Je kontemplace jen stažením ze světa, nebo může dávat oporu v krizi a impuls k jednání? Novozélandská teoložka Sarah Bachelard ukazuje, jak se v sobě zrcadlí velikonoční triduum, zkušenost krize a ticho modlitby. Z retreatu v Bonnevaux přinášíme zamyšlení o tom, proč kontemplace není únikem, ale formou služby světu.
Je křesťanská kontemplace pouhým stažením ze světa? Nebo může poskytovat oporu při strádání a být impulzem k jednání? Nezůstává její vnitřní hodnota vždy trochu „jinde“? A není kontemplativní modlitba už sama o sobě formou služby světu?
Nad těmito otázkami přemýšlí Sarah Bachelard, novozélandská teoložka a zakladatelka kontemplativní komunity Benedictus. Ve své práci ukazuje, že kontemplace se může stát základním pilířem rozmanitého a vzkvétajícího společenství. Mluví také o tom, jak může meditace pomoci v obtížných situacích a tváří v tvář velkým sociálním či ekologickým výzvám dneška. V knize Experiencing God in Times of Crisis (Zakoušení Boha v obdobích krize) nastiňuje, jak se v sobě mohou vzájemně zrcadlit události velikonočního tridua, prožitek krize a kontemplativní zkušenost.
Kontemplace (z latinského contemplatio – nazírání, ze starořeckého theoria – dívat se) je stav hlubokého, klidného a soustředěného vnímání, kdy člověk setrvává v přítomném okamžiku bez snahy věci analyzovat nebo rychle řešit
Se Sarah jsem se setkal během měsíčního pobytu v Bonnevaux, kde vedla retreat na téma kontemplace a akce. Do prostředí, které občas působilo, jako by leželo mimo běžný svět, vnášela závažná témata, jichž nepřestáváme být součástí ani v tichu a v ústraní. Vyjádřila zároveň hluboké přesvědčení, že kontemplace má v současném světě své důležité místo.
Při jejích slovech jsem často myslel na lidi, které jsem v Bonnevaux potkal. Byli tam lidé, kterým meditace pomohla v boji se závislostmi, manželský pár z Ukrajiny pořádající meditační setkání, do nichž zvenčí proniká zvuk dronů, i britská důchodkyně, která vyprávěla o své účasti v nenásilné občanské neposlušnosti na podporu trpících Palestinců a za klimatickou spravedlnost. Jejich příběhy dodávaly váhu myšlenkám, které by jinde snad bylo možné odbýt mávnutím ruky.
Krize, kontemplace a velikonoční příběh
Velikonoční příběh nám podle Bachelard dává důležitou lekci: mluví o Bohu, který trpí a vede i své následovníky k pohledu do temnot světa. Takový obraz je náročný, ale přináší ujištění, že Bůh lidi v jejich strádání doprovází a krize mu nejsou cizí.
Velký pátek není jen dnem Kristova krajního sebeodevzdání. Je také zhroucením nadějí těch, kdo ho následovali a kdo teď potřebují nalézt nový příběh. Právě takový stav je typický pro vstup do krize, ať jde o ztrátu blízkého, náhlý konec vztahu, nebo vypuknutí katastrofy. Staré vzorce a jistoty přestávají platit a nelze se jednoduše vrátit k dřívější identitě a pohledu na svět. Podle Bachelard nás na takové situace může alespoň částečně připravit praxe meditace, v níž se snažíme opustit své individuální hledisko a odevzdat se Bohu, aniž bychom lpěli na vlastních představách o tom, kdo, kdy a jak se nás ujme.
Bílá sobota je podle evangelií zdánlivě prázdné místo, čas pohřbených nadějí a nejistého čekání učednic a učedníků. Také v krizích je třeba uvědomit si, že to, co zemřelo nebo skončilo, už skutečně patří minulosti a stejnou cestou dál nelze. Opravdové truchlení nejde uspěchat a často je nutné postupně odmítnout falešná zdůvodnění i útěchu, aby bylo možné se se skutečností smířit. Podle Bachelard se v meditaci učíme dvěma věcem, které se v této fázi hodí: žít bez lpění na dosavadním příběhu a vydržet v prázdnu, tedy nesnažit se příliš rychle opatřit si příběh nový.
Neděle přináší vzkříšení jako nečekaný dar. Kristus se vrací živý, ale jeho vzkříšené tělo nese stopy násilné smrti. Ani my se z krizí nevracíme stejní. Obvykle se stáváme silnějšími i křehčími zároveň. Dostáváme možnost nového začátku a současně vnímáme, jak křehké jsou všechny příběhy a identity, které můžeme přijmout za své. Tam, kde se lidem podaří krizi dobře integrovat, nemusí tento stav přinášet úzkost, ale může otevřít prostor odevzdat křehkost v důvěře Bohu. Prožitek vlastní zranitelnosti, možná i díky meditaci, může prohloubit sounáležitost s druhými a s celým zranitelným stvořením. Nový život je tak vždy zraněný i uzdravený zároveň.
„Kontemplace není záležitostí nějakých technik, nýbrž celkového životního postoje ke světu, k druhým lidem, sobě a k vlastnímu životu.„ Tomáš Halík
Cesta tragickou trhlinou
Jak si ale poradit s krizemi, jejichž konce a zhojení se v blízké ani vzdálené budoucnosti nemusíme dočkat? Ti, kdo se věnují nápravě sociálních či ekologických problémů, často vidí, jak daleko je každodenní realita od vize možných řešení. Sarah Bachelard tuto situaci spolu s aktivistou Parkerem J. Palmerem nazývá „tragickou trhlinou“ (tragic gap). Ocitají se v ní například ti, kdo pečují o chudé ve společnostech s rostoucí nerovností, nebo ti, kdo chrání životní prostředí navzdory zhoršujícím se podmínkám.
