„Pokud synodalita a sama synoda podpoří kulturu dialogu, můžeme se domluvit na mnoha institucionálních a organizačních změnách, které odblokují další potenciál církve,“ říká salesián Michael Martinek,který je momentálně koordinátorem přípravné fáze synody v litoměřické diecézi.
Jste kněz zapojený do farní pastorace, vězeňský kaplan, věnujete se ale také obětem sexuálního zneužívání v církvi, vyučujete na VOŠ, natáčíte hodně otevřené komentáře na YouTube. To není úplně běžný pracovní rozvrh kněze, co Vás k tomu vedlo?
Prostě se to tak sešlo. Nic z toho jsem si neplánoval. Když jsem – například – na Jaboku sedmým rokem učil praktickou teologii a pastoraci specifických sociálních skupin, čím dál víc jsem cítil, že bych chtěl něco v této oblasti přímo dělat, abych studentům předával nejen teorii, ale i reflexi vlastní praxe. Oslovil jsem tenkrát biskupa Karla Herbsta s prosbou, aby mi našel nějaké „místo“. Jako biskup měl dobrý přehled o diecézi a snadno mi mohl něco doporučit. Nějaký domov důchodců, práci mezi lidmi na ulici nebo v nemocnici, kde bych mohl jako dobrovolník jeden den v týdnu vypomáhat. Nakonec mi doporučil věznici Ruzyně a mě ta práce chytla. Když jsem po devíti letech končil na pozici ředitele Jaboku, věděl jsem, že se téhle práci chci věnovat. Už ne jako dobrovolník, ale jako regulérní vězeňský kaplan.
Čím Vás ta práce zaujala?
Je to přímá práce s lidmi, to mi bylo vždycky blízké. A pak, prostředí vězení má v sobě něco extrémního, hraničního. Konfrontace se zlem není nikde jinde tak bezprostřední a silná. Na jedné straně je to strašně těžké a vyčerpávající, ale na druhé, když vidíš, že se dá – s Boží pomocí – i v tomto prostředí něco udělat, pootevřít lidem jiné horizonty, něčím tě to chytne. Po mně se do práce vězeňských kaplanů zapojili dva salesiánští spolubratři Radek Kuchař a Láďa Heryán. Všichni tři jsme se shodli, že nám tato zkušenost přinesla do života úplně novou, velmi smysluplnou dimenzi.
A vedle toho jste se pustil ještě do pravidelných a docela kritických komentářů církevního dění.
To se také rozvinulo tak trochu náhodou. Neměl jsem ambice veřejně něco vykládat nebo si hrát na youtubera. Je to spíš náhodný produkt protipandemických opatření, kdy jsme byli odloučeni od lidí a bohoslužby se „streamovaly“ přes internet a sociální sítě. Tyhle nástroje ovšem sloužily i k masovému šíření strachu, obav z dopadů pandemie a různých fake news. Cítil jsem potřebu reagovat a vyjádřit se k tomu ve své farnosti, přičemž jediný možný způsob byl nahrát krátká videa na farní Facebook. Kromě farníků si toho všimli i lidé odjinud a mé přátele napadlo, že by bylo možné komentáře sdílet na salesiánském Boskopointu. Pak někdo přišel s nápadem využít YouTube, díky kterému má činnost překročila meze farní aktivity.
Poslední dobou si vybíráte citlivá témata, třebamediální obraz církve, zneužívání moci v církvi, sexuální zneužívání či výběr biskupů. Jaký je ohlas na Teplické komentáře?
To je pravda. Původní akcent, reakce na izolaci a velmi omezenou možnost přímé komunikace s farníky, se vyčerpal s ústupem pandemie. Naopak jsem postřehl, že silně rezonují témata, o nichž se v církvi moc nemluví. Bylo to v době, kdy papež František opakovaně upozorňoval na nebezpečí klerikalismu a posléze vybral jako téma biskupské synody synodalitu jako takovou, tedy vhodné podoby spolupráce v rámci dnešní církve.
