Televizním vysíláním proběhla premiéra filmu Svatá. Recenze, které následovaly, odkryly aktuálnost tématu, autoři filmu se zjevně dotkli bodu, na který si mnozí nechtějí nechat sáhnout. Hodnocení filmu byla navzájem zásadně rozdílná. „Kromě výkonu Bohdalové v něm většina věcí vyzní jako hloupý vtip,“ píše Tomáš Stejskal.
Dále pokračuje: „V době, kdy se konečně v české kinematografii začínají objevovat nečernobílé pokusy zpracovat složité zákruty dějin, přicházejí Strach s Epsteinem s nevkusně přepálenou vyprávěnkou, jejíž jedinou ambicí je nejspíš říci, že lhát o gulazích je skvělé, pokud to děláte tak dobře, že vám to lidé baští.“
Andrea Zunová to ale vidí trochu jinak: „Film Svatá, který mají v rukou tři skvělé herečky, je příběhem pravdy a lži. Je o pestrosti života. O odvěkém dilematu, jestli je lež vždy zlá, anebo zda naopak není někdy vlastně užitečná. A pokládá taky nevyřčenou otázku, jestli, když se na lež přijde, je možné, aby se člověku nakonec nevymstila.“ Tolik dva příklady za řadu ostatních recenzí. Tak už to na světě chodí, člověk se těžko zavděčí všem. Já se kloním spíše k paní Zunové, herecký výkon všech tří hlavních ženských postav byl úžasný! A režijní i dramaturgické zpracování příběhu se mi vůbec nezdálo špatné. Těžkost ovšem působí ta hlavní otázka, na kterou film nedá jednoznačnou odpověď. Neřekne, že lhát se v žádném případě nesmí, i když by to mnozí tak rádi slyšeli.
Co nám k tomu řekne bible? Může se lhát, nebo je to hřích? „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví,“ říká Mojžíšův zákon. „Vidíte,“ reaguje mnohý křesťan, „tady to máte černé na bílém, lhát se nesmí!“
Opravdu je to tu tak napsáno? Inu, není! Mluví se tu o svědectví, to se vydává před soudem, Mojžíš běžnou řeč a obvyklý mezilidský kontakt vůbec nezmiňuje!
Když ne Mojžíš, tak Ježíš z Nazareta řečený Kristus. Ten přece učil: „Vaše slovo buď `ano, ano – ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ To je přece jasný požadavek pravdivosti, nakonec potvrzuje ho i apoštol, když radí: „Zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním.“
Pak ale člověk otevře knihu Soudců a čte příběh Rachaby, ženy z Jericha. Ukryla cizí zvědy a vlastním bezpečnostním složkám lhala. A ejhle, autor epištoly Židům, novozákonní autor, ji směle zařadí mezi hrdiny víry. Zdůvodňuje její jednání důvěrou v Boha a vlastně ji blahoslaví. Žena, blahoslavená proto, že lhala!
Dá se to skousnout? Nespletl se autor listu Židům? Nedostalo se to do bible omylem?
Nedostalo, patří to tam, protože svět není černobílý. Zlé nejsou věci samy o sobě, proto píše apoštol: „Nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté.“ Mluví tu o vegetariánech a o těch, kteří konzumují i maso, hodnotí potraviny, ale i způsob, jakým s nimi nakládáme, klasifikuje věci i lidské jednání. Nic není nečisté samo o sobě. Skutečným nositelem zla nejsou věci ani skutky, ale člověk.
Olga Térová, ve filmu představovaná Jiřinou Bohdalovou, není svatá. Je zjevná její záliba v penězích, touha po majetku i po slávě. Nelže ale o gulazích, jak jí podsouvá Tomáš Stejskal, o těch mluví pravdu, kterou viděla na vlastní oči. Lže o sobě. Není to ideální, není to vůbec dobře, v daném kontextu to ale pomůže, výsledkem je dobré ovoce.
Lhát vždycky znamená zahrávat si s ohněm. Posuzovat lež mimo kontext, jakoby existovala sama o sobě, ve vakuu, je ale špatně. Tak to ostatně platí o čemkoli, i o biblickém textu. Vždycky záleží na okolnostech, souvislostech a záměrech, protože skutečnost, včetně té naší lidské, není soubor jednotlivostí, ale jeden veliký celek.
Za Rádio 7: Petr Raus
