna postojů k sexuálnímu životu nebo jeho poruchy.
Diskutabilní může ovšem být otázka všeobecného zákazu potratů. Dosažení úplného zákazu potratů se v podmínkách současné pluralitní společnosti jeví jako nereálné. Musíme ale souhlasit s tím, že každý posun v zákonodárství směrem k znesnadnění potratu vysílá společnosti signál, že je třeba hledat jiná východiska než zmaření života. Život před narozením, ale i po něm, má nejen lidskou, ale i společenskou hodnotu.
Etické otázky
Další oblastí, ke které se vztahuje problematika úcty k nenarozenému životu, je sféra umělého oplodnění. Uvádí se, že v současné době asi 10-15 % manželských párů trpí neplodností. Dnešní medicína nabízí možnost řešení v podobě různých technik umělého oplodnění. Proti umělému oplodnění v rámci manželského páru bychom z etického hlediska nemuseli mít zásadní námitky, kdyby v rámci tohoto procesu nebyly v laboratořích vytvářeny nadbytečné lidské zárodky.
Jelikož se jedná o nákladné postupy, kdy předchozí příprava zatěžuje mateřský organismus, je přirozené, aby snaha o úspěšnost vynaložených prostředků byla co největší. Z toho důvodu je z organismu matky odebráno vždy více vajíček a ta jsou uměle oplodněna. Z oplodněných vajíček se začínají formovat lidské zárodky, z nichž většinou dva nebo tři jsou později umístěny do matčiny dělohy. Problémem jsou zbývající lidské zárodky, které byly vytvořeny jako určitá rezerva. Co s nimi? Komu patří? Existují snahy použít je pro výzkum, darovat je jiným neplodným párům nebo je zničit.
Jak vidíme, problematika umělého oplodnění se stává ze zorného úhlu úcty k životu velmi citlivou záležitostí a všichni, kteří uvažují o tomto způsobu řešení neplodnosti, by měli důkladně zvážit všechny okolnosti. Snad je možné se v některých případech domluvit s pracovníky reprodukčního centra, aby celý proces umělého oplodnění proběhl bez vytváření nadbytečných zárodků, a to i za cenu rizika sníženého úspěchu. Jako křesťané bychom měli k této otázce přistupovat s velikou bázní, abychom své cíle k získání potomstva neprosazovali na úkor likvidace jiných lidských bytostí, které v procesu umělého oplodnění vznikly.
Závažné jsou také praktické problémy, které mohou vzniknout v rovině sociální nebo právní. Například při umělém oplodnění s použitím spermií od dárce nebo při darování vajíčka nebo oplodněného embrya. Kdy a jak sdělit dítěti pravdu o způsobu jeho početí a o jeho biologických rodičích? Kdo je matkou dítěte, když jedna žena poskytne vajíčko a druhá dítě v děloze donosí a porodí? Jak zabránit možnému komerčnímu zneužití umělého oplodnění? Asistovaná reprodukce je metoda, která sice přináší radost některým neplodným párům, ale je zatížena velkým množstvím závažných etických problémů.
Další problematickou oblastí je léčebné klonování, jehož cílem je získání kmenových buněk z rozvíjejícího se lidského zárodku. Očekává se, že pomocí těchto buněk bude možné léčit některé závažné nemoci jako je srdeční selhání, poranění míchy, Parkinsonova a Alzheimerova nemoc. Zárodečné kmenové buňky lze získat následujícím postupem: z vaječné buňky se odstraní vlastní buněčné jádro a vloží se do ní jádro tělesné buňky jiného člověka. Ve staří několika dnů jsou ze zárodku vyňaty kmenové buňky, které pak dorůstají v laboratoři, a embryo je při tom zničeno.
Pokud jde o bezpečnost a prospěšnost tohoto způsobu léčení, pro potenciální pacienty existuje zatím mnoho neznámých. Takto získané kmenové buňky mohou mít různé chorobné odchylky, stejně jako tomu bylo u klonovaných zvířat. Dále, vůbec není jasné, zda takto získané kmenové buňky opravdu budou schopny dlouhodobě upravit chorobnou poruchu v organismu pacienta. V současné době existuje další významná alternativa – kmenové buňky je možné získat z krve a kostní dřeně dospělého člověka.
Z etického hlediska se jeví proces léčebného klonování jako velmi problematická metoda. I když takto vytvořené zárodky nevznikly v procesu normálního oplodnění a jsou usmrceny ve stadiu, kdy není přítomen mozek nebo jiné orgány, jde o nastartování procesu vzniku nového lidského jedince. Ze zorného pohledu úcty k životu je proto tento způsob zneužívání lidských embryí, byť pro pozitivní léčebné cíle, nepřijatelný. Neexistují žádné záruky, že případné zkušenosti na tomto poli nebudou v budoucnosti zneužity pro naprosto nepřijatelné reprodukční klonování lidských jedinců.
Psáno pro portál Reformace. Redakčně upraveno
A proto ho posíláte na jistou smrt.