Byť je hlavní zápletka filmu Konkláve postavena na soupeření o další směřování církve, poselství snímku je širší. V homilii před zahájením volby papeže se jedna z postav soustředí na téma pochybností. Existuje jeden hřích, kterého se bojí nade vše. Tím hříchem je jistota, protože právě ta je zdrojem nesnášenlivosti, je velkým nepřítelem jednoty a tolerance. Jistota plodí uzavřenost a pýchu, která je zhoubná pro duši. Jistota ničí víru, protože bez pochybností není třeba víry.
Text obsahuje spoilery.
Thomas Lawrence, děkan kardinálského sboru, se společně s dalšími modlí u lůžka mrtvého papeže. Čeká ho nelehký úkol, vedení konkláve, shromáždění kardinálů volících nového papeže. Lawrence sám již dříve požádal papeže, aby mu umožnil rezignaci. Papež, zřejmě při vědomí svých vážných zdravotních problémů, mu nevyhoví se zdůvodněním, že věří v jeho organizační schopnosti. „Jste lepší manažer než pastýř,“ říká mu. Pro Lawrence, zápasícího s pochybnostmi o sobě, nejsou papežova slova povzbuzením, protože i on sám si je až bolestně vědom svých duchovních limitů.
Se svými pochybnostmi se Lawrence svěřuje kardinálovi Bellinimu. Nepochybuje o Bohu, ale o církvi. Nastávající konkláve pravděpodobně nebude tím místem, které by jeho pochybnosti rozptýlilo. Rýsuje se několik výrazných kandidátů. Otevřeně smýšlející Bellini je pro Lawrence zárukou, že bude navazovat na myšlenky a postoje zesnulého papeže. O vydání se opačným směrem, tedy návrat ke všemu, co symbolizuje minulost, usiluje kardinál Tedesco, ostře kritizující současné poměry v církvi. Velkou podporu dostává také nigerijský kardinál Adeyemi, k favoritům náleží rovněž kardinál Tremblay. Tito dva se názorově příliš neprofilují, kromě africké tradičně odmítavé pozice ve vztahu k homosexuálům. Na poslední chvíli se konkláve rozroste o člena, o jehož existenci dosud nikdo neměl tušení. Kardinál Benitez, jmenovaný in pectore (v srdci papeže, tedy bez oficiálního zveřejnění) dorazí až z Kábulu. Lawrence nemá pochyb o pravosti tohoto jmenování.
Režisér Edward Berger adaptoval ve filmu Konkláve stejnojmennou novelu Roberta Harrise. Ralph Fiennes v roli kardinála Lawrence mistrně zvládá jemné náznaky, kterými vyjadřuje pochyby, nejistotu, ale také odhodlání a rozhodnost v okamžicích, kdy se snaží zabránit zvolení kandidáta nebo kandidátů, u nichž má vážné pochybnosti ohledně nečitelných událostí v jejich minulosti. Berger natočil thriller, nikoliv zbožné melodrama, a i proto jsou kardinálové v jeho podání muži se svými touhami, soupeřením a více či méně skrývanými ambicemi.
„Každý kardinál má někde uvnitř touhu stát se papežem“, nepokrytě prohlašuje Bellini. Což ale v jiné situaci zpochybňuje, protože si sám dobře uvědomuje úskalí papežství a svoje tvrzení relativizuje: „Žádný soudný muž by nechtěl být papežem“. Ostatně je to Bellini, který je v okamžiku kdy vidí, že jeho šance klesají, rozhodnut volit kandidáta, kolem něhož panují jistá podezření. Lehkomyslně k tomu dodává, že v minulosti měla církev i horší papeže, než je Tremblay, hlavně, ať není zvolen Tedesco.
