Co je to za Boha, který přikazuje Izraeli vyhubit celé národy?! To byla hlavní kontroverzní otázka, kterou jsme otevřeli tuto sérii. Nyní se ve třetí části blíže podíváme na to, jaký je vlastně Bůh a jak je možné, že křesťané dokážou racionálně důvěřovat Božímu charakteru, i když ne vždy rozumějí jeho rozhodnutím.
V první části série jsme se podívali na důvody, které udává samotná Bible pro vyhnání a zničení Kanaánců. Také jsme mohli vidět, že Bůh jednal podobně přísně i s Izraelem, když následoval praktiky pohanů. Také jsme zdůvodnili, proč tyto příběhy nemohou být žádným základem pro ospravedlňování podobného jednání. Ve druhé části jsme se zaměřili více na filozofické aspekty tohoto problému. Od čeho vlastně odvozujeme své morální soudy a jaké jsou limity našich soudů?
Bůh Staré a Nové smlouvy
Není ojedinělé setkat se s názorem, že Bůh Staré smlouvy (Izraele) je odlišný od Boha Nové smlouvy (církve). Bůh Stvořitel se klade do protikladu k Bohu Otci, kterého přináší Ježíš. Za tímto je snaha se takto oddělit od nepohodlných událostí, které popisuje Stará smlouva. Můžeme však oddělit víru v Ježíše a dobrého Boha Otce od starosmluvní víry v Boha Jahveho? Je několik důvodů, proč není správné tak učinit.
Ježíš viděl sám sebe jako naplnění starosmluvních proroctví. Těch proroctví, která hlásali proroci na pokyn Jahveho. Ježíš vidí sám sebe jako kontinuální naplnění toho, o čem mluví TANAK (hebrejské označení spisů, které křesťané nazývají Stará smlouva). Když mluvil o Bohu, mluvil evidentně o Bohu Izraele, kterým je Jahve. Nikde ani nenaznačil, že by hlásal jiného Boha než toho, který se dal znát Izraeli jako Jahve.
Bůh, v něhož věřili učedníci, tedy Bůh Izraele, je také Bohem a Otcem Ježíše. Ježíš dokonce několikrát označil sám sebe způsobem, že to jeho posluchači mohli chápat jako odkaz na Jahveho. Jahve se představil Mojžíšovi jako „já jsem“ (2 Mojžíšova 3:14). V Evangeliu podle Jana je zachyceno sedm Ježíšových „já jsem“ výroků: Já jsem chléb života (Jan 6:35), já jsem světlo světa (Jan 8:12), já jsem dveře (Jan 10:7), já jsem dobrý pastýř (Jan 10:11), já jsem vzkříšení a život (Jan 11:25), já jsem cesta, pravda a život (Jan 14:6) a já jsem pravá réva (Jan 15:1).
Pojednání o konceptu trojjediného Boha přesahuje možnosti tohoto článku. Zde se spokojíme s konstatováním, že evangelia zachycují výroky Ježíše, které křesťané chápou jako jeho sebeidentifikaci s Jahvem. Bůh Nové smlouvy není jen láska a milost (Jan 3:16; 1 Janova 4:8-10), ale je i přísnost trestající nespravedlnost (Matouš 13:41-42; 2 Tesalonickým 1:8-9 nebo i Židům 10:30-31). Boží výchova je přísná (Židům 12:6); sám Ježíš se projevoval přísně a s hněvem (Matouš 21:12-13; Matouš 23); nemluvě o konečném soudu, přičemž sám Ježíš přijde jako konečný Soudce (např. Matouš 25:46; Zjevení 11:18).
Bůh Staré smlouvy není jen přísný a trestající, ale je také plný milosti a lásky a ochoten odpouštět: Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a lítostivý, shovívavý a hojný v milosti a věrnosti…" (2 Mojžíšova 34:6). Jehve je odpouštějící Bůh (Izajáš 55:7); je hojný v milosti a ochoten odpouštět (Žalm 86:5). Hospodinovy skutky lásky nepřestávají, neboť Jeho milosrdenství nekončí; obnovují se každého rána, velká je Tvá věrnost (Žalm 3:22n).
Z výše uvedených příkladů vidíme, že tvrzení, že starosmluvní Bůh je tvrdý a nemilosrdný, zatímco novosmluvní Bůh je přívětivý a laskavý, je velmi zjednodušující a nepravdivé, protože deformuje obraz Boha, jak je komplexně představen v biblických textech. Na základě toho ani nemůžeme oddělovat Boha Izraele od Boha Ježíše.
