Kdo je laskavý k těhotné ženě, bude laskavý ke všem, a naopak. Nevšiml jsem si však, že by to zrovna ženy v očekávání a matky měly v dnešní společnosti nějak zvlášť snadné. Žena si nezaslouží, aby o ní rozhodovali ti, kteří se netají, že je pro ně žena rovna věci, že manželský vztah slouží k uspokojování sexuálních potřeb a že rodina je do určité doby zkrátka jen další investicí.
V jedné z posledních modliteb Anděl Páně roku 2024 se papež František věnoval zázraku Božího a lidského narození. Využil tak klíčové události lidských dějin, aby veřejně – nejen před křesťany – ale před lidmi celé planety ocenil hodnotu a důležitost každého jednoho života ve všech jeho fázích: od početí přes narození až po jeho poslední chvíle. Za téma svého přemýšlení si 22. prosince vzal slova: Žádné dítě není omyl. Následně promluvil k lidem na Svatopetrském náměstí, ačkoliv pro nachlazení byla modlitba vysílána z kaple Domu svaté Marty, kde žije.
„Na náměstí budou také dnes maminky se svými malými dětmi a možná že tam také bude některá, jež je ve sladkém očekávání. Prosím, nezůstávejme neteční k jejich přítomnosti, naučme se žasnout nad jejich krásou, jak to dělaly Alžběta a Marie, nad krásou žen v očekávání. Žehnejme matkám a vzdejme Bohu chválu za zázrak života! Když jsem dřív jel do jiné diecéze autobusem, líbilo se mi, že když do autobusu nastoupila žena v očekávání, ihned jí ostatní nabízeli místo k sezení: je to gesto naděje a respektu!“
Hned nato, s malým Jezulátkem, které dostal od ekvádorských poutníků, položil lidem tyto otázky:
Vzdávám Bohu díky, protože se pro nás stal člověkem, aby sdílel ve všem, vyjma hříchu, naše bytí?
Chválím Pána a žehnám každému dítěti, jež se narodilo? Když potkám matku v očekávání, jsem laskavý?
Podporuji a bráním posvátnou hodnotu života maličkých od okamžiku jejich početí v mateřském lůně?
Debaty o potratech a pro-life politika
Upřímně, neznám nikoho, kdo by se vzpíral zázraku narození a byl jakkoliv zaměřen proti životu. Nežijeme ovšem v ideálních podmínkách a už vůbec ne v ryze křesťanské společnosti. Mezinárodní úmluvy o lidských právech, jak vidíme na ruském příkladu, dokážou být někdy jen listy popsaného papíru. Jsme zvyklí, že zákony se vytvářejí na demokratickém půdorysu – hlasováním v parlamentu, ideálně s širší odbornou a veřejnou debatou, do níž jsou zváni intelektuálové z různých oblastí společenského života. Zdá se však, že časy se i v tomto ohledu mění. Pravdu někdy začínají mít ti, kdo nejvíc křičí.
V posledních letech se ve Spojených státech amerických a v některých evropských zemích znovu nastolují otázky týkající se posvátnosti života a těch nejintimnějších lidských a mezilidských záležitostí. Debatuje se o novém právním ukotvení potratů, o umělém oplodnění, o adopcích, o sexuologických a genderových otázkách a též o obsahu povinného školního vzdělávání a podobě sexuální výchovy. To všechno je v demokratických společenstvích legitimní a přirozené. Hledají se politické shody a kompromisy, v nichž se i nejvážnější věci lidského života občas politicky vymění za něco jiného. Bylo by zbytečné před tím zavírat oči. Politika taková byla a je.
Neříkám záměrně, že politika taková bude, neboť proměna politického života dneška je obrovská. Zatímco dřív se bizarní politická uskupení dostala k podílu na moci či do opozice jen občas, o klíčových etických otázkách a jejich vtělení do právních formulací dnes spolurozhodují strany s extrémním výkyvem názorů, které děsí nejen veřejně působící intelektuály. Sleduji etické otázky, o nichž se zmiňuje papež František, pod drobnohledem. Zajímá mě, jak se s otázkami početí, potratů a transsexuality vyrovnávají jednotlivé státy americké unie nebo evropské země s hlubokými křesťanskými kořeny.
