Co všechno má dělat církev? Co naopak dělat nemusí? Na tyto otázky dnes nenajdeme jednotnou odpověď. Přesto je potřeba o jejich nalezení usilovat a následně se soustředit na to podstatné.
Augsburská konfese kdysi stanovila, že církev je společenství svatých, kde se čistě zvěstuje evangelium a řádně vysluhují svátosti. Tyto znaky jednak vyjadřují postačující podmínku k tomu, aby církev byla vůbec církví, jednak podtrhují, co je v církvi tím podstatným, co by proto mělo být chráněno a kultivováno. V neposlední řadě co by nemělo být zastřeno a odsunuto na druhou kolej všelijakými „lidskými nálezky“.
Pokusy o vymezení „církevního minima“ jistě nechtějí církevní život redukovat jen na nejnutnější provoz. Sbor, jehož týdenní program se zúžil na nedělní bohoslužby, bychom nejspíš považovali za skomírající. Sbor pulzující životem si zpravidla představujeme opačně: sborový kalendář naplněn k prasknutí, čím víc se toho děje, tím lépe. Mám dojem, že právě sborová hyperaktivita se pozvolna stává jakýmsi třetím, sice nikým nevyhlášeným, ale zato všeobecně sdíleným znakem pravé církve.
Pestrá škála sborového života čím dál víc zahrnuje akce, které s tím podstatným – tedy s evangeliem – souvisejí jen volně. Obvykle jejich motivem je, abychom nezůstávali uzavřeným ghettem a vyšli takzvaně ven mezi lidi, poznávali, čím žijí, a reagovali na jejich poptávku. Cílem není je přímo „obrátit na víru“, ale především zbourat překážky, které zbytečně oddělují křesťany od okolního světa.
Lidé mimo církev tak mohou nahlédnout do křesťanského prostředí a na vlastní oči se přesvědčit, že církev není spolek náboženských fanatiků, od něhož je dobré se držet zpátky, ale celkem sympatické společenství, provozující řadu chvályhodných věcí. Přitom se předpokládá, že aspoň pár takových účastníků přece jen udělá na cestě ke Kristu ještě další krok.
Zakopávat příkopy
A tak sbory organizují koncerty, přednášky, besedy s hostem, divadelní představení, masopustní bály, zahradní slavnosti, prázdninové tábory pro děti, sportovní turnaje, nízkoprahové kluby, mateřská centra, mužské či ženské skupiny, všemožné kroužky a kurzy, rozličné dobročinné akce a sbírky...
Samozřejmě se nabízí přízemní, ale oprávněná otázka, jaké má toto úsilí efekt. Nejsem si jist, jestli církev někdy zbytečně neplýtvá energií, kterou by mohla vynaložit jinak. Navíc se mi zdá, že zjistit, co jsou církve zač a co se v nich děje, mohl za posledních třicet let každý necírkevní zájemce.
Důvody k širší nabídce sboru směrem k veřejnosti ale nemusejí být jen misijní. Srozumitelným motivem může být také to, že se křesťané chtějí stát součástí širšího společenství obyvatel dané obce či městské části a tuto komunitu aktivně budovat, tedy propojovat lidi různých sociálních vrstev a zájmů. Zasypávat příkopy je v současné rozdělené společnosti jistě zapotřebí, a právě církve tu mohou sehrát důležitou úlohu.
Zvláštní kapitolou sborové služby společnosti jsou různé formy dobročinnosti. Také v tomto případě církev nesleduje prvoplánově misijní zájmy. Je správné, že sbory vykonávají to, čemu se někdy říká sborová diakonie. Současně by ale sbor měl zvažovat, zda charitu musí organizovat sám, anebo stačí podpořit projekt vedený někým jiným.
Být transparentní
Je potřeba mít trvale na paměti, že volnočasové a charitativní aktivity pro veřejnost vykonávají také jiné organizace i jednotlivci a vykonávají je často stejně dobře jako církev, ne-li lépe. Církev by se proto měla soustředit na to, v čem ji nikdo jiný nenahradí, a to rozvíjet – jistě i s ohledem na aktuální duchovní potřeby lidí. Tím se dostáváme zpátky ke znakům církve, zmíněným na začátku.
Pokud jde o působení sboru navenek, největší smysl mají činnosti zaměřené na ty skupiny lidí, jimž se nikdo nechce věnovat. Na nemocné děti se snadno vyberou milionové částky (díky Bohu z to!), ale do pomoci lidem bez domova, lidem propuštěným z vězení či narkomanům se nikdo příliš nehrne (s častým odůvodněním: vždyť si to zavinili sami).
Místo vymýšlení stále nových misijních úkolů by sbor měl uvažovat o tom, zda je jeho vlastní sborový život misijní, tedy otevřený, nízkoprahový a srozumitelný. Působí sbor ve všem, co se v něm odehrává, jako otevřený pro druhé, nebo jako uzavřená společnost pro pár vyvolených? Stejně tak musí sbor stále dbát na to, aby jeho veškerá činnost byla transparentní pro Krista, tedy aby bylo jasné, proč tu církve jsou a k čemu či přesněji ke komu zvou.
Autor: Ondřej Kolář
Zdroj: Český Bratr