Postoj Jahveho k nežidům
Je známo, že Bible představuje Izrael jako Bohem vyvolený národ. Toto způsobilo a dodnes způsobuje mnoho nedorozumění a zjednodušení. Znamená vyvolení Izraele zavržení ostatních? Má Izrael u Boha jakousi protekci a ostatní si to odskáčou?
Už v první části jsme poukázali na to, že Bůh trestal opakovaně i Izrael. Poroba, otroctví byly opakovaně Božím soudem nad Izraelem. Čili Izrael si zažil v jiné době podobné věci jako ti, kteří umírali pod mečem Izraelců.
Které jsou ty texty, kde se starosmluvní Bůh projevuje jako milující i pro nežidy?
Izrael má milovat cizince, kteří žijí mezi nimi (3 Mojžíšiva 18:33n). Dokonce zde je výslovně napsáno, že Izraelci mají milovat cizince jako sami sebe! Tedy nejen bližního (souseda), ale i cizince! Bůh připomíná Izraeli, že žil jako cizinec a otrok v Egyptě. Proto Izrael se má chovat k cizincům žijícím mezi nimi s láskou. Bůh … miluje cizince a dává mu chléb i oděv. Proto milujte cizince, vždyť i vy jste byli cizinci v Egyptě (5 Mojžíšova 10:17).
Výjimečnou knihou je v tomto směru prorok Jonáš, kde je popsáno jak se Bůh smilouvá nad asyrským Ninive. Je to projev Boží milosti, neboť Asyřané byli krutý a pohanský národ (srov. kniha Marnotratný prorok od T. Kellera, vyd. EVS). Asyřané byli známi svým brutálním zacházením s nepřáteli, včetně masových deportací, zotročování, masového zabíjení a poprav válečných zajatců (např. nabodávání na kůly, stahování z kůže…).
Pomocí této taktiky ovládali obyvatelstvo a udržovali si moc nad dobytými územími. Tato kniha konfrontuje židovský šovinismus. Prorok nechce jít kázat do Ninive, protože tuší, že Bůh by se mohl smilovat nad jejich nepřáteli. A když se Bůh opravdu smiluje, je z toho nešťastný a dostává se opakovaně do konfliktu s Bohem. I když liberální teologové považují Jonášův příběh za nehistorický, nic to nemění na tom, že jedna z biblických knih jednoznačně ukazuje, že Bohu není lhostejný osud nežidů.
Jaký je vlastně Bůh?
Bůh nechce, aby hříšník zahynul. Bůh má cíl zachránit, koho se jen dá. Bůh se neraduje ze smrti člověka. Bůh se nevyžívá v krutosti. Tak zní společné svědectví Staré i Nové smlouvy. „Mohu mít snad zálibu ve smrti bezbožného,“ zní výrok Pána, Hospodina, „a ne v tom, aby se odvrátil od své cesty a zůstal naživu? (Ezechiel 18:23). „Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, kdo musí zemřít,“ zní výrok Pána, Hospodina. „Obraťte se a žijte!“ (Ezechiel 18:32).
Je Bůh Bible krutý? (I.)
Řekni jim: ‚Jak žiji,' zní výrok Pána, Hospodina, ‚nemám zálibu ve smrti bezbožného, ale v tom, že se bezbožný odvrátí od svého způsobu života a bude žít. Odvraťte se, odvraťte od svých špatných způsobů života! (Ezechiel 33:11).
Pán neměšká se zaslíbením, jak se někteří domnívají, ale vyčkává, neboť nechce, aby někdo zahynul, ale aby se všichni dali na pokání (2 Petrova 3:9). Podle Bible je základní optika, kterou se Bůh dívá na člověka, jeho láska vůči člověku, jeho zájem o dobro člověka. Jelikož je však Bůh i spravedlivý a nenávidící zlo, tak důsledkem je i trest a soud.
Otázkou je, jestli tomu dokážeme uvěřit. Máme-li s Bohem, církví či vírou nějakou špatnou zkušenost, možná jsme frustrovaní či jednoduše naštvaní na Boha, je těžké věřit v Boží dobrotu. Pokud nám vadí myšlenka trestu či soudu, je třeba si položit otázku, zda by Bůh vůbec byl dobrým Bohem, kdyby netrestal zlo? Ve skutečnosti takový Bůh by byl buď slaboch nebo příliš lhostejný či nespravedlivý.
