Být, nebo nebýt účastni na proměně tohoto světa? Tato otázka stojí před každým křesťanem. Odmítnout svět znamená odmítnout lidi, které Bůh miluje, a tím i samotné Boží poselství lásky a milosrdenství. K porozumění světu je však nutné nejprve porozumět sobě.
Jsem přesvědčen, že základní teologický problém a zároveň osudová otázka dneška je tato: být, nebo nebýt jako křesťané účastni na proměně tohoto světa?
Dostal jsem před pár měsíci jeden nezasloužený dar. Mohl jsem pár hodin mluvit s člověkem, jenž nahlas vyjádřil, v čem tkví problém řady křesťanů, jako je on. Tkví v neporozumění či přímo v odporu ke světu, v němž žijí. Dotyčný člověk – tak jako já, římský katolík – mi představoval své vnímání světa, který chápe jako namířený proti Bohu a církvi, a tedy v podstatě jako antikřesťanský. Z hovoru však vyplynulo, že nevynaložil žádné velké úsilí, aby světu kolem sebe porozuměl.
Většina jeho obav, rozporů a námitek totiž neplyne z toho, jaký svět doopravdy je, ale z toho, jak ho on pod tíhou svého krajně konzervativního přesvědčení vnímá, jak o něm slýchá ve zprávách, co o něm čte a co mu o něm řeknou druzí. Dalo by se to možná přehlédnout, kdyby lidé jako on neudělali poslední a bohužel fatální krok. Chtějí po církvi, aby onomu nesrozumitelnému světu kolem nich nerozuměla spolu s nimi. Chtějí, aby se od tohoto světa natrvalo odstřihla. Touží, aby se vrátil jakýsi „normální svět“, který podle nich nadobro skončil počátkem 20. století.
Království Božího Syna, Pána Ježíše, není z tohoto světa, na tom se asi shodneme všichni. Ze světa, a tedy přímo od práce, si ovšem povolal svých dvanáct učedníků. Neudělal to proto, aby je zbavil námahy, nýbrž proto, aby je poslal do světa s novým poselstvím. Ježíš si nepřivedl z nebe nějaké zvláštní a k tomu účelu vytvořené duchovní bytosti, které by chodily křížem krážem světem a dělaly jeho spasitelskému dílu reklamu. Vybral si lidi, jako jste vy nebo já.
To, že církev není svět a svět není církev, je klíčová pravda křesťanského učení. Ve věčném plánu Boha Otce však je, aby se církev vetkala do světa a aby v něm až do časů druhého Kristova příchodu byla rukama jeho zázraků a doteky jeho lásky a milosrdenství. Patrně nejlépe to vyjádřila Edith Stein – svatá Terezie Benedikta od Kříže. V několika větách shrnula dědictví, které patří k největším pokladům římskokatolické církve. Napsala:
„Bezprostředně před svou konverzí a potom dlouho po ní jsem se domnívala, že vést náboženský život znamená vzdalovat se všeho pozemského a žít jen myšlenkám na božské věci. Ponenáhlu jsem se naučila vidět, že se od nás chce na tomto světě něco jiného. Že ani rozjímavý život nesmí přerušit naše spojení se světem. […] Myslím si dokonce, že čím hlouběji je člověk vtahován do Boha, tím víc zase musí v tomto smyslu vycházet do světa a vnášet tam božský život.“
Právě tady vyvstává otázka, která může některé křesťany až urazit: Nerozumí člověk světu kolem sebe, který má povinnost budovat, spravovat a činit lepším, anebo nerozumí sám sobě? Na obě otázky totiž existují diametrálně odlišné odpovědi.
Rozumět dnešnímu světu vyžaduje obrovské nasazení a schopnosti. I jen pochopit svět naší kulturní a civilizační oblasti stojí člověka hodně sil. Pokud by ale navíc chtěl porozumět světu jiných kultur, jazyků, symbolů a dějin, je pravděpodobné, že mu v nejlepším případě porozumí jen v základních obrysech. Vždyť co například víme o duchovní a kulturní tradici Číny a velké Indie, které dnes hýbou světem? Co víme o před- a postkoloniální Africe? Co víme, kromě dovolenkových zážitků, o historicky pestrých kontinentech obou Amerik? Uvědomujeme si ještě, že i nositelé Nobelových cen různých oborů, a tedy ti nejlepší z nejlepších, obvykle popisují jen některou partikulární věc, jejíž pochopení nám pomáhá učinit další dva nebo tři kroky, a ne kroků milion?
Jak by si tedy s tou složitostí okolního světa měl poradit docela obyčejný člověk? Křesťanská odpověď je jednoduchá: nemusíme porozumět všem aspektům komplikovaného světa. Máme však naději, že i složitý a chaotický svět má Bůh pod kontrolou a že jeho láska k nám nijak nesouvisí s tím, jak moc světu rozumíme nebo nerozumíme. Jedině skrze lásku lze pochopit to, v čem žijeme a čeho jsme spolutvůrci. Boží láska a milosrdenství nás však nezbavují mravní povinnosti utvořit si ke světu, k tomu docela malému výseku světa kolem nás, vztah. A tam, kde je vztah, musí být porozumění, solidarita a láska.
Úplně jiná věc je porozumět sobě samému. Z vnitřního chaosu, nepohody, nepřijetí a neukotvení nelze stále se měnící svět vidět jinak než jako chaos, než jako místo plné nebezpečí, než jako prostor, který nemá žádný pevný bod. Porozumět sám sobě, abych porozuměl světu a Bohu, však vyžaduje jiný přístup. To, co se do člověka vepsalo v raném dětství, co ho zformovalo, prostředí, v němž byl vychováván, lidi, s nimiž žil a s nimiž se setkával, dostatek lásky, emocí, porozumění a citů, nebo stav, kdy mu něco z toho chybělo, se nedá napravit, uzdravit a překlenout mávnutím kouzelného proutku.
Církev nemůže žádnému člověku pomoci s jeho nenávistí vůči světu. Byla totiž poslána do světa a do světa je poslán každý křesťan, aby svým životem, dílem a jazykem svědčil o Boží existenci, Boží lásce a Boží slávě. Církev si za dva tisíce let uvědomila, že nemůže skrze ty, kteří se nad světem ušklíbají, svět nenávidět a proklínat. Naopak, naučila se skrze ty, pro které tu je, svět milovat. Církev je strážkyní Boží pravdy, ale za jedné důležité podmínky: že je strážkyní Boží pravdy skrze lásku.
Církev dostala od Pána všechny potřebné dary, charismata a požehnání, aby pomohla každému člověku v jeho duchovním a intelektuálním vývoji a aby mu pomohla rámcově porozumět jednoduchým i složitějším dějům tohoto světa – chce-li.
Odmítnout být ve světě a odmítnout mu porozumět je osudový omyl. Ve světě a v jeho nejhorších místech, která má na svědomí zase jen člověk, totiž žijí nejchudší a nejpotřebnější lidé, které Ježíš tolik miloval. Být účastný na proměně tohoto světa znamená začít znovu věřit a znovu milovat – druhé a hlavně sám sebe.
