All good gifts around us come from the heaven above, then thank the Lord, thank the Lord for all His love“ zpívá se v muzikálu Godspell. Ten refrén ve mně vzbuzuje vděčnost, a když vidím nadpis „Bůh je dárcem dobrých věcí“, vytane mi na mysli verš z Godspellu: „Všechny dobré dary vůkol nás pocházejí shůry, a tak děkuj Hospodinu, děkuj Hospodinu za všechnu jeho lásku.“
První polovina pochází, přirozeně, z Listu Jakubova. Godspell není tak známý jako z Muskegonu v Michiganu, v jehož sboru jsem měl krátce praxi. Ten mě s Godspellem obeznámil. Pastor Michnay také představuje jedno z naplnění citovaných slov: skrze něj jsem přijal dobro od Pána.
Milí čtenáři, skutečně si uvědomuji a prožívám, že dostávám a dostáváme spoustu dobrých věcí. Jen se podívejte do supermarketů, už ten velký počet druhů jogurtů, kočičích dobrot a koupelnových kachliček. Za socialismu byly jen dva typy jogurtů, jeden bílý a jeden s jedním typem marmelády, maximálně dvěma, takové holandského typu. Ne každému chutnaly. A co by řekli naši prarodiče, kteří jedli za druhé světové války tuřín (po našemu „kvak“)! Olga Scheinpflugová píše v Českém románě, jaká byla nouze po první světové válce. Asi jsem divný, ale ty situace hladu a nedostatku si někdy představuji a pokouším se zto- tožnit s lidmi, kteří je zakoušeli. Pořád nějak vnímám odstup od zboží mnoha druhů, které máme všude kolem, a vracím se do minulosti. Možná bych měl zabrušovat víc do přítomnosti. A přitom hlad může více upozornit na smysl života a vést k jeho hledání více než sytost.
Ale zkouškou víry a charakteru je i ona, poněvadž sytý člověk je myšlenkově usedlejší, ukolébanější, zatížený tou hojností, tím konzumováním a naplněním z něho plynoucím, jeho myšlení už nemá takovou ostrost, svižnost a pádnost. Jak se k nim znovu propracovat, "prokopat", jak je nabýt? Herce Petra Nárožného se v souvislosti s jeho zájmem o historii ptali, ve které době by chtěl žít. Ale on, že v naší, protože poskytuje nejlepší lékařskou péči ve srovnání s minulostí. Kolik našich příbuzných nemuselo zemřít, kdyby tenkrát byla na vyšší úrovni. Kolik nemluvňátek by přežilo, kdyby byly inkubátory.
Na druhé straně lidé vymysleli antikoncepční pilulku a „plánované rodičovství“ čili možnost umělého potratu, ba právo (strašné!) na něj. Ale jsou dnes ženy šťastnější? Asi si ani neuvědomujeme, zač vděčíme vysoké úrovni lékařské vědy, tech- niky, operativy, diagnostiky. Nepátráme v minulosti, co kdysi nešlo operovat, jak se ondy jmenovaly některé přístroje a jak byla medicína omezená. Tu dnešní bereme jako samozřejmost. Pamatuji si doby, kdy nebyly laserové operace očí. Dnes je to běžná věc, operuje se i šedý zákal.
V této souvislosti se mi vybavuje trochu legrační, ale výstižná hláška vedoucího domu pro bezdomovce, kam jsme se skupinkou vrstevníků z mládeže evangelického sboru v Třanovicích jezdili sloužit Božím Slovem. Na naše setkání chodil jeden pán se silnými brýlemi v důchodovém věku. Později podstoupil operaci očí a vedoucí tehdy s ležérním úsměvem poznamenal: „Pan Abendroth teď vidí jako ostříž.“
Během cesty vlakem do Kutné Hory, 4. 7., a na druhý den jsem přečetl Evangelium Lukáše. Ježíš v něm uzdravuje skoro jako na běžícím pásu, tam odumřelou ruka, tam slepotu nebo vodnatelnost, diagnóz a trápení „neurekom“. Dneska jako by Ježíš působil v zákulisí všech lékařských odvětví. Nezdá se vám, že za úkony oněch tisíců lékařů a zdravotních pracovníků stojí On se svou uzdravující mocí? Jako by ona sjednocovala jejich rozhodnutí a postupy, jako se do ní všechny slévaly.
Copak se už neslévají do záměrů a schopností jejich profesorů, ačkoliv jako Ježíš uzdravovat nedovedli? Copak počínání tisíců úředníků nevede stát? Copak Bůh nemůže působit skrze myriády lidí, kteří vystudují zdravotní školu? Copak nemůže působit i skrze umělou inteligenci uplatňovanou v medicíně? Může, ale nám se někdy nechce vzdávat Bohu čest a prokazovat mu vděčnost. Pocit vděčnosti ponižuje, píše Jan Werich v pohádce O třech hrbáčích z Damašku.
Copak Bůh nemůže působit skrze myriády lidí, kteří vystudují zdravotní školu? Copak nemůže působit i skrze umělou inteligenci uplatňovanou v medicíně?