Boha poznáváme díky Ježíši
Pokud chceme vědět, jaký je Bůh křesťanů, Bůh Bible, je třeba v první řadě podívat na Ježíše a jeho charakter. Sám Ježíš podporuje naplno takové chápání, když říká: Kdo mě viděl, viděl Otce (Jan 14:9) nebo Já a Otec jedno jsme (Jan 10:30).
Stejné chápání vyjadřovali i první křesťané: Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn Boží, který je v klíně Otcovém, ten (Ho) známým učinil (Jan 1:18). Mnohokrát a různým způsobem mluvil kdysi Bůh otcem ústy proroků. V těchto posledních dnech promluvil k nám v Synu, kterého ustanovil za dědice všeho a skrze něhož stvořil i svět (Židům 1:1-2).
Bůh nechce, aby hříšník zahynul. Bůh chce, aby žil. Bůh přeje člověku dobře, i když se mu děje špatně. Proč to potom Bůh dopustí, či dokonce působí? Na tu otázku nemáme zcela vyčerpávající odpověď. Opravdu může mít důvody, kterým my nerozumíme. Ale i tak můžeme věřit v dobrého Boha. Ne, není to slepá víra. Není to slepý skok do tmy.
Není to víra navzdory faktům. Je to víra, která se opírá o fakta, zejména o jeden nejdůležitější fakt – a tím je Ježíš Kristus. V Ježíši Kristu se setkáváme s trpícím Bohem. S Bohem, který se stal zranitelným a smrtelným. S Bohem, který trpí. Všichni ti, kdo jsou naštvaní na Boha, se mohou podívat na Ježíše, protože On už schytal místo nás to, co jsme měli schytat my.
Díky Bohu, že to, co se stalo Ježíši, nebylo fér. Pokud by byl Bůh férový, tak by musel odsoudit nás. Jak naplnit spravedlnost a milost v jednom kroku? Tak, že někdo vezme vinu na sebe namísto provinilce. Přesně to udělal Ježíš (viz 2 Korinstým 5:21). Neboť na toho, který se nikdy nedopustil ničeho špatného, vložil veškerý náš hřích a jeho spravedlnost přenesl na nás. Ježíš Kristus je důvodem, proč může křesťan věřit v dobrého Boha i přesto, že nemá odpovědi na všechny otázky.
1.Bůh si přeje, aby nevinní byli trestáni, výměnou za to aby zločinci mohli být omilostněni? Opravdu? Mojžíš se v desateru dopustil, až příliš velkého zjednodušení knih mrtvých možná limitován deseti prsty svých negramotných následovníků. Možná chtěl vládnout sám a Starý zákon tento příběh diktatury popisuje, a vyhovuje tak diktaturám všeho druhu.
2. Ježíš přišel s primární úctou k člověku, bez ohledu na postavení, nebo pohlaví. Jeho Bůh je jiný, je tolerantní, sofistikovaný a pro spoustu lidí komplikovaný
Vaše úvaha není správná. 1) Bůh nedává milost zločincům, ale jen těm, kteří se změnili, činí pokání, t.j. jejich stará hříšná osobnost musí “zemřít”, což je nezbytné pro splnění Boží spravedlnosti. Vzbuzení, vzkříšení nové, již spravedlivé osobnosti je Boží milost. Spravedlivý Bůh to může učinit právě jen na základě oběti Ježíše Krista, který dobrovolně, ochotně nabídl Bohu svůj dokonalý, bezchybný život jako výkupní hodnotu. Tím je Boží spravedlnosti učiněno zadost. 2) Bůh Ježíše Krista je tentýž Bůh, jako Bůh, který Mojžíšovi předal Zákon určený Izraelcům. Právě tento Zákon ukazuje na nutnost vyšší oběti na odstranění hříchů, než jsou oběti podle Mojžíšova zákona. Tento Zákon předvídá asi tisíc let předem, příchod J.Krista.
“Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.” Matouš 26:39 To nevypadá na ochotu a dobrovolnost, ale spíše na podřízenost. Nedává to smysl. Otec, Syn, Duch svatý a přitom pořád jeden bůh. Jedna třetina boha Otec chce oběť a druhá třetina Syn chce odejmout tento kalich. A co na to třetí třetina Duch svatý?
