„Základní vlastností demokracie je křehkost a vědomí vlastní nedokonalosti. Jelikož lidé nikdy nevybudují ráj na Zemi, budeme vždycky žít v nedokonalých systémech,“ zmiňuje v rozhovoru Benjamin Roll, evangelický farář a jeden ze zakladatelů spolku Milion chvilek pro demokracii.
V roce 2017 jste se spolu s Mikulášem Minářem dal na cestu politického aktivismu. Kde jsou kořeny této vaší motivace měnit pozitivně společnost?
Zájem o politiku pro mě byl přirozený od dětství. Doma jsme se o společenských událostech vždy otevřeně bavili. Vzpomínky rodičů na sametovou revoluci i jejich hodnocení současných politiků mě odmala formovaly. To se navíc velice brzy propojilo s křesťanstvím. Biblické příběhy a evangelická tradice mě dodnes vedou k úzkému propojení osobní víry s vědomím zodpovědnosti za společnost. Obojí mě vede k aktivnímu životu a péči o svět.
Jsou podle Vás dopady podobného politického aktivismu vždy hlavně pozitivní? Nemůže to část společnosti naopak ještě více utvrdit v jejím názoru?
Jistě, může. Každý tlak vyvolává protitlak. Působení Milionu chvilek neaktivizovalo pouze demokraty, ale semklo i autoritáře a dezinformátory. Zastat se správných věcí, nebo se naopak postavit proti těm špatným, je však nutné i proti případné většině. A cílem nikdy nemůže být přesvědčit všechny. Důležité je získat pro svou věc klíčovou část společnosti – dostatek lidí, kteří se dokážou zvůli moci postavit. Vždycky jsme symbolicky říkali, že pro zachování demokracie v naší zemi je potřeba alespoň milion aktivních lidí, kterým na demokracii záleží a budou si pro ni nacházet „chvilky“.
Na poli aktivismu se vyjma menších uskupení objevili s nástupem krize lidé z proruského prostředí, konkrétně Ladislav Vrabel a Jindřich Rajchl, kteří začali v masovém měřítku vybízet občany k antisystémovým krokům. V čem mohou být rizikem pro demokracii v naší společnosti?
Demonstrace proruských aktivistů jsou nebezpečné zejména kvůli šíření nejistoty v naší společnosti. Po napadení Ukrajiny zvládla česká veřejnost i politická reprezentace zareagovat příkladně. Stále pomáháme velice nadstandardně, stále je většině Čechů jasné, kdo je agresor a kdo oběť. Rajchl a jemu podobní však využívají obav, které jsou s válkou přirozeně spojené, k přesměrování pozornosti a zmatení vystrašených lidí. Mluví o tíživé ekonomické situaci, ale místo sociální soudržnosti a solidarity vyvolávají konflikt a nenávist. Všechno, co Rajchl dělá, hraje do karet Kremlu. Ruská strategie „rozděl a panuj“ není ničím nová, ale Rajchl pro její úspěch připravuje cestu a kypří půdu.
Je zřejmé, že hlavním spouštěčem pro iniciativu Milion chvilek pro demokracii byly kauzy bývalého ministra financí a premiéra Andreje Babiše. Vnímáte jeho porážku v posledních parlamentních volbách jako splněný úkol?
Babišovo uzurpování moci, unášení státu a spolupráce s pro-putinovským a pro-čínským prezidentem Zemanem byly skutečně hlavním impulzem pro vznik Milionu chvilek. Po druhé Letné jsme si pojmenovali svůj cíl, že do roku 2023 budeme mít „normální vládu“ a „normálního prezidenta“. Obojí se díky mnoha lidem po celé republice i díky našemu přispění opravdu podařilo. První etapa naší existence je jednoznačně úspěšná. Je to hezký příběh o tom, že občanská aktivita, spolupráce napříč názorovými proudy a nezištná energie napnutá pro společnou věc má nejen smysl, ale navíc i funguje.
Spolek Milion Chvilek pro demokracii oslavil pět let. Jaké cíle máte nyní po nástupu demokratické vlády?