Nevděčnost a pýcha čili morální chyby nás mohou blokovat v intelektuálním, a tím víc v duchovním rozletu... Ale také si některé věci nedáme do souvislosti, že by zdravotnictví bylo polem působení Pána Boha. V apokryfní knize Sírachovce (38,1,2a,6) čteme: „Vzdávej lékaři patřičnou úctu, protože ho potřebuješ, neboť i jeho stvořil Hospodin. Od Nejvyššího má schopnost léčit... On sám dal lidem vědění, aby byl oslavován pro své obdivuhodné skutky.“
A do třetice mobily. Nejsem fanouškem seriálu Malý Pitaval z velkého města, ale v díle Valutová příhoda mě před pár lety trkl jeden detail, kdy slečna netrpělivě čeká na svého kamaráda, který se vydal hledat podvodné veksláky, ale nemůže se s ním spojit, aby se dověděla, jak to dopadlo. On jí také nemůže dát zprávu ani přivolat si sanitku poté, co do něj najeli autem. A tak umírá. Kdysi neměl mobilní telefon nikdo a pevnou linku málokdo. Dnes se můžeme domluvit v podstatě kdekoli na světě, ujistit se, že naše děti šťastně dorazily na místo určení atp.
Jinou otázkou je, zda máme k sobě blíž a zda spolu víc komunikujeme, zda se mobilní telefony nestaly prostředkem odcizení a kdovíjakých neuróz a jiných psychických vyšinutí, když je stále instinktivně kontrolujeme a v podstatě jsme na nich mnozí z nás závislí. Takoví jsme „mistři“ v zacházení s dobrými věcmi a možnostmi.
Jiná věc (nebo jak to říct?) jsou lidé. Tady bychom už mohli pochybovat. Ne každý má skvělé rodiče, ne každý má rodinné zázemí. Pocházejí i oni od Pána Boha? Byli nám darováni? Nebo to tak prostě „vyšlo“? (Mňága a Ždorp zpívají: „Obyčejný život v šestém poschodí, každý to zná, kdo se blbě narodí...“) Vzpomínám si, jak nám jeden spolubratr vyprávěl o svých zkušenostech s identitou (poněvadž to není jen role) pěstouna. Nechci rozvádět, co nám vykládal, na jaké způsoby byla u svých biologických rodičů zvyklá děvčata, které jemu a jeho ženě svěřily úřady do péče. Jiný má rodiče výborné, přijímá od nich podporu, je na ni zvyklý, a stejně je tak je tomu v jeho širším příbuzenstvu.
Takové děti pak mohou vyrůstat v určitém skleníku – neuvědomují si, že jiní takovou možnost nemají, nedokáží je pochopit ani jim nenabídnou pomoc, jen svým. S lidmi je to složitější než s předměty. Lidé se vyvíjejí, i dobří rodiče anebo děti se mohou časem zhoršit, odklonit se od dobrých zásad k povrchnosti, sobectví, tělesnosti. Hříšnost je hříšnost. Ale také víra je víra.
Člověk může i ve špatných podmínkách jednat správně, v rámci možností, nemusí se rozhodovat pro své sobectví, ve jménu povrchnosti a primitivismu, nemusí se nechat strhnout zlem, které na něj dýchá, které jej obepíná, nemusí se poddat té atmosféře, sklouznout k mělkosti, může se snažit zachovat si nadhled a výhled k vyšším a vznešenějším hodnotám, prostě vidět dál, za horizont těch trápení, přízemních situací a hádek, zachovat si duši čistou i rty. Asi i takové jednání je z víry – když není z hříchu a nejde jeho směrem. Může to vše zahrnovat do svých modliteb a pro- cházet tím vším ve víře. Samozřejmě, že mu v tom může a má pomoci církev, třeba bratři a sestry z jeho věkové skupiny, mohou ho povzbudit, stát při něm, lidsky. Je škoda, že tak se to děje spíše jen v televizi.
Ale je zde Bůh. On je zdrojem našeho pokoje, v něm má naše duše oporu, v něm se naše srdce raduje, ve vztahu s Bohem je smysl našeho života, smrti i života po ní. Bůh nás usměrňuje a posiluje ve víře, v tom moudrém a nepřízemním přístupu k lidem a různým událostem. Vzdejme mu čest a dík za vše, co nám dal a dává, připomínejme si to dobré, určitě nám ho nadělil vrchovatě, ale my jsme za to asi doposud děkovali málo a málo jsme se radovali z toho, že to dobro pochází od něj.
Děkujme mu nade vše za to, že i nám a kvůli nám poslal Pána Ježíše Krista, který zemřel za naše hříchy, za naše zlo, abychom se mohli vypořádat se zlem, abychom je mohli snášet ve víře. Kéž nás Duch svatý naplňuje bázní, vděčností a radostí víry, abychom viděli, jak nás Pán Bůh obdarovává, vyučuje a vede, ať o tom můžeme vydat svědectví druhým!