Kristus je podřízen Bohu, uznává to, nazývá ho svým Otcem, ví, že to je realita a respektovat ji, je ten nejlepší, nejspravedlivější, nejužitečnější a tedy nejmoudřejší postoj pro člověka. Není mu to zatěžko, protože vidí a chápe Boží spravedlnost a moudrost, která je ku prospěchu celému Stvoření. Je proto ochoten přinést svůj život jako oběť ve prospěch lidí a která také ospravedlňuje a oslavuje jeho Otce. Stojí ho to utrpení, jistě by bylo lepší, kdyby k tomuto stavu světa nedošlo, ale udělá to ochotně, ne proto, že je v podřízeném postavení, ale z lásky k lidem a k Bohu, kterého tímto svým postojem oslavuje, jeho spravedlnost, lásku a moudrost.
Koncept trojjediného Boha pochopení této věci velmi ztěžuje, až znemožňuje. V Bibli vyjádřen rozhodně není. Bible ale zdůrazňuje jednotu mezi Bohem a J.Kristem. Ve světě převážil názor, že tato jednota je vlastně trojjedinost Boží osoby a tento názor byl po staletí prosazován i silou. Ap. Pavel píše, že skutečný stav věcí poznáme až budeme ve stavu, kdy budeme stát Bohu tváří v tvář.
Píšete, že by bylo lepší, kdyby k tomuto stavu světa nedošlo. A v tom je právě ten problém. pokud je bůh nejen všemohoucí, ale zároveň vševědoucí. Tzn., že již při stvoření musel vědět, kam to vše povede a přitom proti tomu při své všemocnosti neudělal nic. Logicky musí být při boží vševědoucnosti dopředu vše dané. Bůh musí vědět, kdo bude spasen a kdo ne. Dokonce již při stvoření duchovního světa musel vědět, že se mu třetina andělů vzbouří. Kdo pak za vše nese zodpovědnost? Když se konstruktérovi nevydaří jeho dílo a pokazí se, nese zodpovědnost. Jak jsem již psal, celé to vůbec nedává smysl.
Zde neberete v úvahu jednu věc, svobodnou vůli člověka, neboť ten byl stvořen tak, aby byl obrazem Boha na zemi. Bůh tak do jisté míry omezil svoji všemohoucnost a vševědoucnost. Samozřejmě tím nastala možnost, že tato svobodná vůle může být zneužita proti jeho vůli, což se také stalo. Zda se to stane, kdy a jak, to Bůh vědět nemohl, to ponechal na vůli těchto tvorů. Bůh si je jistý, že jeho stvořitelské dílo je dokonalé a jím stvoření tvorové se svobodnou vůlí dokáží jeho spravedlnost, moudrost a dokonalost obhájit a ospravedlnit. Hlavní úlohu zde má Ježíš Kristus. O tom všem je Bible.
Je moje svobodná vůle, že mám po obědě chuť na pivo a ne na víno? Je moje svobodná vůle, že se mi líbí štíhlé blondýnky a ne tlusté brunetky? Je moje svobodná vůle se rozhodnout, jakým rodičům se narodím a kteří výchovou ovlivní vývoj mé osobnosti? A nebo když křesťané tvrdí, že Bůh nebrání zlu proto, že by tím jinak zasahoval do svobodné vůle člověka se rozhodnout, tak viděno stejnou optikou nemám ani já právo bránit zloději krást, protože tím zasahuji do jeho svobodné vůle krást. A mohl bych pokračovat. Naše rozhodování ovlivňuje spousta faktorů, které nejsme schopni ovlivnit. Svobodná vůle je jen iluze. Píšete, že Bůh omezil svojí všemohoucnost a vševědoucnost. Když pominu to, že by v tu chvíli přestal být Bohem, protože to jsou základní boží atributy, tak se ptám:
Za prvé – kde máte oporu pro tohle tvrzení v Bibli, stejně tak tvrzení o svobodné vůli? Za druhé – jak to udělal? To si jako řekl – od téhle chvíle nebudu vědět to, co jsem věděl doposud a nebudu umět vytvořit to, co jsem uměl doposud? Víte, přesto, že jsem ateista, nebo spíše agnostik, více než 30 let se zajímám o náboženství, především křesťanství. Bibli jsem četl a dost o tom přemýšlel. V diskuzích se zajímám o fakta a to, co říká Bible. Teologie, to jsou jen spekulace, pocity pisatele. Jak již napsal L.R.Hubbard: „Teologie je pokus člověka vysvětlit to, co sám nechápe. Přitom mu nejde o pravdu, ale o uspokojivou odpověď!“ Jestli jsem se vás nějak dotkl, tak se omlouvám.