Zatímco ve Spojených státech můžeme pozorovat velký vliv křesťanských církví a bezpočtu spolků a organizací, jejichž pro-life a anti-sexual politika osciluje od smysluplně konzervativní po v podstatě teokratickou vizi správy společnosti, Evropa byla doposud v týchž otázkách až na výjimky spíš tolerantní a otevřená procesu myšlení, hledání a celospolečenské debatě. Jsem přesvědčen, že tento přístup je správný, tím spíš, že naprostá většina křesťansky orientovaných osobností 20. století promýšlela otázky lidského života a partnerských vztahů velkoryse, a tedy právě tak, jak se na teologii sluší. Ani to však nebylo zadarmo.
Řídit se svědomím
Bernhard Häring, významný katolický myslitel v oblasti morální teologie, byl za svoji kritiku pastorační tvrdosti encykliky papeže Pavla VI. Humanae vitae o manželské lásce a odpovědném rodičovství vyšetřován církevními úřady. Ztotožňoval se sice s obsahem papežovy encykliky, a tedy s učením církve, ale ze své dlouholeté pastorační praxe se přimlouval za změkčení dopadů tohoto textu. Nepodařilo se mu to. Stalo se však, že nezanedbatelná část katolických křesťanů se v této věci rozhodla řídit tím, co koncil nazval lidskou svatyní – svědomím. Lidé se stali alergickými na církevní příkazy, a tedy břemena, která mužští zástupci kléru nenakládají na sebe, ale výhradně na druhé. Začali být ostražití k černobílým politickým řešení, v nichž se už nikdo nikoho na nic neptá. Uvědomili si, že jsou to oni, kdo ručí před Bohem za svá rozhodnutí.
Kromě aktuálního vývoje dané situace ve Spojených státech a v Evropě sleduji také solidně provedené výzkumy veřejného mínění. Děsí mě míra bagatelizace sexuálního a fyzického násilí na ženách, dětech a seniorech. Děsí mě tradovaná a stále ještě ne vykořeněná představa některých lidí, že si žena za sexuální násilí může sama. Děsí mě, a to zvláště v křesťanském prostředí, jalová debata o křesťanských hodnotách a o takzvaně tradiční, či přímo biblicky zakotvené rodině.
Divím se, jak se někdejší představy socialistických plánovačů neliší od toho, co krajní křesťanské prostředí očekává od rodiny, od partnerských vztahů, od výchovy dětí a od postavení manželů ve společnosti. Pochopitelně mě udivují i mnohé alternativní názory o podstatě a smyslu života, o vztazích a rodině. Člověk se nemusí seznámit s největšími kauzami sexuálního zneužívání žen, z nichž často vzejde dítě, aby si uvědomil, v jak tíživé době žijeme, a zároveň jak klíčové je, kdo a jak na politické úrovni smýšlí o fundamentálních antropologických otázkách.
Kdo rozhoduje o ženách?
Nedivím se, že v Evropě a v Americe vzrůstá odpor žen i partnerských a manželských párů, kteří nechtějí, aby o posvátných věcech jejich intimního života rozhodovali politici zaklínající se tradiční rodinou a sami žijící v již několikátých manželstvích, nebo dokonce populisté s živelným odporem k étosu současné vědy a k mravním premisám, jak o nich hovoří třeba papež František.
Žádné dítě není omyl. Omyl je však předpokládat, že kvalitu či přímo hodnotu mezilidských vztahů budou zaručovat a vymáhat zákony, jejichž tvůrci skoro magicky a rádi hovoří o návratu „normálního světa“. Žena, řečeno s Františkem, „ve sladkém očekávání“, si nezaslouží, aby o ní rozhodovali ti, kteří se netají tím, že je pro ně žena rovna věci, že manželský vztah slouží k uspokojování sexuálních potřeb a že rodina je do určité doby zkrátka jen další investicí.
To nejlepší, co vytvořilo poválečnou evropskou civilizaci, v níž již osmdesát let žijí západní Evropané a posledních třicet let i my v míru a dostatku, vychází z naslouchání lidem, kteří svým životem ručí za své dílo, a ne dočasně zvoleným politickým zástupcům, kteří budou už v dalším volebním období nabízet klidně i zcela opačný program než předtím. Kdo je laskavý k těhotné ženě, bude laskavý ke všem, a naopak. Nevšiml jsem si však, že by to zrovna ženy v očekávání a matky měly v dnešní společnosti nějak zvlášť snadné. To, co nám papež chtěl podle mého mínění sdělit, bylo: chovejte se k životu jako takovému jako křesťané. Jedině ve víře a rozhovoru s Pánem poznáte, co byste měli dělat ve svých jedinečných životních situacích.
