Není to tak dávno, kdy Rusko v čele s Putinem nahlíželo do Evropy jako do své bývalé kolonie. Uplynulo pár let, Putin napadl Ukrajinu, a tím i celé demokratické společenství Západu. I když to jeho lidé zopakovali tisíckrát, mnozí obyvatelé Evropy i České republiky patrně ne dobře porozuměli tomu, co bylo začátkem agrese na Ukrajině řečeno: že Rusko do své bývalé kolonie již nechce jen nahlížet, ale přímo vstoupit a učinit ji znovu jednou z klíčových oblastí svého vlivu.
Ve svém dospělém životě jsem byl nablízku v podstatě jen lidem, pro které totalitní komunistický režim deportovaný z Ruska představoval téměř celoživotní pohromu. Nemalá část mých přátel odešla po roce 1948 do exilu, menší část po sovětské okupaci v r. 1968. Zbylí byli spolu se svými rodinami ostrakizováni režimem. Nemohli dělat, co chtěli a na co měli schopnosti a talent. Jejich blízcí byli pravidelně ve vězení. Za jejich otevřené křesťanské postoje zaplatily zvláště jejich děti. Nestali se učiteli, stavaři, vědci či lékaři, ale po velkých přímluvách se jim podařilo vychodit zednické nebo kuchařské učiliště. Každý z těch lidí by mohl napsat knihu o otroctví, které přišlo nejenom z východu, ale také od vlastních spoluobčanů.
Svoboda jako biblické jádro víry
Ve 20. století byla napsána řada ikonických knih o tom, co to je dav a jak snadné je ho obelhat, přesvědčit a zneužít. Ještě víc knih bylo napsáno o svobodě – o její nejhlubší potřebě, o tom, co svoboda a nesvoboda s lidmi dělá. Dva tisíce let předtím a ještě o pár staletí dřív byly napsány knihy Bible, kterou my, katolíci, považujeme za Boží slovo. Naprostá většina dějin izraelského národa se týká boje o svobodu. Židé nám ukázali obrovskou míru odvahy, s níž zápasili s těmi, kteří je chtěli vyhladit. Ukázali nám také, jak obtížný je zápas o svobodu vnitřní, a tedy o to, aby člověk znovu uvěřil Božímu slovu, Boží smlouvě a Božím zaslíbením, která jsou neodvolatelná.
Ježíš procházející městy a vesničkami ukazuje, jak moc je třeba se osvobodit od falešných a mylných interpretací Boha. Říká nám, že poslouchat politickou moc lze jen tehdy, pokud představitelé této moci neútočí na Boží pravdu, spravedlnost a – svobodu. Celé dějiny církve, ale zvláště první tři staletí, přinášejí bezpočet důkazů, jak se křesťané nechtěli dát zavést do nového otroctví. Do přelakovaného pohanství, v němž se místo před Bohem, který je láska, poklekalo před člověkem, který si pro sebe uzurpoval Boží moc (a nakonec téměř vždycky špatně skončil).
Tyranie, která se tváří jako spása
Ti křesťané, kteří kdy podlehli vábení tyranské moci a s tyranem spojovali své blouznivé představy o „Posledním vůdci“, který nastolí tisíciletou říši, dopadli podobně. Víme přece, že tak jako Ježíš zvítězil přibitý na Kříži, zvítězili proti otrokářům a tyranům ti, kteří zdánlivě všechno prohráli. Mučedníků pro víru má 20. století tisíce.
Těžko říct, proč chce část obyvatel České republiky znovu do ruského područí. Tak jako v době covidu však dříve nebo později nastane okamžik, kdy budou naše otázky „proč?“ zbytečné. Kdo se zeptal tisíci způsoby a nedostal odpověď, ten se nemůže ptát znovu. Co ale musí udělat, je nasadit se jako křesťan pro obhajobu demokracie a svobody, a to nejen pro sebe, své blízké a svou vlast, ale také kvůli těm, kteří za demokracii a svobodu položili svůj život.
I Ježíš nám říká, že v nejkritičtější chvíli života je nutné „nechat mrtvé pohřbívat své mrtvé“ a jít „hlásat Boží království“. Kdokoli z nás si může pro sebe svobodně vybrat otroctví. Nemá ale právo vehnat do otroctví druhé. Čas, kdy budeme stát před nutností rozhodnout o našem směřování, se neúprosně krátí. Pokud se však budeme řídit Bohem, který je esencí absolutní lásky a svobody, je špatná volba vyloučena.