“Teologie je pokus člověka vysvětlit to, co sám nechápe..”, do jisté míry je to pravda. Bůh je duchovní bytost, stvořitel vesmíru i člověka. Takovou bytost, její mysl a jeho prostředky si nedovedeme představit. Ap. Pavel píše, že z jeho stvoření můžeme usoudit na jeho moc a moudrost. Dále jsme závislí na tom, co on sám o sobě zjevil a to tak, abychom to mohli chápat. Zde je hlavní pramen Bible. Dovolím si několik poznámek.
Bůh dal člověku možnost rozhodnout se, zda bude žít v souladu se svým Stvořitelem, nebo nastoupí jinou cestu, která ovšem povede jen ke smrti. To je uvedeno hned na začátku Bible. V dalších knihách Bible je uvedena celá řada situací, kdy Bůh vyzýval jednotlivce i celý národ, aby následovali jeho vedení a získali tak jeho přízeň, požehnání a ochranu.
Bůh dočasně připouští sobecké, zlé jednání lidí, kteří tak nakonec sklízí ovoce svého jednání, bezpráví, nemoci, války, utrpení a smrt. Z toho rozhodně nevyplývá, že takové uplatnění svobodné vůle je správné a že Vy máte povinnost to respektovat. Bůh ukázal lidem cestu jak opět získat jeho schválení a požehnání. Člověk si může opět zvolit. O tom je celá Bible.
K té všemohoucnosti se uvádí záludná otázka. Může všemohoucí Bůh stvořit takový kámen, který sám neuzvedne? Právě proto, že je všemohoucí může a nemusí, udělá to, co uzná za správné. Stav jeho vědomí si neumíme představit, nemáme takovou zkušenost. Ale Bible (a zkušenost mnoha lidí) nám ukazuje, že Bůh svým duchem, svou milostí, posouvá lidské vědomí na vyšší úroveň. Ap. Pavel píše: “Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kteří ho milují”.
Píšete, že z Božího stvoření vesmíru a člověka můžeme vidět jeho moc a moudrost. Ok. Vesmír je starý 13,5 miliardy let. Je to nepředstavitelně obrovský, pustý, prázdný a mrazivý (kolem -269°C) prostor. Naše sluneční soustava je jen malinká tečka na okraji naší galaxie, kterou nazýváme Mléčná dráha. Tato naše galaxie má tvar disku o průměru 100 tisíc světelných let a je v něm na 150 miliard hvězd. A takových galaxií se ve vesmíru nachází stovky miliard a jsou tam galaxie nesrovnatelně větší, než je ta naše. Jaký význam to má pro člověka, který je podle křesťanů vrchol božího stvoření a vše Bůh stvořil pro něj? Smysl by tomu dávala biblická kosmologie – pustá země, propastná tůň s tmou, světla na nebeské klenbě, aby svítila na Zemi, pak dvě větší světla pro den a noc atd. Je zajímavé, že se země zazelenala ještě před těmi světly.
Po těch všech božích pokusech s mnohobuněčnými organismy, dinosaury, savci atd. se Bůh rozhodl pro člověka. Adama s Evou strčil do Edenu, kde měl jejich věrnost a oddanost prověřit strom poznání. Dal člověku možnost rozhodnout se, jak píšete. Bůh si asi už v té chvíli zakázal být vševědoucí aby nevěděl jak to dopadne. Nebo to bylo celé boží záměr, aby mohl v budoucnu poslat spasitele, ve kterém se oslaví. Hezké, ale proč z pohledu lidského života čekal tak dlouho? Křesťanství je tady 2000 let, ale prvními zástupci druhu Homo na Zemi byli již před 2,5 miliony lety a současný druh Homo sapiens je tady cca 200 tisíc let. Spasitel měl podle proroků přijít na konci věků. Pavel psal prakticky stále o konci starého světa, který právě nadešel – …nezbývá moc času, …pánův příchod je blízko,…soudce je za dveřmi,…čas se naplnil atd. Sám Ježíš mluvil stejně, proto mnoho teologů mluví o Ježíši jako o apokalyptickém prorokovi. Dva tisíce let a nic se nestalo, přitom Ježíš mluvil o svém druhém příchodu v roli soudce ještě za života některých svých učedníků (např. Matouš 16:27,28). Ve světě je spousta křesťanských odnoží, které se nedokážou dohodnout, jak to všechno bylo a je. Duch svatý to asi moc dobře nevede. Nedává mi to smysl.