Aby taková práce nevedla k vyhoření a pocitu bezmoci, je vedle podpory druhých a společného jednání potřeba přehodnotit vlastní měřítka úspěchu. Kontemplativní praxe nás podle Bachelard nevede především k naplňování cílů. Pravidelná meditativní modlitba je cvičením ve věrnosti a sebeodevzdání, které si lze osvojit jen v každodenním měřítku a malých krocích. Tváří v tvář náročným výzvám tak nabízí třetí cestu mezi touhou po okamžitém řešení a útěkem před příliš těžkým problémem. Slovy přítele Parkera J. Palmera z radikálního křesťanského hnutí Catholic Worker: „Nikdy jsem se sám sebe neptal, jestli jsem efektivní, ale pouze jestli jsem věrný.“ Takový přístup může paradoxně osvobodit k vytrvalému jednání vedoucímu k hlubokým změnám.
Kontemplace a akce
O vztahu kontemplace a jednání, přesněji o kontemplaci jako akci (Contemplation as Action), vedla Sarah Bachelard mezi 8. a 13. zářím retreat v Bonnevaux pod hlavičkou Světového centra pro křesťanskou meditaci (WCCM). V přednáškách vycházela z díla mystiček a mystiků křesťanské tradice (Terezie z Ávily, Jan od Kříže), z výrazných duchovních osobností 20. století (Edith Stein, Simone Weil, Thomas Merton) i ze současných průkopníků nového monasticismu, jako je zakladatel londýnské komunity Nazareth Richard Carter nebo duchovní aktivista Adam Bucko.
Jak lze chápat křesťanskou modlitbu? Jedna z odpovědí zní, že v kontemplativní modlitbě se snažíme ztotožnit s Kristovým Duchem v nás. Podle toho lze nahlížet i na kritéria jednání: pokud jednáme z víry a zakotvení v Bohu, snažíme se, aby byly naše činy součástí Božího jednání a přicházela v nich Boží láska a dílo smíření. Takové sjednocení lze chápat jako cíl mystické cesty.
Nejde však o cestu k bohorovnosti, ale o neustávající proces otevírání se, ztišování, naslouchání a rozlišování. Také na této cestě se musíme učit spokojit se s jistotou jen částečnou. Bachelard se přiklání k Simone Weil, podle níž správné rozlišení Boží vůle nezaručuje neomylnost našeho úsudku, ale zůstává především Božím darem. Z toho plyne nejen možnost duchovní posily pro věřící, ale i jistá morální křehkost tohoto pohledu na jednání, protože se zde nelze vždy opřít o jasné argumenty.
Tři podoby sjednocení
K čemu jsou lidé věnující se kontemplaci dnešnímu světu dobří? Bachelard vyzdvihuje tři úkoly: mohou být přímluvou, účastnými svědky utrpení a odrazem radosti ze sjednocení s Bohem.
Přímluva. Mnišky a mniši bývali považováni za „experty“ na modlitbu, kterým se připisovala schopnost zaujmout Boha prosbami lépe než jiní. Představa přímluvy, jak o ní přemýšlí například Thomas Merton, je ale jiná. V kontemplativním životě se otevírá prostor, v němž může být člověk zcela přítomen jak realitě světa, tak realitě Boží, a stává se tak místem jejich setkání i pro druhé.
Účastné svědectví utrpení. Vnímavý postoj k utrpení ve světě nemusí zůstat jen osobním němým svědectvím. Je-li prožíván ve vztahu k Bohu, může se stát tajemnou účastí na Božím nesení zlomenosti trpícího světa. Edith Stein v roce 1939 řekla svým spolusestrám karmelitkám, že v moci kříže může být člověk přítomen na všech frontách světa. Podle Bachelard nejde o zálibu v utrpení ani o mesiášství, ale o pokorný, očišťující pohled na realitu, v němž přijímáme účast na Božím utrpení, vnímáme sílu Boží uzdravující lásky a vytváříme prostor, abychom se stali jejími nositeli.
Radost. V životě kontemplujících se konečně může projevit radost, nadšení a naplnění ze sjednocení s Bohem, v němž navenek i pro druhé odhalují skutečný cíl lidského života. Nejde o radost, na kterou má člověk nárok až po vyřešení všech problémů, ale o radost z lásky, kterou nelze odmítnout, aniž bychom odmítli Boha. Bachelard odkazuje na příklad Františka z Assisi a oporu nachází i u protestantské feministické teoložky a aktivistky Dorothee Sölle. Je to radost, která stojí v základu každé nezdolnosti a vrhá na realitu nové světlo.
Vztah jednání a kontemplace je plný paradoxů a některé postoje mystiček a mystiků na nás mohou působit cize, prázdně či provokativně. Bachelard se pečlivě brání pojetí, které kontemplaci upírá vnitřní hodnotu a ptá se jen po viditelných výsledcích. Vyjadřuje zároveň přesvědčení, že otevření sebe sama Božímu působení nemůže vyjít vniveč, ač to ve světě zmítaném vážnými krizemi a toužícím po konkrétních řešeních může znít podezřele. Víc světla do těchto otázek snad nakonec může vnést jen ticho.