Největším hříchem je jistota
Byť je hlavní zápletka postavena na soupeření o další směřování církve, poselství filmu je širší. V homilii před zahájením konkláve se Lawrence soustředí na téma pochybností. Říká, že existuje jeden hřích, kterého se bojí nade vše. Tím hříchem je jistota, protože právě ta je zdrojem nesnášenlivosti, je velkým nepřítelem jednoty a tolerance. Jistota plodí uzavřenost a pýchu, která je zhoubná pro duši. Jistota ničí víru, protože bez pochybností není třeba víry. Lawrence vybízí své spolubratry, aby naslouchali svým pochybnostem, protože Duch svatý je může překvapit právě ve chvílích, kdy si přiznají, že nemají vše pod kontrolou, a právě tehdy v nich může vykonat největší dílo.
Lawrencovo kázání o jistotě vede k zamyšlení, zda právě až příliš okatě prezentovaná jistota ze strany některých křesťanů není tím, co zabraňuje lidem mimo církev, aby se k ní více přiblížili. Jistota, kterou tito křesťané nabyli dříve, než prošli cestou bolestného hledání, pochybností a temných okamžiků. Obdobná slova o pochybnostech zazněla v jedné katechezi také z úst papeže Františka: „Říkám vám: děsím se, když vidím některé křesťany, některá sdružení křesťanů, kteří si myslí, že jsou dokonalí. Pán nehledá dokonalé křesťany; Hospodin nehledá křesťany, kteří nikdy nepochybují a vždy se honosí jistou vírou. Když je křesťan takový, je něco špatně.“
Zatímco kardinál Tedesco plamenně bojuje za cestu zpět k jistotám starého světa, a považuje návrat k podobě církve, jaká existovala před desítkami let, za způsob, jak čelit, podle jeho slov, existenciálním ohrožením církve ze strany současného světa, kardinál Benitez byl osobně přítomen v místech, kde panuje teror, nenávist a každodenní násilí. Z osobní zkušenosti dobře ví, co znamená skutečné existenciální ohrožení. „Vy mluvíte o válce, ale jsem uprostřed ní žil,“ říká svým spolubratrům. V procítěném projevu odsoudí nenávist vedoucí ke zmaru.
Umět čelit zpochybnění
Duchovní rozlišování a důvěrný vztah s Pánem pomáhá k rozptylování pochybností. Poselství filmu nevede k adoraci nejistoty, ale k zamyšlení nad tím, v čem spatřujeme jistotu. Jsme neustále na cestě a jsme vyzývání k tomu, abychom dokázali přehodnotit naše zdánlivé jistoty. Také Lawrence je v závěru filmu vystaven zpochybnění svých dosavadních jistot. Paradoxně, protože jeho kázání apelovalo právě na jejich zpochybňování, zjišťuje, že i on sám se musí vypořádat se situacemi, s kterými nemá žádnou osobní zkušenost. Ať už padá na kolena v okamžiku, kdy si myslí, že zvolil správné řešení ohledně volby papeže, či posléze, kdy se musí vyrovnat s úplně novým zjištěním.
Samotný závěr filmu může někomu připadat nadbytečný, až moc poplatný současnému diskurzu, ale odpovídá literární předloze z roku 2016. Sám spisovatel v jednom rozhovoru prohlašuje, jak se mu v současnosti potvrzuje, že závěr knihy není mimo mísu, ale je aktuálnější možná ještě více, než když knihu psal. Nový papež si volí jméno Inocenc (nevinný). Volbou jména touží ukázat, čím je pro něj nevinnost. Spatřuje ji v čistotě bez předsudků, naprosté otevřenosti a přijetí stavu, který si sám nevybral. O vydanosti a otevřenosti bez předsudků promlouvá také papež František: „Měli bychom se spíše obávat víry bez výzev, víry, která se považuje za úplnou, za zcela kompletní: nepotřebuji další věci, vše je hotovo. Výzvy nám pomáhají zajistit, aby se naše víra nestala ideologickou.“
“Tím hříchem je jistota” .Je fakt ,že jistota zní strašně. Sv. Pavel (myslím, že on) říká, že víra je jistota doufání. Myslím, že člověk může mít “jistotu” podle svého poznání a zkušenosti.
Ale
to jsou věci nepřenosné ,a proto souhlasím, je to i hřích. Na film se podívám a dík
za zajímavý článek