Už na samém začátku našeho fungování nám byla zřejmá zásadní věc: úspěchy Andreje Babiše, Tomia Okamury, Miloše Zemana a dalších jsou symptomem hlubšího problému naší společnosti. Nestačí je odstavit od moci, musíme jít hlouběji. Jako první aspekt jsme si zvolili téma lhostejnosti a nedůvěry. Vedle kritiky politiků jsme po celých pět let zejména mobilizovali občany, propojovali místní aktivistické komunity v regionech a pozvedali občanské sebe-vědomí. To je něco, co musíme dělat i dál. Nyní již nejsem ve vedení, ale už po volbách v roce 2021 jsme vnitřně mluvili také o tom, že chvilky musí stejně urputně jako Babiše kontrolovat i novou vládu. I sympatičtějším politikům musíme nastavovat zrcadlo.
Vláda dělá mnoho chyb a v parlamentu není žádná relevantní opozice. Její roli musí naplno nahradit občanská společnost. My např. upozorňujeme na nepřijatelný střet zájmů ministra spravedlnosti Pavla Blažka a nevhodné zneužívání jeho pozice v případech, které se týkají jeho samotného. Zároveň je však stále živé riziko návratu oligarchy Babiše k moci. Tentokrát možná ve spolupráci s extremisty typu Jindřicha Rajchla. Cílem tohoto vládního období musí tedy být posílení demokratických pojistek a občanských struktur, aby na to byly připraveny. To jsme ostatně tematizovali už před parlamentními volbami v naší výzvě demokratickým stranám.
Změnil se za dobu působení v iniciativě nějak zásadně váš přístup k práci?
Pandemie covidu snížila nejprve možnosti, ale následně i význam veřejných demonstrací. Museli jsme se mnohem víc soustředit na šíření důvěryhodných informací, vzdělávání, lokální propojování lidí a spíše na menší kreativní happeningy než masové akce (covidová procházka na Letné, kříže na Staromáku apod.) I kdyby však k pandemii nedošlo, tak byla změna přístupu nasnadě. Demonstrace roku 2019 byly zásadním vzedmutím občanského hlasu, ale bylo nutné mu dát směr a strukturu. Díky tisícům drobným dobrovolných dárců se podařilo partu aktivistů proměnit na fungující stabilní organizaci. To sice ubralo jistou spontánnost, přineslo to však udržitelnost a profesionalitu. Když vypukla válka, dokázal Milion chvilek rychle zareagovat a během pár dní připravit velkou, profesionálně připravenou manifestaci na Václavském náměstí pro zhruba 70 000 lidí. Tehdy jsem už nebyl ve vedení a jen jsem hrdě sledoval, jak chvilky zvládají v nové nelehké situaci fungovat.
V rámci poslání spolku jste si stanovili jako cíl kultivaci demokratické kultury. Deklarujete, že cestou je odvaha, kritické myšlení a laskavost. Jak prakticky vypadají kroky k naplňování tohoto poslání?
Naše komunikace byla vždy nesena těmito třemi přístupy. Naše protesty byly vždy kultivované. Dávaly sice samozřejmě průchod vzteku a frustraci, ale bez zbytečné agrese a nenávisti. Ukazovali jsme, že je možné spolu mluvit, že je možné nesouhlasit bez urážek. Asi nejvýrazněji jsme to dávali najevo před sněmovními volbami v roce 2021, kdy jsme se stovkami dobrovolníků chodili po ulicích a dávali se do řeči s nevoliči, ale i voliči ANO a SPD o volbách. Nebyly to žádné násilné agitace, ale slušné diskuse o vzájemných motivacích. Myslím, že změna stylu politiky je asi nejvýraznějším přínosem nové vlády. Nyní musíme vládu tlačit dál, aby se „styl“ propsal i do konkrétních politických kroků.
Aktuálně upozorňujete na střet zájmů ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Proč se podle Vás ani po setkání s premiérem nepodařilo najít řešení?
