Lidskými právy se zabývám v kontextu vzdělávání pro pomáhající profese (sociální a speciální pedagogika, sociální a pastorační práce). Již etablovaný, a zároveň stále znovu na cestě k legitimizaci kritice podrobený diskurz pomáhá popsat a zdůvodnit předivo vzájemných nároků a odpovědnosti.
Lidská práva mají své antropologické aspekty stejně jako aspekty etické, sociologické, právní, teologické a jaké ještě... Právě touto svou neukončenou povahou a výzvou k multidisciplinaritě mi připadá oblast lidských práv nesmírně zajímavá. A co víc, potýkáme se v ní s klíčovými otázkami, jak spolu v současném světě lidsky důstojně žít, někdy dokonce přežít. V tomto textu otevřu tři podněty, které považuji za důvod, proč se lidským právům věnovat, přičemž celou řadu dalších podnětů budu muset ponechat stranou.
I. Lidská práva po holocaustu
Zatímco ještě do nedávné minulosti jsme v západní diskusi o lidských právech sledovali především to trvalé, obecné a přirozené, vnesl zážitek hrůzy systematického odlidšťování, prováděný nacismem, razantně do popředí hledisko jedinečné zkušenosti a doby. Preambule Všeobecné deklarace lidských práv obě hlediska kombinuje. Volá po „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny“, aby hned v další větě tento obecný požadavek opatřila konkrétním dějinným vykřičníkem: „Zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům“.
Pro západní politické společenství se holocaust stal stěžejním příběhem, sdílenou vzpomínkou, od které si odvozuje každé další formulování a prosazování lidských práv jakožto imperativu „už nikdy!“. Daniel Levy a Natan Sznaider považují vzpomínku na holocaust za univerzální kód, který dnes hraje roli dekontextualizovaného kódu, vyjadřujícího citlivost vůči zneužívání lidských práv, ať k němu dochází kdekoliv a vůči komukoliv (národnostní, náboženské či sexuální menšiny, lidé v terminálním stadiu života, lidé se zdravotním postižením aj.).
Typicky se tak lidskoprávní dokumenty jak obecné, tak specifické formulují jako odpověď na zkušenost nelidského zacházení a na selhání společnosti tomu zabránit. Legitimitu dokumenty získávají, pokud společnost uznává fakticitu utrpení. Jeho popírání nebo zlehčování naopak dokumenty, respektive postoje a hodnoty v nich obsažené, relativizuje. Proto je tak důležitý konsenzus v pohledu na dějiny a na společně prožívanou realitu. A snad proto také jsou na místě obavy z popíračů holocaustu a různých jiných konspirátorů.
Lidská práva, založená na práci s kolektivní pamětí, už neodkazují současné oběti bezpráví k vizi budoucí spravedlivé společnosti, k nějakému „bude líp“. Spíše je vyzývají, aby propojily svou zkušenost s ikonografickou minulostí porušování lidských práv. Opakující se vlny kolektivního zpytování svědomí západních společností jsou projev tohoto přístupu. Skeptický přístup k vlastní minulosti (politics of regret) se chápe jako nutný, aby se předešlo dalšímu porušování lidských práv. Je na něm založena odpovědnost za dodržování lidských práv v současnosti.
II. De-ideologizovat lidská práva
Z výše uvedeného je patrno, že zasazovat se o lidská práva je oprávněné zejména tam, kde se někteří lidé či skupiny lidí dostávají na slabší stranu, jsou zranitelní, stávají se potenciálně či skutečně oběťmi strádání či násilí rozmanitého druhu. Výroky o lidských právech pro všechny sice nejsou logicky chybné, ale prakticky rozmělňují lidská práva jako nástroj pro analýzu a účinnou pomoc.
Mimochodem totéž ideologické riziko se týká také řeči o společném dobru, ve kterém se dobro některých zranitelných skupin, často těch přehlížených, snadno rozředí. Opačně řečeno – silní nepotřebují, aby byla jejich práva hájena, protože nejsou na svých právech ohroženi, a jsou případně schopni si svá práva hájit sami. Je samozřejmě možné, že se ze silného stane zranitelný.
Kupříkladu zdravý, finančně zajištěný člověk z majoritní skupiny se po havárii spojené se zdravotními následky stane závislým na péči a některá jeho práva jsou ohrožena. Přesto i tehdy mívá více možností tato práva uhájit než jiný člověk po obdobné havárii, který již dřív měl finanční těžkosti, popř. náležel k minoritě. Nestejný účinek zdánlivě na všechny stejně dopadajících neštěstí typu zemětřesení, tsunami či terorismu byl dobře popsán. Nedávným příkladem pak je pandemie covidu, která nikterak nezbrzdila křivku růstu bohatství úzké hrstky, zato vystavila devastujícím účinkům již dříve sociálně ohrožené skupiny.