Silně to rezonovalo s tím, co jsem měl možnost zažít v Římě, kde jsem počátkem devadesátých let během studijního pobytu mohl nahlédnout, jak vidí tamní kněží a řeholníci církev a její problémy. Později jsem měl možnost vidět činnost církve a salesiánů v západní Evropě a od té doby se vědomě snažím sledovat a promýšlet praktickou ekleziologii. Sleduji i snahy o obnovu v Německu a Rakousku, občas jsem někde něco napsal nebo okomentoval a dostal za to přes prsty. O povinném celibátu, o roli žen v církvi, o místu homosexuálů není přece důvod diskutovat!
A pak přišel papež František a najednou bylo povoleno o tom všem mluvit...
A navíc se ukázalo, že to zajímá víc a víc lidí. A protože o tom hovoří papež a ještě nás povzbuzuje, abychom se tomu všemu věnovali, situace se hodně změnila. V posledních měsících vidím, že ty komentáře rezonují právě mezi přemýšlivými křesťany. Zaměřuji se proto v poslední době právě na skupinu „kritických“ katolíků. Rozumím tomu, že potřebují podporu v otevřeném přemýšlení.
V čem je to pro ně důležité?
V tom smyslu, že jejich náhled na církev, možná kritický, jejich faráři nesdílejí, nevidí důvod se o podobných věcech bavit. A teď vidí, že nějaký kněz a řeholník vidí situaci obdobně. Díky tomu se nemusí cítit na okraji nebo že do církve nepatří. Dost často se setkávám s tím, že na moje vystoupení někdo reaguje slovy: a tohle že je kněz? Tohle přece kněz nemůže říkat. Přitom nemluvím o nějaké revoluci, říkám to, co v sobě nosím třicet let, a využívám toho, že dnes mám svobodu to říkat.
Velmi silná byla i Vaše výpověď týkající se příběhu Jiřiny Kočí, která byla sexuálně zneužívaná katolickým knězem.
S Jiřinou jsem v kontaktu víc než pětadvacet let. Těch posledních deset jen minimálně, mluvili jsme spolu v průměru tak jednou za rok. Netušil jsem, že dospěla k rozhodnutí tu záležitost medializovat. Prostě se rozhodla řešit to s provinciálem salesiánů a pak to medializovat. Zeptala se mě, zda bych se k tomu veřejně vyjádřil také. Hodně jsem o tom přemýšlel, radil jsem se s představenými a nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Rozhodující pro mne bylo, že to může mít smysl. Skandál by se rozkřikl tak jako tak, ale měl jsem možnost ukázat, že se církev snažila reagovat férově. Nakonec to zveřejnění mohlo pomoci Jiřině i tomu knězi.
To je chůze po hodně tenkém ledu.
Nebylo to jednoduché. Že to bylo správné rozhodnutí, se ukázalo, až když ty rozhovory byly publikovány. Myslel jsem si totiž celou dobu, že šlo o to jedno nezletilé děvče, a až potom vyšlo najevo, že těch zneužitých žen bylo víc. Přihlásilo se jich dalších deset. To bychom se jinak nikdy nedozvěděli, dotyčným ženám by se nemohla nabídnout pomoc a kněz by nebyl se svým prohřeškem naplno konfrontován. Ani církev by nebyla nucena se tím zabývat. Už tento důsledek je velmi pozitivní, i když bolestný.
Papež František jednou řekl, že přesné slovo v pravou chvíli může mít hojivý účinek. Platí to i zde?
Ano i ne: aby se něco vyléčilo, musí se to mnohdy nejprve totálně rozbít. Medializace je ta prvotní část léčby, něco jako chirurgická operace, rozbití dosavadního stavu i dosavadních jistot. Hojení následuje až později.
Co bylo tím impulsem, proč ses rozhodl stát knězem?
Do semináře jsem šel jednoduše proto, že jsem v mládí zjistil, že bych chtěl být knězem. Předpokládal jsem, že budu hodným venkovským farářem, který bude sloužit mše pro dobré venkovské lidi. Vysnil jsem si, že budu pracovitý a svědomitý, že budu zvládat víc farností zároveň a spoustu nedělních mší... Inklinaci k bezprostřední pastoraci, cit pro naslouchání a podporování druhých jsem v sobě objevil jako bohoslovec a mladý kaplan. Došlo mi, že mnohem důležitější než obřady a kázání je osobní kontakt s farníky. A ještě později, díky fryštáckým akcím, Jaboku a práci ve vězení, pro mne nabyla na důležitosti práce s lidmi vyloučenými, případně společností, církví či vlastní rodinou marginalizovanými.
