Bible může být terapeutickým prostředkem, ke kterému se dá přistupovat dvěma způsoby:
První přístup má své kořeny ve Spojených státech a je představován specifickou směsí kognitivně behaviorální terapie a fundamentalistického křesťanství. Jde o tzv. biblické poradenství, s nímž se setkáváme zejména v bývalých jižanských státech USA tzv. biblického pásma (Alabama, Luisiana, Karolína, Mississipi, Arkansas, Georgia, Texas).
Při tomto typu psychoterapeutické práce je Bible vnímána jako svého druhu „učebnice“ o člověku, která pod obrazy nejrůznějších literárních žánrů pojednává o stejných tématech jako dnešní antropologie, psychologie, filozofie či sociologie. Tedy o lidské bolesti, radosti, samotě, smrti, o nezvládnutelné agresivitě či sexualitě, o touze po bezpečí a zajištění. Navíc však obsahuje i návody ověřené dějinami celé západní civilizace, jak s těmito tématy správně a prospěšně zacházet. V rámci tohoto pojetí je třeba tyto návody detekovat a podle jejich úzdravných scénářů uzpůsobovat svůj život.
V evropské tradici se vzhledem k Bibli setkáváme s více analytickým přístupem. Spíše než jako učebnice o člověku je Bible vnímána jako „zrcadlo“ člověka, jako materiál pro subjektivní projekční zpracování. Tento terapeutický přístup předpokládá, že každý člověk projevuje při vnímání biblického příběhu určitá zkreslení, která vycházejí z jeho specifických předporozumění.
Protože tato předporozumění sice vycházejí z konkrétní životní zkušenosti člověka a z raných vzorců jeho vnímání světa a sebe sama, ale jsou zhusta nevědomá, zaměřuje se na ně vlastní terapeutická práce, která je třídí a zpracovává metodami hlubinně analytického a existenciálně analytického zkoumání.
Autor: Prokop Remeš
Zdroj: hagioterapie.cz
