Před časem jsem strávila nějaký čas jako dobrovolník ve školce, kde jsem pomáhala s péčí o děti. Když jsem si hrála s těmito sladkými malými dětmi a batolaty (všechna byla nádherná), všimla jsem si několika dětí, které jsem považovala za zvlášť roztomilé.
Jednoho dne jsem se dala do rozhovoru s další kolegyní dobrovolnicí. „Podívej se na malou Lizu!“ řekla. „Nedokážu si pomoci, jak je roztomilá!“ Podívala jsem se tedy na Lizu více pozorně. Upřímně řečeno, byla jsem na rozpacích. Toto nebylo dítě, které jsem považovala za jedno z těch mě nejvíce „roztomilých“. Nebyla zrovna vysoko na mém žebříčku atraktivity a já jsem tak na jazyku neměla slova nadšeného souhlasu, protože jsem jí za nějak extra roztomilou vůbec nepovažovala.
Nechtěla jsem takovému tvrzení odporovat, protože všechny děti jsou samozřejmě roztomilé. Místo toho jsem tedy pomalu souhlasně přikývla a začala jsem tu dívenku sledovat novýma očima. Snažila jsem se na ní nahlížet perspektivou, jako tato konkrétní kolegyně.
Díky této obnovené vizi jsem brzy začala vnímat její jedinečnou krásu a byla jsem tím docela zasažena.
Vědomí toho, že je v něčích jiných očích nějak speciální, změnilo mé vnímání (nebo v tomto případě možná nedostatečné vnímání). Pak mě to zasáhlo. Bůh považuje každého člověka za zvláštního a krásného. Jejich rysy jsou Jeho vlastní práce. Jejich obraz je odrazem Jeho.
Způsob, jakým má kolegyně obdivovala Lizu, což způsobilo, že jsem ji viděla odlišně, je stejný, jak Bůh obdivuje každý svůj výtvor.
Když jsem pohledem skenovala místnost, zaplavil mě pocit okamžitého usvědčení za „soudy krásy“, které jsem mezi těmito vzácnými malými lidmi dělala. Viděla jsem ve svém srdci pýchu, která mě vedla k tomu, že jsem si myslela, že na to mám právo něco takového dělat.
Se zármutkem jsem si uvědomila, že jsem nechtěně ve své mysli jednotlivé děti kategorizovala na mě přijatelné, a na ty, které pro mne naopak nebyly.
Pozitivní „úsudek“ nebyl na úrovni mého svědomí o nic lepší, než ten negativní.
Ačkoli se tato potenciálně zapomenutelná zkušenost stala už dávno, výsledná reflexe a důsledky, které mi přinesla do života, stále přetrvávají.
Nyní, když se dívám na děti nebo kohokoli jiného, užívám si a oceňuji jejich jedinečné vlastnosti. Rozhodla jsem se je vidět tak, že je Bůh učinil krásnými a hodnotnými a ne „lepšími“ nebo „horšími“ (protože společnost nebo kultura by nás k tomu, abychom uvěřili tomuto soudu, ovlivnila docela snadno).
Stále budu tvrdit, že je nějaké dítě roztomilé, ale už to nedělám způsobem, který by ho odděloval od davu a naznačoval, že ostatní až tak moc nejsou. Spíše zaujímám ve svém srdci postoj chvály Bohu za to, jak učinil toto dítě (nebo dospělého) jako jednotlivce a se stejnou připraveností udělat totéž pro všechny ostatní. Oceňuji jeho jedinečné vlastnosti a vzhled.
A celebrity v televizi? Rozhodla jsem se, že nebudu jakkoliv posuzovat jejich vzhled. I když se možná nikdy o mých názorech nedozví, nebo nikdy osobně nebudu mít možnost ovlivnit jejich názor, ovlivní to lidi kolem mě – nemluvě o mém srdci.
Krása je kulturní záležitostí. O kráse však existuje hlubší pravda.
Každý člověk je Božím dílem: je přesahem Jeho láskyplné, tvůrčí a vztahové povahy – přesahem Jeho dobroty a dokonale uzpůsoben Jeho věčným plánům a záměrům.
Co by to pro nás znamenalo, kdybychom se uvolnili ze sevření našich vlastních úsudků o kráse? Co by to pro nás znamenalo, kdybychom si uvědomili, že nejsme těmi nejlepšími soudci a rozhodli se vnímat druhé lidi jako Bůh?
Jak by to změnilo náš pohled na ostatní? Na nás samotné? Jak by to změnilo pohled našich dětí na sebe, když se budou dívat, jak uznáváme a oslavujeme dobrotu toho, co Bůh udělal, spíše než bychom soudili a hodnotili?
Odhodlejme se k rozhodnutí vidět krásu v každé osobě – ne ve srovnávání s někým jiným, ale spíše ve světle Boží slávy, která se v druhých lidech manifestuje.
Autor: Katie Bennett
Zdroj: christianpost.com
Foto: pexels.com/Natalie
