Dáváme mu různé přezdívky, snažíme se ho vytěsnit, bagatelizovat, ale přesto se ho nedokážeme zbavit. Už dávno nečíhá v temných koutech cestou na záchod, zabydlel se totiž kdesi hluboko v naší hlavě, kde trpělivě podrývá naši sebedůvěru. Místo toho, abychom se strachem hráli na schovku, je lepší si na něj pořádně posvítit.
Mé dceři jsou tři roky. S tímto věkem přicházejí nové rozměry života. Například zjištění, že se dají dávat ruce do kapes a pak nejsou studené. Nová básnička, písnička, taneček, které je třeba opakovat dokola a dokola a dokokola...
K tomuto překotnému vývoji patří také objev, který Hanička nazvala Mangan. Když to řekla poprvé, chemik ve mně zajásal. Nicméně mé dítě nemělo na mysli stopový prvek, čili věc, kterou naše tělo potřebuje v malém množství pro tvorbu kostí a chrupavek.
Haniččin Mangan je jiné podstaty. Je trochu tajemný, může se objevit kdekoli a kdykoli. A pak už tam Hanička nemůže setrvat, případně tam ani vejít. Mangan obvykle bývá ve zhasnutých místnostech, na neznámých místech, na chodbě v domě, někdy má Mangana u sebe i člověk, který k nám přišel na návštěvu. Čím je dítě unavenější, tím Manganů přibývá, večer je to všude samý Mangan. Lépe se mu čelí při rozsvíceném světle, ale ani tak to není úplně bezstarostné.
Když ji držím za ruku při usínání, přemýšlím nad svými vlastními Mangany. Sice se nebojím jít do zhaslé kuchyně nebo na chodbu, dokonce ani na záchod. Moje Mangany jsou na jiných místech.
„Co když to nezvládnu?“ „Co když to dopadne blbě?“ „Co na to řeknou ostatní?“ „Bude to takhle už pořád?“ „To bude trapas.“ Mangany snižují kvalitu života.
Až když člověk vidí toho malého človíčka, jak se odmítá odlepit od mámy, „plotože Mangan“, dochází mu, jak legrační ve skutečnosti jsou naše vlastní přezdívky, které používáme pro strach. „Člověk musí počkat na správný čas, že jo.“ „Musím brát ohledy na city ostatních, nebudu přilejvat olej do ohně.“ Rozhodně nejsem zastánce bezohledného nebo zbrklého jednání. Ohleduplnost a rozvaha by naší společnosti prospěly jistě i ve větší míře.
Jenže jsou chvíle, kdy si říkám, jestli se v pozadí těch bohulibě znějících úmyslů neschovává úplně obyčejný Mangan. V množství větším než malém. Kolik zůstává nevyřčených slov, která mají potenciál přinést zdravější prostředí v našich vztazích. Kolik zůstává neuskutečněných plánů, kolik odkládáme rozhodnutí. A proč? Nějak si to zdatně okecáme, ale když se kouknem pořádně, je odpověď: „Plotože tam je Mangan, mami.“
Až když se mému špuntovi snažím vysvětlit, že v šatně žádný Mangan není, uvědomuju si najednou lépe, že jediné místo, kde doopravdy straší, je v hlavě každého z nás. A že místo toho, aby s ním člověk hrál na schovku a vymýšlel mu krycí názvy, je lepší si na něj posvítit. Jít přesně tam, kam se nejvíc bojím a podívat se do všech koutů.
A taky je fajn mít koho vzít za ruku, když jdeme rozsvítit na nějaký obzvlášť temný místo. Mangan. Věc, kterou potřebujeme v malém množství, aby byla prospěšná, ale ve větším množství škodí. Možná ta moje holka má přece jen duši vědce. Tahle paralela nakonec docela sedí.
Zdroj: Ber celej balík
Your point of view caught my eye and was very interesting. Thanks. I have a question for you.