Když se mluví o zneužití v církvi, představíme si nejtěžší případy. Existují ale i menší křivdy, které se nesou roky a bolí. Je v souladu s Otčenášem odpustit, když zranění stále pálí? A jak si přiznat, že jsme někdy zranili my sami?
Když se řekne nebo napíše, že někomu bylo v církvi ublíženo, vybaví se nám nejčastěji hrozivé případy sexuálního násilí nebo brutální duchovní manipulace, jejichž oběti se s traumaty vyrovnávaly celý život. Existují ale i menší ublížení, která si z církve můžeme odnášet a která také bolí. Proč?
Jedním z důvodů je, že církev vnímáme jako bezpečný přístav, kde očekáváme přijetí, lásku a duchovní ochranu. Jakékoli selhání, odmítnutí nebo chyba ze strany autorit i spoluvěřících proto snadno působí jako zrada těchto ideálů. Dotyčný pak může nabýt dojmu, že ho neodmítá či nesoudí jen konkrétní společenství, ale sám Bůh.
Tato nenápadná ublížení jsou zrádná i tím, že je okolí nevidí nebo zlehčuje, a člověk tak zůstává se svou bolestí sám. Ztráta pocitu bezpečí a vnitřní zklamání pak mohou roky tiše nahlodávat vnitřní pokoj i osobní víru. A dopustit se takových chyb na druhých nemusí jen duchovní predátoři, o kterých čteme v médiích. Může se jich dopustit každý z nás.
Pokud jsme křesťané, nabízí se otázka, zda je naší povinností odpustit. Odpovíme-li příliš rychle, že není, co potom s Otčenášem? Slova „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ nedávají mnoho prostoru k tomu, abychom odpuštění považovali za volitelnou nadstavbu duchovního života.
Odpustit tedy máme. Jak to ale udělat, když zranění tolik bolí, pálí a vrací se do mysli?
Dvě roviny odpuštění
Vnitřní konflikt podle mě vzniká tehdy, když odpuštění chápeme jako jednorázové smazání veškeré bolesti spojené s tím, co se stalo. Takhle odpuštění většinou nefunguje. Pro zachování duševního zdraví i upřímné víry je důležité rozlišit jeho rovinu racionální a emocionální.
Racionální rovina je věcí vůle a vědomého rozhodnutí. Člověk se rozhodne vzdát práva na odplatu i na živení nenávisti vůči tomu, kdo mu ublížil. Znamená to postoj: „Nenechám křivdu, kterou cítím, aby dál definovala můj život a můj charakter.“ Takové rozhodnutí lze učinit z čistého přesvědčení, a právě sem primárně směřuje výzva z Otčenáše.
Emocionální rovina je naproti tomu proces hojení, který nelze ovládat na povel. Zklamání, hněv, smutek nebo pocit zrady nepodléhají vůli tak snadno jako rozhodnutí. Můžete někomu vědomě a upřímně odpustit, vzdát se nároku na pomstu, a přesto při vzpomínce na událost znovu pocítit úzkost nebo bolest, případně se vám rozbuší srdce, když dotyčného potkáte, a pokud to jde, vyhnete se mu. Někteří lidé tu propadají falešnému pocitu viny a myslí si, že neodpustili doopravdy, protože je to stále bolí. Není tomu tak. Emocionální zhojení je zdlouhavý a někdy bolestivý proces. Záleží na hloubce zranění, vyžaduje čas, někdy i nastavení hranic vůči člověku, který ublížil, a občas také přijetí pomoci druhých.
Zmatek a pocit selhání přicházejí, když obě roviny smícháme. Pokud čekáme, že rozumové rozhodnutí odpustit zafunguje jako vypínač bolesti, budeme zklamáni. Lidská duše takto nefunguje.
Odpuštění, ke kterému nás křesťanství vyzývá, nevyžaduje bezcitnost vůči sobě samým, přikrášlování reality včetně té církevní, potlačování emocí ani popírání oprávněného smutku nad tím, že nám bylo ublíženo. Znamená rozvázat toxické pouto, které nás drželo v zajetí minulosti, a odevzdat konečnou spravedlnost Bohu.
Tímto krokem získáváme svobodu od toho, kdo nám ublížil. Na emocionální úrovni si pak můžeme bez výčitek dopřát tolik laskavosti, prostoru a času, kolik naše zranění potřebuje, aby se zahojilo a postupně přestalo krvácet.
A co když jsem zranil já?
Když po sobě tento text čtu, vidím v něm perspektivu „ti, kdo v církvi zranili, jejich oběti a odpuštění“. Rád bych proto doplnil ještě jednu: „já a ti, které jsem zranil“.
Ano, stalo se to, a ne jednou. Nechtěl jsem, mrzí mě to, ale stalo se. Někdy kvůli nesplněným slibům, jindy kvůli hloupým poznámkám nebo necitlivému jednání.
Uvedu jeden příklad za všechny. Po jednom pastoračním rozhovoru jsem se dozvěděl, že dotyčný byl zraněn mým chováním. Nevěděl jsem, o co šlo. O pár dní později mi došlo, že jsem se během našeho setkání několikrát podíval na hodinky. Dotyčný to pochopil tak, že na něj nemám čas a že ho otravuju. Možná si řeknete, že zas tak o moc nešlo, určitě ne o zneužití. Pravda ale byla, že jsem byl netrpělivý, a když se vám někdo otevírá, je okaté sledování hodinek necitlivé. V pastoračním rozhovoru se navíc pocit zranění násobí. Dotyčnému jsem se omluvil a vážím si toho, že omluvu přijal.
Po omluvě dojde k odpuštění a obnovení vztahu a napětí mezi námi se rozplyne. Pak můžeme náš vztah „napustit“ něčím novým.