Jako salesián jste byl několik let delegátem pro pastoraci mládeže, vydával jste časopis Naim pro lidi, kteří pracují mezi mladými. Jak na ty roky vzpomínáte?
To bylo zkraje devadesátých let, byli jsme nadšení a plní energie. Provinciál mne vyslal do Říma na zkušenou, abych zjistil, jak funguje salesiánská pastorace v Evropě. Během následujících tří let jsem opakovaně navštěvoval salesiánské domy v zahraničí a sbíral zkušenosti i inspiraci. Hlavní odlišností oproti tomu, na co jsme byli zvyklí u nás, byla jejich strategie působit na mládež prostřednictvím mladých lidí. Otěže pastorace mládeže nemají v rukou pevně svírat dospělí, ale sami mladí. Církev je má podporovat, nasměrovávat a přitom ponechávat prostor jejich iniciativě. To vše jsem se snažil prosazovat i u nás. Tím začaly moje konflikty s vedením církve, byl jsem označen za „propagátora“ německé teologie, před kterou bychom se prý měli mít na pozoru...
Od té doby uplynulo čtvrtstoletí, jaké strategie se nakonec prosadily v práci s mládeží?
To asi nelze říci obecně, ovšem určitou dvojkolejnost v pastoraci mládeže vnímám dodnes. Sekce pro mládež ČBK se soustředí na „kostelní“ mládež, salesiáni se snaží vycházet z reality světa mladých lidí, povzbuzovat je k dobrému prostřednictvím dialogu, aniž bychom přehnaně kázali nebo poučovali. Sekce mládeže svým pojetím jistě osloví mladé lidi, kteří usilují o svatý život v tradičních představách. Mně s mým životním zaměřením ovšem přijde důležité jít za dalšími mladými lidmi, kteří mají zájem o víru a duchovní horizont, ale nevejdou se do škatulky "zbožné mládeže". Naše strategie, řekl bych, je bližší současnému psychologicko-pedagogickému pojetí výchovy.
Proč?
Tradiční formace chápe dialog jako metodu, jak méně oduševnělému či mladšímu partnerovi vysvětlit, jak se věci mají. Vede ovšem k paternalismu, ke zdůrazňování poslušnosti, která brání mladým dozrát k dospělosti. Zjednodušeně řečeno: otec to s vámi myslí dobře, a proto ho musíte poslouchat. Tečka. Mnoho mladých lidí tento přístup nebere a ti, kdo ho akceptují, jsou jím mnohdy poznamenáni, ne-li deformováni. Včetně mladých kněží.
Praktickou formou nepaternalistického dialogu s mladými byl například program tzv. Orientačních dnů ve Fryštáku, v Domě Ignáce Stuchlého.
Orientační dny, tedy několikadenní program pro školní kolektivy, jsem také objevil při cestách po Německu v Benediktbeuern a Rakousku v Don Bosco Hausu ve Vídni. Princip je v tom, že si školy předem vyberou téma, o němž se chtějí bavit, třeba partnerské vztahy nebo výběr povolání, a pak se na to zaměří program formou socioher a skupinových rozhovorů. Ve Fryštáku jsme měli dům, který by se mimo jiné hodil i na podobné pobyty, jenomže to nebylo tak jednoduché. Sám bych takové programy neuměl realizovat, potřeboval jsem někoho mladšího s přímou zkušeností. Jednoho dne mi zavolala neznámá paní, že dva roky takové kurzy dělala v Německu a že by je ráda dělala u nás. Přijela, domluvili jsme se a čtyři roky pak u nás pracovala. Když odcházela, měli jsme už vlastní vyškolený tým i vlastní know-how. Kurzy tedy úspěšně běží už skoro čtvrtstoletí.
Rozsáhlé aktivity ovšem neunikly pozornosti arcibiskupství a posléze pan arcibiskup Graubner žádal Vaše přeložení z jeho diecéze, co bylo důvodem?
Důvodem bylo, že Martinek kazí mládež. Mělo to zaprvé spočívat v tom, že se s mladými lidmi bavím kriticky také o církvi, tedy že jsem ovlivňován škodlivou německou teologií, že by se snad měla církev reformovat. Zadruhé jsem dostatečně neprosazoval učení církve o sexuální morálce. Vedl jsem totiž s mladými lidmi otevřený dialog i o takových tématech, jako předmanželská sexualita nebo užívání antikoncepce. Nicméně v této chvíli musím ocenit postoj tehdejšího představeného salesiánů Jana Komárka, který se za mne tehdy postavil. Působiště jsem změnil až později po dohodě s provinciálem.
