V neděli, po druhém svátku vánočním, jsem se s manželkou a dvěma syny vydal z našeho nového domova na oběd k mým rodičům. Tato cesta vede z malebného údolí řeky Berounky a Rakovnického potoka vinoucího se křivoklátským podhradím, kolem dvou dalších hradů a mezi dvěma vrchovinami – křivoklátskou a brdskou – do hornického města Příbrami.
Synové jsou malí a netrpěliví, ale zvídaví a veselí. Ten starší, Janek, se rozhodl ozdobit jeden z perníčků, které s manželkou upekli, nápisem Miluju Boha…
Když jsme přijížděli k Rejkovicím, spatřili jsme u silnice postarší ženu silné postavy, která na nás energicky mávala. Znám jí, tedy od vidění, protože touto cestou jsem za posledních dvanáct měsíců projížděl snad pět set krát. Vždy chodí oblečena ve velice ošuntělých, někdy i špinavých šatech, a vždy pouze sama.
Tu ženu jsem ihned poznal, a jak je mým zvykem, jsem zastavil a stáhl okénko u spolujezdce, kterým se do vozu, společně se studeným vzduchem, linul nasládlý, teplý pach lidského těla, nemytého jistě celé dny. Tento pach je mi nepříjemně důvěrně známý, neboť jsem se s ním setkával téměř denně v mém bývalém zaměstnání, a díky němu mi v paměti vždy vyvstávají věci, na které nechci vzpomínat.
„Svezete mě do Jinec na náměstí? Jedu do důchoďáku za maminkou a vlak mi jede až za hodinu.“ zaskřehotala žena nahlas, ale formální otázka zněla spíše jako věta oznamovací.
Jen jsem se otočil na manželku, abych se ujistil, že se se ženou vejdou na zadní sedačku i s dětskou sedačkou, v níž se usmíval náš mladší syn, ale to už ona žena nastupovala a celé auto se vyplnilo téměř hmatatelným odérem.
„A vy jste odsud?“ zeptal jsem se.
„Já bydlim támhle.“ ukazovala na zanedbaný domek, ve kterém, pokračovala ve vyprávění, jí navštívily na Vánoce její děti. Mluvila jen chvilku, protože naše společná cesta byla dlouhá jen tři kilometry, a svou řeč zakončila tím, že mi vysvětlila, kde jí máme zastavit, a nakonec nám popřála hlavně zdraví do dalšího roku.
„Otevřeš prosím na chvíli okno?“ požádala mě manželka, jakmile jsme se znovu rozjeli.
„To víš, Ježíš někdy smrdí.“ zasmál jsem se, a ještě, než jsem stihl splnit manželčinu prosbu, dopadla mi na rameno drobná Jankova pěst. Podíval jsem se něj a on mi zamračeně oznámil.
„Ježíš nesmrdí!“ a já jsem si v tom okamžiku už po sté připomněl, že si musím dávat pozor na to, jak před syny mluvím.
Pak jsme mu s manželkou vysvětlili, o čem Ježíš mluvil v Matoušově evangeliu, tak, že když pomáhá lidem, pomáhá vlastně Bohu. A že je to dobře, i když Bůh někdy páchne… V duchu jsem se také těšil tím, jak sveřepě se mi syn postavil, když jsem podle něj urazil někoho, koho má rád.
Autor: Celník Jan