Tyto a podobné otázky považují i někteří věřící za existenciální a žádají odpověď těch, kteří formulovali a formulují učení církve. A právě vysvětlování nevysvětlitelného a snaha, aby vše do sebe zapadlo i za cenu popírání některých jiných vysvětlení (Vševědoucí, všemohoucí a nejvýše milosrdný Bůh nezasahuje do lidského dění a zároveň je láskou, která nechává po staletí vyhlazovat národy, mučit lidi apod.), je i pro ně (nás) urážlivé a nelidské. A stačilo by říci – toto nevíme, berme si za vzor to dobré, co v Bibli i církvích je, Bibli i učení sepsali omylní a nedokonalí lidé, kteří nerozumějí ani sami sobě natož druhým a s jejich láskou ke druhým je to také tak. Jak si troufají tvrdit, že rozumějí Bohu? Jsou mu rovni? Všichni jsme takoví. Každá touha po dokonalosti – dokonalým poznáním a vysvětlením počínaje a snaha o dokonalost v církvi, nebo ve světě vedla vždy k násilí. Mně stačí a musí stačit naděje. Jistota není ani víra, ani naděje, ani láska, jistota neexistuje.
Svobodná vůle znamená dvě věci v daném případě: Zvolit dobro, nebo zlo. Tyto dvě věci stvořil sám Bůh.
Ano, máte pravdu Satan toužil po větší moci, ne-li přímo být po pravicí Boha, ale Buh zase toužil po větší Boží slávě a tak stvořil člověka, bytost, která se mu ve všem podřídí, bude se mu klanět a nakonec sám Bůh nazývá člověka, který je mu oddán svým otrokem viz. Mojžíš, Jób Jákob, Jonáš a další.Satan nemohl spolknout , že Buh povýšil člověka nad něj, že člověk bude milován nade vše, že bude člověk spravovat Boží Království.., ačkoliv Lucifer – Satan sloužil Bohu věrně, dobře. Zlo stvořil Bůh samotný, když vložil při stvoření Lucifera svobodnou volbu a taktéž svobodnou volbu měli Adam s Evou, tedy svobodná volba znamená vybrat si mezi dvěmi možnostmi, volit dobro, nebo zlo. Sám Bůh má také svobodnou volbu. Satan věděl, že Adam s Evou mají také svobodnou volbu a Satan toho využil , neboť věděl, že v sobě mají jak dobro tak zlo. Samozřejmě použil lest. Zlo i dobro muselo být stvořeno Bohem, aby se mohlo vše naplnit z Jeho Božího plánu. Nemohl volit pouze dobro, neboť člověk by se stal otrokem, nebo robotem. Přesto tak jako tak, nazývá Buh člověka svým otrokem, a nevěřících se zbaví.
Ano, celá přítomnost Ježíše, byla vedena Bohem, který mu vkládal do úst všechna slova., skrze Ducha Svatého..
To je lidské vysvětlení obchodníků. Něco za něco a notně to skřípe. Pokud bereme Bibli doslova a nebereme v úvahu lidské potrubí, které ovlivní sebelepší vnuknutí, jsme lidem jako křesťané k smíchu. K pláči jsme se svými křižáckými výpravami, náboženskými válkami, exkomunikacemi, upalováním a vším, co jsme si vybranými biblickými výrazy zdůvodnili.
Bůh prý potřebuje být usmířen tím, že svou třetinu nechá zemřít, vypadá to, že je tedy jing a jang a pro svou rovnováhu (usmíření je lidské zdůvodnění) potřebuje zabít část sebe sama. Možná tomu věří děti ve třetí třídě, ale pochopit to nelze. Vševědoucí, všemohoucí, nejvýš milosrdný Bůh zabíjí kvůli lidské emoci = hněvu, kterou navíc nazýváme smrtelným hříchem, hříšníky. Přesahuje nás Bůh, nebo je primitivní jako my? Je hříšný, když vraždí nevinné, včetně nemluvňat a dobytka pohanů, když se mstí kvůli našim hříchům potopou, je bezcitný a copak Mojžíšův zákon, nebo lidská teologie ( ve které musí vše logicky sedět i když si odporují) jsou závazné i pro Boha?