Posléze jste působil na VOŠ Jabok, která spolupracovala s Evangelickou teologickou fakultou UK.
Zpětně viděno se mi hodilo, že jsem se ve Fryštáku naučil s mladými diskutovat, ne
jen předkládat hotové pravdy. Učil jsem především praktickou teologii a sociální etiku, případně sociální politiku. To jsou předměty, kde se bavíme o práci s lidmi a o církvi. Na jedné straně mi působení na Jaboku prohloubilo vhled do uvažování čerstvě dospělé, sociálně angažované skupiny lidí, na straně druhé mi to pomohlo vidět plastičtěji církev s jejími klady i zápory. Jedním z výstupů mé práce na Jaboku byla publikace Přehled křesťanských církví a jejich aktivit v ČR. Kniha vycházela z toho, co jsem roky učil, a je to velmi dlouhý výčet úctyhodných aktivit. Nejsem tedy jenom kritický!
Působí to, že cíleně po nějaké době měníte působiště, hledáte další kapitolu života. Je to tak?
Ano. Když jsem přijímal funkci ředitele Jaboku, domluvil jsem s provinciálem, že to budu dělat maximálně osm let. Inspirovalo mne tak trochu zavádění čtyřletých období děkanů na fakultách s možností jednoho prodloužení. Byla to však i moje zkušenost z předchozích pozic. Těch šest až osm let stačí, pak už se člověk s určitou rolí příliš silně identifikuje. To může být na škodu. Změnit po čase pole působnosti je přirozené, zdravé, není-li to létání ode zdi ke zdi. Vážím si toho, že na nových místech mohu využívat dosavadní zkušenosti. Neopouštím, spíš prohlubuji své základní zaměření - individuální práci s lidmi, spojenou se snahou přispět k jejich osobnímu růstu, doplňovanou pak působením ve farnosti, veřejným působením a podobně.
Zmínil jste se s vděčností o tom, že žijete na pomezí mezi lidmi v obtížných situacích a zároveň ve společenství salesiánů, rozumím ti dobře?
Církevní prostředí, ta naše bublina, je pro mne domov. Ale nemohu být pořád doma, potřebuji přesah, potřebuji občas komunikovat i s lidmi „zvenčí“. Vlastně i když se bavím o něčem s věřícími lidmi, mám v sobě potřebu se ptát: je to nějaká naše představa nebo to je pochopitelné i pro jiné lidi? Aby církev mohla evangelizovat, potřebuje se dorozumět, vést rovnocenný dialog s lidmi, kteří to vidí jinak. Podobně se v synodálních výstupech často objevuje postřeh, že bychom rádi lidem přibližovali víru, ale neumíme s nimi mluvit tak, aby tomu oni rozuměli...
Přitom z výzkumů opakovaně vyplývá, že lidé mimo církev by se rádi bavili o duchovních věcech, o tom, co nás přesahuje, ale nevědí jak...
To je přesně ono. Možná to souvisí s tím, že kněží, faráři, biskupové se dostanou jen výjimečně do diskuse o podobných věcech s lidmi mimo církev. A co je horší, oni se málokdy dostanou do diskuse i s věřícími!
Jak to myslíte?
Chci říct, že kněz se většinou k věřícím obrací kázáním, katechezí, poučením ve zpovědnici... Pokud nevyvine on sám iniciativu, nic ho nenutí, aby s věřícími vedl rovnocenný dialog, aby naslouchal jejich argumentům a snažil se porozumět, i když nejsou třeba příliš dobře formulovány. A když takový rovnocenný dialog nepěstují kněží, jak se to mají naučit věřící, aby se mohli bavit s kolegy v práci? V těch zápisech ze sněmovních kroužků se opakoval také podnět, aby kněží měli na část úvazku nějaké civilní zaměstnání. Důvodem přitom nebyly finance, aby se uživili, ale právě kontakt s realitou běžného života.
Co podle Vašich zkušeností a možná i na základě debat k připravované synodě české církvi chybí, aby rozkvetla?
