Nejspíš se nelze stát přístavem pro druhé jen z vlastního rozhodnutí. Jsem přesvědčená, že k takovému úkolu je zapotřebí mít ráda lidi a nacházet na nich něco pozitivního za všech okolností. V některých případech je to těžké více, v jiných méně.
Kdysi jsem si přečetla fejeton Pavla Kohouta o domácnosti Havlových. Zapůsobil na mne tak, že jsem si ho vystřihla z novin a uložila do desek s mimořádnými památkami. Ten text neobsahoval zprávy o zvláštním hrdinství nebo statečnosti. Hlavním obsahem nebyly popisy velkých nebo významných skutků. Z úhlu pohledu Pavla Kohouta a jeho textu se nejdůležitějšími zdály ty nejmenší a zcela samozřejmé věci. Dnes bych to nazvala domácí svobodou.
Co je to taková domácí svoboda? Zdá se, že ač to vypadá jako něco jednoduchého, je to vzácné. Vytvořit prostředí, v němž se každý člověk cítí přijat, pochopen a milován, aniž by splnil jakékoli podmínky, je přesně tím základem bezpečného přístavu. Spousta z nás si vybaví bolení břicha v situaci, kdy jsme se vraceli domů ze školy a v žákovské knížce měli zapsanou špatnou známku. Domov se v tu chvíli vůbec nepodobal bezpečnému přístavu. Bylo jasné, že budeme pokáráni, možná i potrestáni.
Někteří z nás si mohli být jisti dlouhým kázáním, omezením svobody pohybu, jiní přišli o materiální výhody jako třeba kapesné. Nejhorší na tom všem bylo, že jsme měli pocit fatálního selhání. Náš výkon souvisel s naší hodnotou. Špatná známka znamenala, že asi budeme mizerné děti. V jiných domácnostech se to tak nebralo. Známky nic nevypovídaly o hodnotě člověka. Přijetí se zdálo bez podmínek. Špatná známka dokonce mohla být příčinou žertů, nikoli však zesměšňujících.
Možná neumíme dostatečně docenit hodnotu bezpečného přístavu. Vynikající známky a výborné výsledky se zdají být nezpochybnitelnou nejvyšší hodnotou. Pak si však připomeneme někoho, jako byla Dana Němcová nebo Olga Havlová. Obě tyto ženy si prožily velmi těžké chvíle. Absolutně neměly zaručeno, že to všechno dobře dopadne. Spíš naopak.
Ani jejich manželé je neušetřili trápení a ponížení nevěrou. Přesto dokázaly být bezpečným přístavem všem, kdo přišli. Neumím si představit, že by kontrolovaly žákovské. Nepředstavuju si, že by kohokoli kádrovaly. Prostě uvařily kafe a ukrojily koláč. Vyslechly a nesoudily. Dávaly milost každému, kdo přišel. Svoje bolesti si řešily samy nebo s nejdůvěrnějšími přáteli. Bylo možné se vypovídat. Bylo snadné se svěřovat. Bylo nemožné se necítit jako svobodný rovnoprávný člověk.
Kdo by po tom netoužil? Kde něco bylo nebo je samozřejmé? Přiznávám, že jsem toužila takovým přístavem být. Mé duši velice lahodila představa toho vytvářet místa, kde se lidé budou cítit dobře. Snad jsem jím i pro pár lidí byla. Léta plynula a smysl toho článku byl neustále přítomný někde v mém podvědomí. Nyní, při čtení nekrologů Dany Němcové, jsem si znovu vzpomněla na myšlenku o bezpečném přístavu. Nic na tom vlastně není. To může zvládnout každý. Nesoudit, přijímat, uvařit kávu a vyslechnout.
Proč to tak málo děláme? Možná by tolik lidí neztroskotalo, kdyby měli přístavy. Ono to nejde naplánovat. Nejspíš se nelze jen tak rozhodnout pro to, že se chci stát pro druhé přístavem. Jsem přesvědčená, že k takovému úkolu je zapotřebí mít ráda lidi a nacházet na nich něco pozitivního za všech okolností. V některých případech je to těžké více, v jiných méně. Nikdy s tím však nemůžeme být hotovi, vždycky je kam růst.
