Film Prezidentka ukazuje, že i se slušností se dá v politice uspět

V časosběrném snímku Prezidentka se režisér Martin Šulík snaží propojit slovenské politické reálie s osobním příběhem Zuzany Čaputové. Dokumentarista nás postupně provází všemi klíčovými událostmi, s nimiž se musela prezidentka vypořádat: covid, válka na Ukrajině, vražda dvou mladých lidí kvůli jejich sexuální orientaci. Čaputová působí jako lék na ztrátu víry, že je možné zvítězit i se slušností a důrazem na férovost, vládu práva a spravedlnosti a ochranu klimatu, což jsou dlouhodobě její nejdůležitější témata. 

Tiše sedí v zákulisí a na mobilu sleduje grafy. Vypadá to dobře, hodně dobře, a to již velmi brzy po začátku sčítání odevzdaných hlasů. Ach, ano, je to pravda, Zuzana Čaputová se zhluboka nadechuje. S tím, že byla právě zvolena prezidentkou Slovenské republiky, se bude muset ještě chvíli sžívat. Radost z vítězství a odpovědnost, která právě dosedla na její ramena. Odmítla negativní kampaň. Zdůrazňovala férovost a slušnost a prohlásila, že chce být, kým je a komunikovat témata, která považuje, zda důležitá. 

Inaugurační projev zahájila tím, že nepřišla vládnout, ale sloužit občanům. Slíbila, že bude usilovat o to, aby se stala prezidentkou všech Slováků. Vnímá odpovědnost vzešlou z volby a uvědomuje si, jak důležitá je důvěra občanů v politiky, které si zvolili, důvěra v instituce, v platnost pravidel pro všechny stejně, důvěra ve Slovensko a v domov. „Přesvědčila jsem se, že pro vítězství ve volbách není třeba používat jazyk populistů, pracovat s emocí strachu nebo využívat hrozby jako manipulační nástroj,“ říká. 

V časosběrném snímku Prezidentka se režisér Martin Šulík snaží propojit slovenské politické reálie s osobním příběhem Čaputové. Po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové na Slovensku dramaticky rezonovala poptávka po zásadně odlišném typu politika, než jaký představovala stávající garnitura. Demonstrace vyslaly tehdejšímu premiéru Robertu Ficovi nebývale silnou zprávu o náladě tamější společnosti. Vyhodnotil, že podání demise je jediná možnost, jak si zachovat naději na politickou budoucnost, až voliči pozapomenou, co se dělo za jeho vlády. 

Šulík ohraničuje dokument obdobím prezidentského mandátu. Nevěnuje proto, kromě jednoho krátkého šotu na jednotlivé kandidáty a jejich volební hesla, pozornost ani předcházející prezidentské kampani. O náladě ve společnosti svědčí nejvíc záběry z demonstrací po Kuciakově vraždě. Dokumentarista nás postupně provází všemi klíčovými událostmi, s nimiž se musela Čaputová vypořádat. A neměla to jednoduché. Covid, válka na Ukrajině, vražda dvou mladých lidí kvůli jejich sexuální orientaci. Vždy noblesní, věrná svému programu a poctivá ve vyhodnocování jednotlivých kroků, současně soucitná a dojatá lidskými tragédiemi. Více právnička než politička. Zásadová, odmítající cokoliv, co by zavánělo neférovostí. 

Příliš oficiální?

Dokument neslouží jako pocta. Čaputová skutečně představovala zásadně odlišný styl. Svým charismatem a hlubokou lidskostí oslovila i papeže Františka, jak bylo zřejmé z jeho návštěvy Slovenska, kam dorazil na její osobní pozvání. Na druhé straně, prezidentka nepouštěla filmaře do svého soukromí natolik, aby se divák mohl dotknout jejího nitra a emocí, které prožívala. I proto mu někteří vyčítají, že je až příliš oficiální a neumožňuje Čaputovou poznat do hloubky. Možná i kvůli tomu, že si až příliš zvykli na prospěchářské populisty a jejich předstírání, že zvou voliče k sobě do obýváku. Čaputová působí jako lék na ztrátu víry, že je možné zvítězit i se slušností a důrazem na férovost, vládu práva a spravedlnosti a ochranu klimatu, což jsou dlouhodobě její nejdůležitější témata. 

