“Budu slavit Vánoce ve svém srdci a snažit je se tam udržet celý rok.” tak zní výrok anglického spisovatele Charlese Dickense, který skutečně o Vánocích, jejich atmosféře a kouzlech něco věděl – vždyť právě on napsal Vánoční koledu – knihu, která vypráví příběh o jednom lakomém mrzoutovi, kterého o Štědrý večer navštíví tři duchové a změní ho tak, že jeho zmrzlé, necitelné srdce úplně roztaje.
Milé sestry, milí bratři, milost Vám a pokoj od Boha, Otce našeho, i Pána Ježíše Krista.
Vánoce jsou svátky Víry, Naděje a Lásky. A také setkávání. Člověka s človekem i člověka s Bohem. Sváteční chvíle prožíváme prostřednictvím tradic, které oživují řeč symbolů a přináší s sebou příběh. I já bych Vám chtěla dnes v noci jeden vypravovat. Ten o třech cedrech, které rostly v libanonském lese.
Možná víte, že takový cedr roste opravdu hodně pomalu, a tak měly ty tři stromy hodně času na to, aby přemýšlely o životě i o smrti, a také uvažovaly o lidech. Jak šel čas, cedry se staly svědky mnoha událostí. Viděly královnu ze Sáby, jak putovala se svým doprovodem a s dary ke králi Šalomounovi. Později viděly, jak se země pokryla krví, když Izraelité válčili s Asyřany. Znaly příběhy lidské nenávisti, ale i přátelství a lásky. Tyhle cedry znaly celou historii lidstva.
A tak jednoho dne začaly cedry mluvit o svojí budoucnosti.
První strom řekl: “Po tom všem, co jsem viděl,” bych chtěl, aby se ze mne stal trůn mocného krále, který by vládl nad celou zemí.”
Druhý odpověděl “A mně by se líbilo, kdybych byl součástí něčeho, co každé zlo promění v dobro,”
A ten třetí potom řekl: “Pokud jde o mne, já bych si přál, aby lidé pokaždé, když se na mne podívají, si vzpomněli na Boha”.
Čas šel dál a dál, až se jednoho dne objevili dřevorubci. Cedry pokáceli a naložili je na loď, která je potom odvezla. Z prvního stromu nakonec udělali lidé chlívek pro zvířata a ze zbytků dřeva vyrobili žlab na seno. Z druhého stromu se stal jednoduchý stůl, který si koupil obchodník s nábytkem. A pro dřevo třetího stromu se nenašel žádný kupec, a tak z něj udělali trámy a nechali je vzadu ve skladu. Stromy byly nešťastné a naříkaly nad svým osudem.
“Takové krásné dřevo a oni nás použijí na obyčejné věci! Vždyť já jsem mohl být trůnem, a teď jsem chlévem a dřevěným žlabem,” zanaříkal první strom.
“A já jsem snil o tom, že budu pomáhat, aby se každé zlo proměnilo v dobro, a teď jsem jen obyčejný stůl” pověděl ten druhý.
“A já jsem si přál, aby si lidé při pohledu na mne vždycky vzpomněli na Boha. A teď jsou ze mne obyčejné trámy. Copak v téhle podobě mohu někomu připomenout Boha?” bědoval ten třetí cedr.
Litovali se a čas mezitím plynul.
Až jedné noci plné hvězd do toho přístřešku vyrobeného ze dřeva prvního stromu přišli dva lidé – muž a žena – ti lidé nikde jinde nenašli místo, kde by si mohli odpočinou, a ta žena čekala své první dítě. V tu noc se jí narodil syn, kterého položila do dřevěných jesliček, které by vystlané senem. A právě v tu chvíli ten první cedr pochopil, že jeho sen se skutečně splnil. To dítě, které se tam narodilo – právě v noc, jako je ta dnešní, bylo největším Králem, který kdy na zemi byl.
A čas zase plynul dál.
Mezitím v jednom takovém skromném domě sedělo několik mužů kolem stolu, který byl vyrobený z toho druhého cedru. Než se pustili do jídla, tak jeden z těch mužů pronesl slova o chlebu a víně, které měli právě před sebou. Když žehnal chléb, řekl: “Toto je moje tělo,” a potom pozvedl číši s vínem a pověděl: “Toto je moje krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.” Vtom ten druhý strom pochopil, že se zde uzavírá nová smlouva mezi člověkem a Bohem, která má skutečnou moc proměnit každé zlo v dobro, a že to, o čem ten druhý strom snil, se právě vrchovatě naplnilo.
Druhého dne potom vytáhli nějací lidé ze skladu dva trámy ze dřeva třetího cedru a spojili je do tvaru kříže. Ten kříž nechali stát v rohu místnosti a za pár hodin ho vložili na ramena jednoho zbědovaného člověka. Třetí strom, z nějž ty trámy byly, se chvěl hrůzou a plakal nad osudem, který ho stihl. Ale po třech dnech ten člověk, který na něm byl ukřižován, vstal z mrtvých a jeho učedníci tu zprávu roznesli do celého světa. Kříž už potom nikdy nebyl symbolem smrti, ale vítězství věčného života.
Dnešní noc přichází na náš svět Spasitel, začí ná se psát příběh všech příběhů, odehrává se hluboko v našich srdcích, proměňuje nás, inspiruje nás a ten příběh života Ježíše Krista nám ukáže i cestu životem. Cestu, která povede údolími a taky přes hory, cestu, která bude lemována možná také stíny, protože jenom tak víme, že Světlo je blízko.
Sestry a bratři, letošní Vánoce jsou vzácnou chvílí, kdy věříme ve světlo, i když nás obklopuje tma. Vánoce jsou chvílí, kdy můžeme prožít dotek Boží lásky, která se vtělila do malého děťátka položeného v jesličkách, Světlo přišlo na náš svět.
Slyšeli jsme dnes, co pravil anděl pastýřům pod širým nebem: “Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán…”
Požehnané Vánoce Vám všem,
Amen.
(kázání Vigilie Hodu Božího vánočního, 24. prosince 2018 o půlnoci, v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí)
Autor: Martina Viktorie Kopecká
Zdroj: Deníkfarářky.cz