Jak jsem řekl, tak už ve vedení chvilek nejsem, a nebyl jsem tedy přítomen ani na tomto jednání. Mým osobním názorem je, že premiérův přístup je klasickým příkladem klientelismu, který je v ODS přítomen od jejího vzniku. Petr Fiala a Pavel Blažek jsou staří přátelé a říká se, že to byl právě Blažek, kdo před deseti lety výrazně pomohl Fialovi dostat se do čela ODS. Myslím, že právě to našeho premiéra zaslepuje k objektivnímu zhodnocení kauz ministra spravedlnosti. A je to velká škoda, která hází další zbytečný stín na tuto vládu. Petr Fiala slíbil voličům a mimo jiné i mně osobně zásadní změnu politiky. Tohle chování tomu bohužel příliš nenasvědčuje.
Je vůbec reálné v boji za demokracii dostihnout to pomyslné světlo na konci tunelu a říct si, že máte jako spolek hotovo?
Základní vlastností demokracie je křehkost a vědomí vlastní nedokonalosti. Jelikož lidé nikdy nevybudují ráj na Zemi (to si myslí jen totalitáři), budeme vždycky žít v nedokonalých systémech. Jejich chyby musíme nacházet a řešit, ale ve skutečnosti budeme vždycky jen vyvažovat extrémy. Liberální demokracie (systém, kde je rozhodování většiny omezeno lidskými právy a dělbou moci) má k tomu vyvažování nejvíce nástrojů. Zodpovědností politiků je tak nejen správa státu, ale i vylepšování demokratických mechanismů. A zodpovědností každého občana je pečovat o své bezprostřední okolí, bránit jakémukoli zneužití moci a nastavovat zrcadlo těm, kdo jí mají v rukou nejvíc. Milion chvilek je tak vlastně občanský nástroj, jak tuto zodpovědnost projevit. Nevím, jak dlouho tu Milion chvilek bude, ale obrana demokracie a její kultivace je nekonečný úkol.
V čem osobně vnímáte prolínání role aktivisty a evangelického faráře? Kde konkrétně vidíte příležitost aplikace ježíšovských principů na práci se společností?
Každý farář a každá farářka je svého druhu veřejná osoba, jejímž úkolem je kromě péče o druhé lidi také formulování toho, co pro konkrétní aktuální situaci vyplývá z Bible a křesťanské víry. Hledá formulace a také aktivity, které by zpřístupnily a zpřítomnily evangelium – dobrou zprávu o Boží lásce – pro dnešního člověka. Já osobně nedokážu víru oddělit od zájmu o svět kolem sebe. Právě víra mi připomíná zodpovědnost, kterou všichni neseme. Zároveň však vidím v těch svých rolích i určité napětí. Farář musí být otevřený všem stejně a rozhodně nesmí politicky agitovat ve prospěch konkrétní politické síly či ideologie.
Je to náročné balancování, protože Bible je politiky plná a víra nutně k určitým politickým postojům vede. Ježíš byl aktivista! Zastával se lidí vyloučených ze společnosti a pomáhal jim, protestoval proti nespravedlnosti včetně nespravedlnosti sociální, pořádal veřejné happeningy a kritizoval zneužívání moci náboženských i politických vůdců své doby. Křesťané věří, že právě v tomto člověku byl nějakým zvláštním způsobem přítomen sám Bůh. To najednou dává zcela jinou závažnost jeho činům, jeho slovům o lásce a jeho přijímání nedokonalých, chybujících lidí včetně prostitutek, celníků-kolaborantů a včetně nás všech. Církev musí hledat cesty, jak by se například i nacista mohl do jejího společenství cítit pozván, a zároveň právě v tom společenství uslyšel, pochopil a přijal myšlenku, že nacismus je zlo.
Jak může podle Vás církev relevantně sdílet dobrou zprávu o vztahu Boha k člověku?
Když by právě církve dokázaly skutečně vytvářet prostor té ježíšovské lásky ke všem lidem, prostor odpuštění a nových začátků, prostor společné péče o svět kolem nás, a když by to navíc dokázaly nabízet současné společnosti srozumitelným jazykem, splnily by své poslání. Ovšem církve jsou pouhé instituce utvářené lidmi. Toto poslání musíme vzít tedy za své my všichni věřící, a právě tímto způsobem formovat svá společenství.