V druhé části dokumentu vidí divák stále stejnou prezidentku, ale výrazně odlišnou poptávku veřejnosti. Na pódiu stojí místopředseda Směru-SD Ľuboš Blaha a povzbuzuje fanoušky, aby křičeli, že prezidentka je „americká ku*va“. Kousek za ním stojí Fico a tváří se naprosto spokojeně. Ani neváhal označovat prezidentku za agentku Spojených států a vlastizrádkyni a opakovaně na ni vulgárně útočil. Kde se přesně nacházel zlomový okamžik, se divák může jen domýšlet, rozhodně to však nevzešlo z nějakého přešlapu Čaputové.

K rozčarování a zklamání slovenských voličů nepochybně přispělo i chaotické politické období v čele s premiérem Igorem Matovičem. Zatímco Čaputová představovala pozitivní odpověď na předchozí styl politiky, Matovič stačil voliče znechutit nebývalou rychlostí. Ostře kritizoval korupci, a nekompromisně se vymezoval proti Směru. Doprovázela ho však také pověst šaška a excentristy, které bohužel pro slovenské voliče nezůstal nic dlužen. Jeho vláda se propadla do hluboké krize již za rok po volbách. 

Dokument připomíná koronavirovou krizi, prakticky nic se však divák nedozví o Matovičově neschopnosti, která by se podle znalců projevila i bez ní. Novinář Štefan Hríb charakterizuje Matoviče jako sebestředného politika neschopného spolupráce, s potřebou hrát si na jediného spravedlivého a s absencí manažerských schopností. Čaputová pak musela řešit vládní krizi. Následovalo turbulentní období s hádkami o referendum o předčasných volbách, ústavními změnami a s dalšími hádkami o termínu předčasných voleb. Mezitím se Fico v opozici radikalizoval. Šulík se ve filmu zaměřuje na radikalizaci opozice, nenabízí však divákům žádný pohled na rozhodování Čaputové v době této krize.

I protivník je člověk

O vnitřních motivech Čaputové se divák dozvídá v jemných náznacích. Ohledy na rodinu a její snaha o ochranu soukromí jsou srozumitelné, přesto je škoda, že nenabídla více. Skutečně zůstává po celý film především právničkou. Přesto na závěr předává několik důležitých vzkazů. Především představuje svůj pohled na Fica, politika, který neváhal s podněcováním nenávisti a nebývalou radikalizací společnosti. Čaputová jej nevidí jako protivníka, kterého je potřeba pokořit, zašlapat, znemožnit, odmítnout, zavrhnout, ale jako na druhého člověka, který spolu s ostatními tvoří hlubokou jednotu s celým bytím. „Ty jsi já, já jsem ty“, vysvětluje Čaputová při pohledu na Fica. O jednotě mluvil také papež František při návštěvě Slovenska a připomněl, že tato jednota se nedodržuje jen dobrými úmysly, ale také tím, co děláme pro ty, kteří nás více přibližují k Bohu, a to jsou chudobní, neboť v nich je Ježíš přítomný (Mt 25,40).

Ohled na rodinu vedl Čaputovou k rozhodnutí znovu nekandidovat. Nelze se jí divit, protože výhrůžky smrtí, které směřovaly nejen vůči ní, ale i jejím dcerám, jsou daleko za hranou toho, co by měl být politik povinen snášet. Stejně jako je relevantní její argument, že politika nemůže být závislá na jednom člověku. 

Čaputová přesto vzkazuje, že se slušností se dá uspět, dají se s ní vyhrát volby a vykonávat mandát, a přitom zůstat nejdůvěryhodnějším politikem. Během výkonu svého mandátu prokázala, že její předvolební prohlášení pro ni platí bez výhrad. Prohlásila tehdy: „To, na čem stavím, jsou tradiční křesťanské hodnoty, a to je soucit a láska k bližnímu i k lidem, kteří jsou minoritou.“ Přála si, aby se celá země sjednotila na hodnotovém základě. Nakolik si jí podařilo, či ne, je na úsudku každého z nás.