Myslím, že papež František volí dobrou cestu – úsilí o synodalitu. Už kdybychom pochopili všechny rozměry těch tří klíčových slov setkávání, naslouchání, rozlišování, uděláme obrovský krok. Například ten rovnocenný dialog, o kterém hovoříme, je v nich přirozeně zakotven. Rovnocenný dialog věřícího s nevěřícím, faráře s laiky, biskupa s farářem... Jak symbolické je, že většina biskupů svým kněžím automaticky tyká a kněží jim stejně samozřejmě vykají. Pokud synodalita a sama synoda podpoří kulturu dialogu, můžeme se domluvit na mnoha institucionálních a organizačních změnách, které odblokují další potenciál církve. Napadá mne třeba i participativnější volba biskupů.
Tedy proměna přístupu k moci v církvi?
Ano, to je totéž řečeno jinými slovy. To není nic revolučního. Německy a italsky píšící teologové (to jsou jazyky, v nichž mohu číst) o těchto věcech přemýšleli a psali už před desetiletími. Rakouský biskup Helmut Krätzl třeba napsal knížku s hezkým názvem v češtině Zabržděná ve skoku o pokoncilním rozmachu církve, který byl zastaven, a navrhuje, co s tím dělat. Osobně jsem velmi rád, že jsem se dožil papeže Františka a této debaty i u nás. Mám radost, že se o něco pokoušíme a můžeme říkat to, co se dosud nahlas říkat nesmělo.
V čem je to výzva pro Vás osobně?
Hodně o tom přemýšlím. Rozhodl jsem se skončit s prací vězeňského kaplana a jít do důchodu. Přesněji řečeno chci si uvolnit ruce pro práci v církvi. Byl jsem koordinátorem přípravné fáze synody u nás, podílel jsem se na diecézní syntéze, uvidím, zda z toho nevyplynou ještě nějaké úkoly. Naše provincie se mnou počítá ve Formačním a reflexním centru. A chtěl bych též pokračovat s komentáři, které mají sílící odezvu. Už se na takový důchod těším!
Redakčně upraveno
P. Michael Martinek, th.D. - Narodil se roku 1958 v Brně, je členem řeholní kongregace salesiáni dona Boska. deset let byl kaplanem v Letovicích a posléze ve Čtyřech dvorech. Od roku 1993 koordinoval práci s mládeží v rámci salesiánské provincie. V letech 1996 až 2002 byl ředitelem pobytového vzdělávacího střediska pro mládež dům Ignáce Stuchlého ve Fryštáku. Následně byl jmenován ředitelem Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické Jabok. Od roku 2012 působil též jako vězeňský kaplan. V současné době nadále vyučuje na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické Jabok a na Evangelické teologické fakultě UK, zároveň působí jako kaplan v Teplicích. Je autorem řady knih o mládeži a o církvi (Ztracená generace? O duchovním dialogu mezi českou mládeží a katolickou církví, Křesťané v zemi indiánů. Kulturní, sociální a náboženské protiklady Latinské Ameriky, Praktická teologie pro sociální pracovníky, K čemu jsou křesťanské církve?, dotýkat se vrcholů).
Ptal se: Josef Beránek
Zdroj: Universum
Kněz je těžká role funguje víceméně jako psycholog a pomáhá lidem překonat těžkosti života ,proto vlastně vzniklo kdysi náboženství mělo to svůj účel a užitek.Každý bojuje s těžkým životem to je to pravdivé, jen do toho nepleťte boha ten nám nemůže pomoci .Někdo to potřebuje,aby si myslel,že když ta utěcha pomůže zařídil to pán bůh.Jestli existuje bůh o čem mě rodiče přesvědčovali,že existuje tak se tedy do ničeho neplete ,nechválí a netrestá to si musí lidi zařídit sami.Je to jen pomocná berlička překonat problémy s vírou,že to pomohl bůh.Pokud se neválčí ve jménu boha pak je tato služba farářů užitečná.Náboženští fanatikové nadělali víc škody než užitku.Chodila jsem v dětství na náboženství (lhaní) a mohu přiznat,že chodit tam bylo pro mě za trest, ale musela jsem kvůli rodičům.Na sklonku života už vím své můžete mi věřit, anebo nevěřit to je vaše svoboda.