Nebezpečí ideologizace hrozí také tehdy, když uvažujeme o lidských právech v širokých kategoriích – muži, ženy, Češi, Vietnamci, rodiny s dětmi, LGBT+ apod. – bez ohledu na skutečně zakoušené bezpráví. Jestliže se o lidských právech mluví ve prospěch slabších, je třeba klást si vždy znovu otázku, čí práva jsou opravdu ohrožena, komu se upírá možnost žít co nejlépe. V konkrétní pomáhající praxi se při tomto rozlišování nejprve dostáváme na rovinu jednotlivců, popř. rodin, jejichž práva jsou ohrožena. Na této rovině se však nemůžeme zastavit.
Podnětnou kritiku lidských práv přinesl Ignacio Ellacuría. Obává se, že v reálném světě jsou některým lidem dopřávána práva na úkor druhých, tedy že práva jedněch mohou přinášet bezpráví druhým. Stává se, že se práva používají ideologicky v zájmu té či oné skupiny. Nemůžeme proto hovořit o univerzální a neideologické platnosti lidských práv a nezvažovat, „odkud“ a „pro koho“ se nárokují.
Pokud se z práva stane privilegium, popírá se jeho univerzalita, a přestává tak být lidským právem. Je z něj právě jen třídní či skupinové privilegium. Lidé se pak rozdělují na ty, kteří si „práva“ užívají, a ty, kteří jimi trpí. Zdá se, že tyto postřehy přesně vystihují častou realitu společnosti blahobytu, ve které máme tendenci nedohlížet na cenu za jisté životní standardy, které jsme si zvykli považovat za samozřejmé do té míry, že je vnímáme jako svá práva.
III. „Je čas... mlčet i čas mluvit“ (Kazatel 3,7)
O angažovaném mlčení za lidská práva psal kdysi Václav Umlauf. Proto si dovolím zůstat u lidských práv jako způsobu řeči, jako promlouvání ve prospěch, ve jménu, na podporu, uprostřed těch... jejichž práva jsou nenaplněna a potlačována. José Comblin píše o zkušenosti slova jako o jednom typu osvobozující zkušenosti s Božím Duchem. Jen utiskovaní lidé znají hodnotu slova, tvrdí Comblin na základě své brazilské zkušenosti. Diktátoři dlouze mluví, ale jen, aby nic neřekli a pravdu zakryli. To se ostatně učí i ostatní: mluvit, ale vyhnout se pravdě, případně mlčet ze strachu před výsměchem a trestem.
Pravdivé slovo je první vyjádření vzdoru proti utlačování. Nejde ani tak o to, co se řekne, ale že se promluví. Takovým výkřikem za lidská práva je už úpění Izraelitů, zotročených v Egyptě. Ježíšův výkřik mocným hlasem na kříži interpretuje Comblin jako rekapitulaci nářků utiskovaných lidí všech dob. Ve světle vzkříšení se nářek transformuje v dobrou zprávu, v evangelium. V dobrou zprávu se proměňuje pláč lidí, jejichž lidská práva, právo na dobrý život, byla konečně podpořena a naplněna.
Porušování práv je třeba nepřecházet mlčením, ale dosvědčovat je. Jména obětí holocaustu se čtou o Jam ha-šoa a klopýtáme o ně na stolpersteinech. O současném porušování práv a snahách práva chránit se dočítáme v každoroční Zprávě o stavu lidských práv, vydávané Radou vlády pro lidská práva. Obrovský kus práce v dosvědčování bezpráví a podpoře práv odvádějí nevládní organizace a média. Leckde města a obce. A také církve a jimi zřizované charitativní organizace. Možná existují příběhy bezpráví i v našem okolí – příběhy, které dosud čekají na naše svědectví.
Lidská práva mají potenciál spojovat. Vytvářejí narativ jednoho hnutí a umožňují nám alespoň symbolicky se identifikovat s oběťmi bezpráví a vyjádřit solidaritu. Umně s tímto aspektem pracuje při svých koncertech skupina U2. Na turné 360° promlouval do začínající písně One z obří obrazovky arcibiskup Desmond Tutu k posluchačům těmito slovy:
„Stejní lidé, kteří pochodovali za občanská práva ve Spojených státech, jsou titíž, kteří protestovali proti apartheidu v Jižní Africe. Titíž, kteří pracovali pro mír v Irsku a kteří bojovali proti dluhovému otroctví v jubilejním roce 2000. Jsou to stejní krásní lidé, které vidím, když se dnes večer rozhlédnu kolem dokola ve 360 stupních. Jsme to my. Protože naše hlasy byly slyšet, další miliony našich bratří a sester jsou naživu díky zázraku léků na AIDS a malárii. Ach, budou to lékaři, budou to sestry, budou to vědci, kteří se dožijí řešení velkých problémů. Ano, existuje mnoho překážek. Samozřejmě, cestě spravedlnosti se vždy staví zátarasy. Ale Bůh nám dá vítr do zad a otevře nám cestu, pokud budeme pracovat spolu jako jeden!“
Autor vyučuje na Institutu ekumenických studií a na vyšší odborné škole Jabok.
Autor: Petr Jandejsek
Thanks for sharing. I read many of your blog posts, cool, your blog is very good.