O jaké jiné události mluvit během velikonočního týdne? Je vůbec možné pominout Velikonoce? Událost, která zásadním způsobem proměnila světové dějiny?
Možná řeknete, že glosa by měla usilovat spíše o aktuálnost a události prvních křesťanských Velikonoc se přitom odehrály už dávno. To je jistě pravda, ale pouze z jednoho úhlu pohledu, z toho objektivního, historického. Jako se Kristus jen jednou vtělil do lidského těla a prožil náš život, tak také pouze jedinkrát zemřel a jednou vstal z mrtvých. Nebylo a není třeba to opakovat.
Pokud se ale na celou událost podíváme ze svého subjektivního hlediska, jako že to je klíčově důležité (bez osobního prožití a přijetí velikonočních událostí jako by nebyly), můžeme vnímat, jak se celý pašijní příběh odehrává znovu a znovu v našem vlastním životě. My si tak můžeme uvědomit, že to jsou i naše viny, které Krista přivádějí na kříž a způsobují jeho nevýslovné utrpení, jakési vnitřní roztržení Boha způsobené jeho láskou k lidem.
Židovská tradice toto opakované zpřítomňování historických událostí dobře znala. Krásně to můžeme vidět na slavení Pesachu, židovských Velikonoc, které jsou připomínkou vyvedení židů pod Mojžíšovým vedením z egyptského otroctví. Celá pesachová liturgie pracuje s reálnou přítomností připomínaných událostí.
Formulace jsou osobní, slavící komunita mluví za sebe. Byli jsme to my, kdo s Mojžíšem vycházeli z Egypta. Byli jsme to my, kteří jsme reptali na poušti a pořád dokola proti něčemu protestovali. Byli jsme to my, kdo jsme se vzpírali svému Bohu a jeho vedení. Událost vyvedení z Egypta, ustavující a formativní událost židovství, se v každé pesachové slavnosti znovu a znovu opakuje a je opakovaně prožívána.
Podobné je to s křesťanskými Velikonocemi. Ano, „Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.“ Taková je biblická pravda. Není to ale pravda úplná, protože Kristus žije nejenom Bohu, tedy pro Boha, kvůli Bohu a v Bohu. Žije i pro nás, kvůli nám a v nás.
Co to znamená? Jak tomu rozumět? Žije pro nás a kvůli nám, protože pro naši záchranu, kvůli nám se stal Kristem, tedy Zachráncem. Apoštol Pavel o něm píše: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“
To všechno z lásky. Ne však z té naší k němu, jak píše apoštol Jan: „Ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Podle Jana tu jde o smíření. Nejen o odpuštění, to je jednostranným aktem. Ke smíření je třeba dvou.
Velikonoční události jsou Boží podanou rukou, nabídnutou pravicí. A že mají tak drastickou podobu? Aby bylo zřejmé, že tu nejde o hru, o rozmar božstva. Hospodin to s námi myslí vážně, až tak vážně, jako bere sám sebe, svůj vlastní život. A čeká naši odpověď.
Autor: Petr Raus