Autor hry Šamhorodský proces Ellie Wiesel dostal nápad na její sepsání během svého uvěznění v Osvětimi. Stal se tam svědkem soudu, kdy tři rabíni obvinili Boha z toho, že dovolil, aby jeho děti byly masakrovány. Wiesel se poté rozhodl zpracovat téma Boží viny za lidské utrpení.
Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde těsně před tímto svátkem dojde k pogromu a z vesnice přežijí jen tři Židé. Prolnutí svátku Purim, který si připomíná vysvobození Židů od pogromu, a pogromu, který se právě stal, naznačuje, kam se bude tato divadelní hra ubírat.
Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvražděni. Místo hry tedy na podnět hostinského uspořádají soud s Bohem. Soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože hostinský byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha.
Autor hry Ellie Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Během věznění v koncentračním táboře se Wiesel stal svědkem soudu, kdy se dle jeho slov „tři rabíni – všichni zbožní a vzdělaní muži“ rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby jeho děti byly masakrovány.
„Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neplakal.“ Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamhorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamhorodu, ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolený lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil? Proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech... On je... vinen.“
Na Boha padají další a další žaloby. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Všichni obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat.
Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest!“ Jinými slovy: Bůh mě opustil, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím.
Herci se ptají Sama, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Odpověď se ale nedozvědí. Nakonec si nasazují purimové masky – a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli...“
Univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli nějak odpovědět, potřebujeme znát příběh i se souvislostmi. A i pak, když odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy je mlčení moudřejší než odpovědi.
Je děsivé sledovat, jak nás Šamhorodský proces staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme...
Zdroj: Časopis Brána
Dobrý den, v této souvislosti jsem si vzpomněla na rabínský výklad příběhu zaznamenaného v 2Kr 20,1-6. Jde o Chizkijášovu nemoc a prorok Izajáš mu oznamuje, že umře. Chizkijáš se dá do pláče a Hospodin pošle Izajáše zpátky s oznámením jeho uzdravení. Na první pohled se to zdá jako trochu násilný konflikt. Hospodin oznamuje smrt, král se rozpláče a Hospodin přidává 15 let života. Skoro to zní jako vrtoch Nejvyššího. Proč k němu došlo? Jeden rabínský výklad tvrdí následující: V té době byl Chizkijáš bezdětný. Důvod? Proroku Izajášovi král tvrdil, že mu Hospodin ukázal budoucnost. V ní viděl co jeho syn Menaše spáchá za zločiny. Aby tomu zabránil, rozhodl se jej nezplodit. Jenže král byl z rodu Davida, kterému Hospodin slíbil, že jeho světlo nikdy nezhasne. Pokud by král nezplodil potomka, Davidovo světlo by zhaslo a Hospodin by se v očích svého lidu stal lhářem. To samozřejmě Nejvyšší neměl v úmyslu. A na královu námitku, že chtěl zabránit budoucímu zlu, prorok odpovídá slovy, z nichž mě dodnes mrazí: “Co je ti do úradků Božích? Ty plň Boží vůli.” O tři roky později se narodí Menaše a dál už si to můžete přečíst v Bibli… Tento rabínský výklad se samozřejmě odvolává na mimobiblické prameny, ale dodnes mi ta Izajášova věta zní v hlavě, když nad něčím nepříjemným, co mě v životě potkalo, přemýšlím. A přiznám se, že dost často je to pro mě jediná odpověď, která mi dá sílu se zvednout a jít dál… Přeji hezký den všem.
Děkuji, poctivý přístup.
To není poctivý přístup. Autor může poctivě říci pouze to, že on odpověď na otázku utrpení nenalézá, nikoliv to, že neexistuje. Jiní uspokojující odpověď nalézají v Bibli.
Snad jen v knize Jób je poznání, že všechna vysvětlování jsou nejen marná, ale často i hříšná a urážející, protože okolní pozorovatelé obviňují oběť (hledají příčinu u ní) jen proto, aby se oni sami cítili dobře, že mají své zdůvodnění. Jde jim o sebe, ne o Jóba. Jinak prostoduchá vysvětlení – zlobili jste, proto budete ve válce poraženi, nebo neposlušnost našich zástupců v ráji jsou lidské verze a příběh o stvoření světa je báje, podle biblistů je svou formou písní o lásce Boha k člověku. Malé děti vědí, že pohádky jsou podobenstvím o světě, o dobru a zlu, o duši člověka, ne fakta. To nemění nic na víře, víra je naděje.