Čím to je, že zrovna evangelíci oproti jiným církvím mají tak pozitivní přístup k zapojení se do dění v občanské společnosti? Je to podle Vás cesta k převedení víry do reálného života?
Myslím, že ano. Je to cesta, jak aplikovat a vyjádřit svou víru. Evangelíkům většinou není vlastní nějaké velké emoční prožívání zbožnosti – ani kontemplace, ani zpívání chval. Evangelická tradice je hodně racionalistická a kvůli tomu jí vždy hrozí určité odtržení od života a ustrnulost. Aktivní veřejný život je způsob, jak tomu zabránit. Navíc je to v souladu jak s biblickými příběhy, k jejichž dobré znalosti jsme vedeni od útlého dětství, tak s naší historií. Jsem hrdý na to, že k naší církvi patřili Masaryk, Horáková i Palach, byť ti všichni oproti mně chápali svou víru výrazně odlišně. Jsem hrdý, že mezi chartisty byli evangeličtí faráři jako Jakub S. Trojan, Sváťa Karásek, Miloš Rejchrt, Tomáš Bísek a mnozí další. Jsem hrdý, že právě ke světovému protestantismu patřili Dietrich Bonhoeffer i Martin Luther King jr. 20. století vnímám z hlediska své církevní příslušnosti jako závazek dostát i těmto svědkům víry a občanským vzorům.
V rozhovoru pro Protestant jste zmínil, že církev je součástí společenského a politického dění. Jaké cesty mohou vést církev k aktivnějšímu zapojení, obzvlášť v kontextu sekulárního Česka?
Církve by se neměly bát veřejného prostoru. Máme často pocit, že o nás všichni vědí, a mohou tedy kdykoli přijít. Ve skutečnosti nikoho moc nezajímáme a zavřené kostely s neaktuální nástěnkou i webem nikoho samy od sebe nezvou. Konkrétní sbory a farnosti by měly být v živém kontaktu s místními spolky, aktivisty, skauty atd. Mohou nabízet prostory k veřejným debatám, koncertům či poradám. Mohou se podílet na veřejných aktivitách, jako jsou „Zažít město jinak“ a různé lokální festivaly. Prostě buďme přítomni ve veřejném životě. Ne s účelovým misijním programem, ale prostě se zprávou: „jsme tady, je nás překvapivě dost, překvapivě nejsme tak pokrytecky zapšklí, jak si možná myslíte, a překvapivě máme co nabídnout.“
Osobně bych dal veškerou moc do rukou Milionu chvilek, které by rozhodovali, co je demokratické a co není. Která vláda je demokratická a která není. Tím by bylo vše vyřešeno a ušetřili bychom za volby
Aktuálně upozorňujete na střet zájmů ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Proč se podle vás ani po setkání s premiérem nepodařilo najít řešení? Jak jsem řekl, tak už ve vedení chvilek nejsem, a nebyl jsem tedy přítomen ani na tomto jednání. Mým osobním názorem je, že premiérův přístup je klasickým příkladem klientelismu, který je v ODS přítomen od jejího vzniku. Petr Fiala a Pavel Blažek jsou staří přátelé a říká se, že to byl právě Blažek, kdo před deseti lety výrazně pomohl Fialovi dostat se do čela ODS. Myslím, že právě to našeho premiéra zaslepuje k objektivnímu zhodnocení kauz ministra spravedlnosti. A je to velká škoda, která hází další zbytečný stín na tuto vládu. Petr Fiala slíbil voličům a mimo jiné i mně osobně zásadní změnu politiky. Tohle chování tomu bohužel příliš nenasvědčuje.
Jo chlapče, roli Užitečných idiotů jste splnili na více jak 100 procent a nyní můžete pouze žvanit a trpně sledovat že partaiokracie jede tzv. dále pouze pod jiným Praporem :)…
Nesmysl…V této vládě žádný klientelismus není, protože je to vláda demokratická a demokratická vláda je to proto, že to určil Milion chvilek. Každý, kdo o tom pochybuje je prorussky dezolát